Vzduch je křišťálově čistý, krystalky ledu jiskří ve slunci. Fouká silný studený vítr a tak si brzy oblékám takřka všechno oblečení, které sebou vezu. Nepřijede nám truck pro zavazadla a tak bereme naše supertěžké batohy se zásobami a vydáváme se rozbahněnou cestou směrem k chilské stanici Frey. Batohy s proviantem necháváme kousek za letištěm u dvou polorozpadlých odstavených ruských transportérů a jen s batohy s osobními věcmi vyrážíme na špičku ostrova k průlivu Fildes, kde nás má čekat gumový člun schovaný na břehu za skaliskem.
Cesta je z počátku dobrá, rozbahněná silnice vede kolem chilské základny až k čínské základně Velká zeď, vzdálené asi dva kilometry. Tam končí a my pokračujeme volným terénem. Stoupáme přes suť, bahno a sněhová pole k průsmyku mezi dvěma kopci. Popis cesty, který jsme dostali, příliš neodpovídá, ale nakonec najdeme způsob, jak se dostat z průsmyku dolů a vyhnout se prudkým sněhovým polím a za chvíli jsme na pláži. Nalézáme člun, je zatížený desítkami kilogramů kamení a vypadá, že je v dobrém stavu. Stavíme stan, mrkneme okem na průliv, kterým se žene silný proud a vyrážíme zpět pro batohy s proviantem. Zesiluje vítr a začíná pršet. Dorážíme ke zrezivělým transportérům, dáváme na záda třicetikilové batohy s proviantem a vyrážíme zpět ke stanu. Hustě prší, fouká velice silný vítr. Se sebezapřením docházíme ke stanu, vlezeme dovnitř, padneme únavou a okamžitě usneme.
Druhý den se budíme pozdě. Už neprší, stále však dost fouká. Pozorujeme průliv. Je něco přes půl kilometru široký a momentálně se jím valí zběsilý proud z Pacifiku do Atlantiku, zesilovaný větrem vanoucím ve stejném směru. Přejet v takovém pořasí na druhou stranu by nás nenapadlo ani ve snu a tak se místo toho jdeme bratřit na chilskou stanici. Bereme dárky a vyrážíme. U chilanů se ptám na velitele stanice Raula, ale ukáže se, že máme smůlu. Raul byl před deseti dny vyměněn, nový velitel se jmenuje Carlos. Navštěvuji jej v jeho kanceláři, předávám dary a chvíli se bavíme. Je to typický voják, navíc má radost z dárků a chce nám dát k dispozici helikoptéru. To by mně sice lákalo, ale Jarda by nás za to přerazil a tak s díky odmítám.
Vracíme se zpět ke stanu, cestou se ještě stavíme u Číňanů. Družně pohovoříme, uděláme společné foto a pak se ptáme, zda mají čerstvou předpověď počasí. Přichází staniční meteorolog a říká, že zítra bude hezky, ale silný vítr. To nezní příliš optimisticky a pohled na průliv po návratu ke stanu naši náladu nevylepší. Proud se žene jako rozvodněná řeka.
Nafoukneme člun a u břehu zkoušíme, zda dokážeme prorazit proti proudu, ale je to marné. Tenhle průliv nepřejedeme. Rezignovaně vytahujeme člun na břeh a jdeme spát.
Ráno se probudíme do nezvyklého ticha. Vylezu se stanu a vidím, že je zataženo, mlžný opar a skoro bezvětří. Hladina průlivu se leskne jako zrcadlo. Proud ustal. Je jasné, že lepší podmínky pro přejezd už být nemůžou.
Nemáme sice domluvený zpáteční let, nevíme, co nás na Nelsonu čeká, ale jednomyslně se rozhodujeme: teď, anebo nikdy. Dofukujeme člun, hážeme dovnitř bagáž, bereme do ruky pádla a odrážíme od břehu.