Cesta přes klidné moře proběhla hladce a brzy jsme přirazili ke břehu ostrova Nelson. Desítky kilometrů čtverečních pokrytých převážně ledovcem s několika skalnatými oázami na pobřeží jsme měli celé pro sebe. Zabezpečili jsme člun a vyrazili nejprve po pláži do Potoční zátoky a odtud přes kopce směrem ke stanici Econelson. Stoupáme do posledního sedla a před námi se otevírá pohled, který nás naplňuje radostí – v malém, sevřeném údolí sto metrů od moře je vidět shluk černožlutých domečků nad nimiž trčí vrtule větrné elektrárny. Dorazili jsme, stanice stojí.
Pelášíme dolů z kopce přes poslední sněhové pole a brzy otevíráme dveře do vorhausu, první místnosti stanice.
Vybalujeme, začínáme větrat a topit. Úklid, opravy, větrání, topení a sušení nám zaberou většinu času našeho pobytu na Nelsonu. Jsme servisní posádka, jejímž úkolem je zajistit stanici pro další období.
Kromě údržby se pochopitelně věnujeme i jiným věcem, například rybaření. Marek Orko Vácha píše ve své knize o Antarktidě (volně parafrázuji):

Ryby na pobřeží berou ochotně a na cokoli. Pokud se vám nepodaří nic chytit, ryby nejsou fyzicky přítomny.

Po dvou rybářských vycházkách se zdálo, že buď se ryby odstěhovaly do Humpolce, nebo Orko pěkně kecá. Nechytili jsme totiž nic. Štědrý den se kvapem blížil a zdálo se, že pokud si budeme chtít ozvláštnit štědrovečerní tabuli nějakým masitým pokrmem, nezbude nám než utlouct pádlem tučňáka uzdičkového.
24. prosince odpoledne se rybářská smůla konečně prolomila, když jsme chytili dva krásné exempláře „antarktické tresky“. Vrátili jsme se na stanici, osmažili ryby, připravili bramborovou kaši a jako předkrm mušle na víně (s citronkou místo vína), zapálili chanukové svíčky, které zbyly na Nelsonu po izraelské expedici a se sluncem vysoko na obloze (bylo osm večer) štědře povečeřeli.
Jediné naše spojení se světem bylo vysílačkou s korejskou stanicí Král Sežong. Potřebovali jsme si domluvit zpáteční let na chilské stanici a tak jsme brzy po Vánocích vyrazili k průlivu Fildes, abychom přepluli zpět na ostrov Krále Jiřího.
Jak se dalo čekat, průliv byl nesjízdný. Proud jako nad Niagárskými vodopády a silný vítr. Počkali jsme několik hodin na příliv, proud se trochu uklidnil. Pro přeplavbu jsme zvolili trochu jinou strategii než poprvé. Přenesli jsme si člun na místo, kde se v průlivu nacházejí tři malé skalnaté ostrůvky – Dart, Heidelberg a Mettel. Využívali jsme vracáků a protiproudů u ostrůvků a přepluli na druhou stranu téměř bez snosu.