Konec února je ten pravý čas vyrazit k moři do Bretaně. Konec zimy, žádní turisti, pohoda a klid.
Bydleli jsme v letním domě přátel ve vesnici Saint Pierre na poloostrově Quiberon a oddávali se příjemnému nicnedělání. Byla zrovna doba velkého přílivu a odlivu a ráno za odlivu místní s igelitovýma taškama pročesávali pláže a sbírali divoké ústřice. A tak jsme neodolali pár čerstvým kouskům huîtres de Belon, malých ústřic z ústí řeky Belon, které jsou nejlepší na světě a mají lehce oříškovou chuť.
Za měsíčního svitu jsme se prošli mezi kamennými řadami menhirů u vesničky Ménec v Carnacu, projeli se po ostrově Belle-Île-en-Mer ve vypůjčeném Twingu, pro zahřátí pili chouchen – bretaňskou medovinu, jídlo si solili fleur de sel – kyprou horní vrstvou soli, která jde po odpaření mořské vody snadno seškrábat, narozdíl od zbytku solné vrstvy, která je tvrdá a musí se dobývat v potu tváře a těla. Fleur de sel v Bretani patřívala ženám, které ji sbíraly a ponechávaly si peníze za její prodej. Nejlepší je z okolí Guérande.
Snídali jsme koláč le quatre-quarts, který je ze čtvrtky másla, čtvrtky mouky, čtvrtky cukru a čtvrtky vajec a zapíjeli bretaňskou kyškou lait ribot.
A pak se přiblížil čas odjezdu a my vyrazili do nejlepší rybárny v Quiberonu, koupili coquilles Saint-Jacques(hřebenatky svatojakubské) z nočního sběru, uvařili je v šumivém cideru a do omáčky přidali jemně nasekanou šalotku a trochu crème fraîche a zapíjeli suchým ciderem Valderance a ráno pak nasedli do auta a chtíc nechtíc se vrátili domů.