Byly tam takové nízké domy a uprostřed dvorana. Květiny a keře, dřevěné stoly a křesílka. V křesílkách seděly oduševnělé Američanky a řešily problémy světa. Já jezdil mezi nimi na kole a zmenšoval jsem se a zmenšoval až jsem sotva přeskakoval mezery mezi dlaždičkama a s každým centimetrem, který jsem ztratil se zesilovala síla jejich hovorů, až mně praskaly ušní bubínky. Zacpal jsem si uši a jel bez řídítek, ale přední kolo poskakovalo na štěrkových zrnech a brzo jsem se kutálel s kopce směrem ke staveništi Mezinárodního institutu pro vývoj nového člověka a pohled na míchačky, beton a dělníky v reflexních vestách mně začal zase zvětšovat a já rostl a vznesl se nad staveniště, na hřišti v rohu obklopeném betonovými zdmi hráli příšerně tlustí školáci kuličky s medicimbaly a já letěl vstříc přicházející studené frontě, která nad prvními hřebeny hor řasila oblaka do velkých lesklých kup a pak jsem si uvědomil, že nemám větrovku a budu se muset vrátit zpátky. Přistál jsem na chodníku naproti hlavnímu vchodu do Ředitelství zeměkoule a od miss Thajska jsem si koupil smaženou žábu v banánovém listu, prodávala je tam z kufru auta za deset peněz i s igelitovým pytlíkem rýže a pak jsem si sedl mezi tři borovice, které se hádaly která z nich má nejdelší jehlice a jedl a jedl a žáby neubývalo, jedl jsem celé dny, slunce létalo po obloze z východu k západu, kousací svaly mi hypetrofovaly na velikost bicepsů a já stále jedl, žáby neubývalo, zato rýže už byla celá pryč, roční období se střídaly a já konečně pochopil, že kdybych měl stroj času, letěl bych do první sekundy po vzniku vesmíru a začal bych ručně třídit atomy, abych byl aspoň trochu užitečný.