Tanec v dešti
Šámonýméteó slibovalo na víkend dusno a bouřky, ale předpověď je jedna věc a realita druhá, navíc prej bude 40 procent sluníčka a do toho my se trefíme. Musíme přece využít ty permanenky na lanovky, co nám minulý týden dali dva kluci z Londýna, kteří už museli domů.
Vzal jsem si Johnovu, na fotce má husté černé kurdnaté vlasy, protáhlý obličej a brýle. Já jsem na krátko ostříhaný blonďák s kulatým obličejem. Míň už bych se té fotce mohl podobat snad jenom kdyby na ní byla ženská, nebo černoch.
Juraj má permanentku od Collina a taky by mu ani slepej nevěřil, že je na té fotce on. Tak si narazíme čepice do čela, jdeme k turniketu, podávám chlapíkovi kartu rubovou stranou nahoru, baví se s kolegyní, nekouká, píp a jsem uvnitř. Juraj taky projde a pak se za náma ozve: „Počkejte!“ Ztuhnu a otočím se a chlapík nám říká: „Lanovka jede jenom do mezistanice, nahoře strašně fouká.“
No to je teda smůla, máme sebou plnou polní, chtěli jsme sejít z Aiguille du Midi na Heilbronner, co teď? Nakonec se rozhodujeme stejně vyjet na mezistanici a tam se uvidí. V lanovce se s náma dává do řeči Gabo, angličan žijící v Chamonix, narozený v Těšíně a vychovaný v Žilině. Chtěli vylézt Arête des Cosmiques, ale mají taky utrum.
Dostáváme od něj pár tipů, kam bychom se mohli vydrápat z mezistanice a pak se věnuje své přítelkyni. Gabovy tipy jsou fajn, ale buď na ně máme krátké lano (sebou máme jen třicítku na ledovec), nebo nedostatečný morál a tak více méně bez cíle stoupáme ke kuloáru pod severní stěnou Aiguille du Midi, je to tam jak na střelnici, ze všech stran s rachotem padají šutry, držíme se vlevo u stěny a u nástupu na klasickou cestu na Aiguille du Peigne sedíme, kecáme a trénujeme jištění na sněhu.
Chce se mi ještě výš a tak obcházíme kolem západního žebra a stoupáme prudkým sněhovým polem, které nám taje pod nohama. Těsně pod hřebenem nacházíme šikovnou prasklinu a vylezeme k Motýlímu kuloáru pod hřebenem Aiguille du Peigne.
Pak se nebe otevře a začne lít, klopýtáme dolů a tam, kde ještě před chvílí byla suchá skála, náhle tečou potoky vody. Z lezení se stává canyoning, voda si vybírá pro sestup z hory úplně stejnou cestu jako my.
Do těch 40 procent slunečního svitu jsme se teda netrefili, ale taky nás to mohlo chytnout nahoře, kdyby jezdila lanovka a to bychom pak bloudili mezi sérakama na Glacier du Géant a ptali se havranů na cestu na Heibronner. Seběhli jsme dolů a jeli dom, protože v takovém počasí je těžké dobývat nejenom ženu, jak zpívá Plíhal, ale i naježené vrcholky hor.