Je konec července 2011 a já se brodím po kolena ve sněhu. Snažím se v husté mlze najít sestupovou cestu z Plan du Buet na chatu Grenairon a uniknout tak nezvykle špatnému počasí, které na horách už několik dní panuje.
Nějakou dobu se mi daří sledovat kamenné mužíky trčící ze sněhu, ale v jednu chvíli značení mizí a přes několikahodinové usilovné hledání cestu nenacházím. Jsem nucen bivakovat a pokračující špatné počasí mi odřízne ostatní ústupové cesty. Z hor mně dostane až vrtulník záchranářů.

Ten úsek stezky z Plan du Buet na chatu Grenairon byl poslední částí okruhu kolem hory Ruan, kterou jsem zatím neprošel. Masív Giffre, kde se hora Ruan nachází, mám velmi rád pro rozmanitost krajiny a malé množství návštěvníků.
Letošní letní počasí je mnohem přívětivější a tak jsem téměř na rok přesně od předešlého pokusu stál opět na Plan du Buet a vyrazil směrem ke Grenaironu.
Svítilo slunce, chuchvalce kumulovité oblačnosti, které ještě před chvílí částečně blokovaly viditelnost, se rozplynuly, nefoukal vítr. Podmínky nemohly být odlišnější od minulého léta. Blížil jsem se k místu, kde jsem loni ztratil cestu a uviděl člověka, který stál na stezce a rozhlížel se kolem sebe.
Došel jsem k němu, pozdravili jsme se a on se mně zeptal: „Nevíte, zda tahle stezka vede k chatě Grenairon? Tam kus dále to začíná být velice exponované a já se obávám, že jsem ztratil cestu.“
Stáli jsme přesně na místě, kde jsem loni viděl posledního mužíka. Věříte na náhody? Tenkrát to byl sníh a hustá mlha, dnes blankytná obloha. Loni jsem to byl já, letos tenhle výletník z Bretaně. Kulisy a lidé se mění, místo zůstává a je zpečetěno setkáním.
Vyrazili jsme s Jacquesem společně dolů k chatě a já celou dobu přemýšlel, zda je to andělská hra, to že jsem jej potkal právě tam, kde jsem jej potkal. Jako když ležíme v trávě a mraky na obloze se na malý okamžik přeskupí do něčeho, co nám vyrazí dech.
Jsou to chvíle nehmotného pošimrání nekonečnem, třešničky na dortu naší existence, prchavé okamžiky odměny za dlouhá období strádání, kterými je, alespoň v očích mnohých z nás, naplněn náš všední život.
Nic jsem o tom Jacquesovi neřekl. Hvízdali jsme spolu na kamzíky pasoucí se podél stezky a bavili se o samotě, odloučení, otevřeném prostoru a setkáních.

Když jsem se letos na ten poslední chybějící kus stezky chystal, přestavoval jsem si jej jako pouť. Předpokládal jsem, že budu sestup prožívat v tichém zadumání, nechávat jej na sebe působit a nerozptylovat se ničím jiným.
Chtěl jsem mít to místo jenom pro sebe, uzurpovat si tisíce hektarů rozeklaných skal a alpských luk, být pánem prostoru a času, kralovat díky hezkému počasí a práci těch lidí přede mnou, kteří vyznačili stezku. Vzít si tohle všechno a s nikým se nedělit. Z jakého důvodu? Snad je pro mně majestátnost velehor inkarnací snu o svobodě, nekonečně otevřenou náručí, která je omezená pouze vlastní slabostí a malověrností.
Ale tahle to nefunguje. Nelze vyčlenit kus světa jako hřiště pro obrazy své mysli a nepustit do hry nikoho třetího. To byl smysl mého setkání s Jacquesem, připomenout mi jazykem, kterému rozumím, že na horách člověk nikdy není sám, třebaže si tak občas připadá.

Stezka z Plan du Buet na chatu Grenairon není pro rychlý sestup do údolí vůbec vhodná. Většinu své délky se drží ve vysoké nadmořské výšce a vede po hřebeni strmého žebra. Až na konci prudce klesá k chatě. Nabízí úchvatné výhledy na obě strany, když meandruje mezi zvětralými vrcholky skal. Neměl jsem šanci jí loni ve sněhu sejít, i kdyby byla dobře značená.