Dobře si pamatuju ty mnohakilometrové fronty na hranicích.
Kapsy plné roztodivných mincí, hlavně liry byly problém, část z nich vždycky při příští návštěvě Itálie neplatila.
Fronty ve směnárnách.
Fronty na víza.
Mezinárodní řidičáky.
Pokoutní překonávání hranic přes hory, přes řeky, nebo vmíchaný do davu vystupujícího v Německu z dánského trajektu pro opilce.
Rozhodování, zda zaplatit nemravné bankovní poplatky za převod do ciziny, nebo ty peníze převézt ve šrajtofli přes hranice.
Bylo mi pětadvacet a bral jsem to jako nutné zlo.
Jsem rád, že jsem na vlastní kůži zažil, že to jde i jinak.
Že se dá sednout jen s občankou a kreditkou do auta a za dva dny se vyloupnout na druhém konci Evropy.
Že se nemusím bát zvednout telefon ve Francii, protože se nedoplatím.
Že nebudu muset ve tři ráno rozbalovat paraglider na česko-slovenské hranici, abych odpověděl na celníkovu otázku: „Čo je toto?“
Že když si koupím přívěsný vozík ve Španělsku, tak ho celkem snadno dostanu na české značky.
Že když chci v létě sbírat jablka v Anglii, prostě sbalím gumáky a kytaru a jedu.
Až budu tohle vyprávět vnoučatům, budou zírat s otevřenou hubou.