Jsou hory, které máte pod nosem, ale ne a ne se dokopat k tomu na ně vylézt. Takový Pointe Percée, 2752 metrů vysoký vrchol rozeklaného pohoří Aravis. Ten byl v přacím pytlíku od chvíle, kdy jsem tenhle „malý Matterhorn“ poprvé uviděl. Pokaždé, když se vracíme po dálnici ze Chamonix a Pointe Percée se nad námi klene na severozápadním obzoru, si říkám, že už teda co nejdříve … na to musím vlítnout.
Jednou na jaře jsme tam byli s Jurajem a jako stachanovci jsme se dobrodili po pás v rozčvachtaném sněhu až do sedla Col des Verts, ale na vrcholový hřeben nám tenkrát chyběly síly a morál. A od té doby nic.
Každá hruška však jednou dozraje, takže jsem v pondělí bulnul šichtu, skočil do auta a vyrazil směr Grand Bornard. Předpověď počasí slibovala slunečno a slunečno taky bylo – všude kromě vrcholků hor, které byly od božího rána zabalené do mraků. To zamrzí, protože z Pointe Percée je úchvatný výhled přes údolí na masív Mont Blanku, kterým bych se rád pokochal. Nevadí, třeba se to roztrhá.
V mlíku jsem vylezl nahoru a sotva jsem stačil popadnout dech, když se z ničeho nic mraky roztrhaly a já dostal onen dechberoucí výhled. Přesně na pět sekund. Pak hrc – díra se zase zacelila a od té chvíle jen mlíko a nic než mlíko. Možná mám nějakou protekci, nebo mi horské aerolinky chtěly proplatit nasyslené míle, které jsem našlapal po trávě a kamení, sněhu a ledu, cestou necestou a tak mi dopřály tenhle meteorologicky nepravděpodobný fígl.
Vyfotit jsem to nestihl, to dá rozum. Zase tolik mílí nasysleno nemám.