Potřeboval jsem nové kalhoty. Co se týče kalhot, jsem poměrně vybíravý. Aby obstály před mým kritickým okem, musí mít nadčasový design sportovního střihu s rozumnou dávkou elegance, neobsahovat žádné módní výstřelky a být přiměřeně levné. V celém mém známém vesmíru existuje jediný obchod, kde takové kalhoty prodávají a tak jsem se do něj vydal.
Nevím, co budu dělat, až se přestěhuju někam daleko. Pokud tam nenajdu bratříčka tohoto obchodu, budu si muset kvůli kalhotám brát pár dní dovolené.
Teď to mám ovšem kousek a tak jsem pln očekávání brzy bral za kliku mého dvorního konfekčního dodavatele. Na rozdíl od jisté Cimrmanovy hry nenásledoval po mém očekávání pocit zklamání, ale právě naopak. Na regálech byly vyskládány hromady kalhot přesně dle mého gusta. Všechny stejného střihu, lišily se pouze barvou. K té mohu říci pouze tolik, že se pohybovala od takové světle béžové po tmavě béžovou a celkově tam měli kalhoty pěti barev. Nebo možná šesti, ono se to v tom zářivkovém osvětlení špatně pozná.
Štěstěna stála i nadále při mně a během prohledávání hromad jsem narazil hned na několik kusů o velikosti 38/34, která mi – s prominutím – padne jako prdel na hrnec.
Aby toho nebylo málo, cedulka nad regálem lákala k nákupu dvou kusů najednou a za odměnu nabízela výraznou slevu za pár.
Pevně jsem uchopil dvoje kalhoty mírně rozdílných barev a zamířil jásavým krokem k pokladně. Paní pokladní mateřského zjevu kalhoty překontrolovala, poskládala a přitom zjistila, že na jedněch z nich chybí cenovka.
„Mohl byste mi prosím přinést ještě jedny kalhoty stejné barvy? Já si to z nich oskenuju“, požádala mně.
Výzvu jsem přijal. Sekundovým upřeným pohledem jsem si zafixoval barvu kalhot bez cenovky a pak rychle zamířil k regálu. Zaváhal jsem jenom chvíli. Jsou to tyhle, nebo tyhle? Určitě tyhle. Sebejistě jsem popadl kalhoty a přinesl je paní pokladní na pult.
„To není stejná barva“, řekla a podívala se na mně svým vlahým mateřským pohledem. „Víte co, já si tam zajdu sama.“
„Ne, ne!“, zuřivě kroutím hlavou. Bitvu jsem možná prohrál, ale tuhle válku s odstíny béžové vyhraju. „Víte vy co, já si vezmu ty kalhoty bez cenovky sebou a podle nich najdu tu stejnou barvu.“
Kráčím zpět k regálu a cítím se jako soutěžící v Milionáři, kterého se při poslední otázce zeptají, z jakého jazyka pochází slovo robot. Výhru mám v kapse. Slovo robot pochází z češtiny a já přinesu pokladní ty správné kalhoty.
„Zase jste se netrefil“, špitla paní pokladní o chvíli později a v jejích očích jsem zahlédl zklamání. Myslím, že mi věřila, že to tentokrát dokážu. Ale její široké mateřské sdrce se přes to rychle přeneslo.
„Alenko, běž se mi prosím tě podívat po takových kalhotách“, otočila se na svou kolegyni, která právě procházela kolem. Alenka šlehla po kalhotách pohledem trvajícím několik milisekund a za chvíli položila na pult spektrálně identický vzorek.
Zaplatil jsem a vyšel z obchodu. Možná jsem prohrál válku, ale přesto jsem na straně vítězů. Ony ty barvy v tom zářivkovém světle fakt nešly moc poznat, ale hlavně: budu teď mít aspoň rok zase v čem chodit!