Povídá kamarádka: Jela jsem po dálnici z Brna do Ostravy a kousek před Olomoucí jsem potkala velkou kolonu kamiónů. Přejela jsem do levého pruhu a stošedesátkou jsem je předjížděla. Víš přece, jak mám ráda rychlost.

Přikývl jsem, že vím.

Brzy jsem dojela jedno pomalejší auto před sebou a po chvíli se na mě zezadu nalepilo ještě jednou auto. Byla jsem v kleštích – vpravo kamióny, přede mnou auto, za mnou auto, rychlost asi stočtyřicet.

To je jak z nějakého filmu, řekl jsem. A co bylo dál?

Nad zpětným zrcátkem se mi v autě objevil obrovský pavouk. Pomalu se začal spouštět dolů. Trochu se zhoupl a vlezl mi do vlasů. Vykřikla jsem, ale nemohla jsem nic dělat. Pavouk mi lezl ve vlasech, pak po obličeji, potom přelezl na tričko a sestupoval níže. Bála jsem se jej dotknout, vždyť já se pavouků hrozně štítím! Ale zastavit jsem nemohla. Kolona kamiónů v pravém pruhu se zdála být nekonečná a auta vpředu a vzadu mi nedovolovaly změnit rychlost.

To muselo být strašné.

To teda jo. Pavouk mi lezl po tričku, pak do rozkroku a pokračoval po nohavici dolů. Byla jsem příšerně vyděšená. Měla jsem na sobě tříčtvrteční kalhoty a když mi přelezl na holé lýtko, myslela jsem, že vyskočím z kůže. Konečně se objevila mezera mezi kamióny, tak jsem dupla na brzdu, udělala kličku do odstavného pruhu a zastavila. Vyskočila jsem ven a chtěla pavouka setřást, ale pavouk nikde. Prohledala jsem celé auto, vytahala koberečky, rozhlížela se kolem sebe, nikde nic. Strávila jsem tam snad půl hodiny a nakonec jsem nasedla zpátky do auta a jela dál.

A objevil se ten pavouk znovu?

Ne, neobjevil. Je to už více než rok, co se to stalo a občas začínám pochybovat, jestli mně neklame paměť, jestli se to skutečně stalo? Co když se mi to jen zdálo? Ale přitom vím, že se to stalo! No řekni, je to normální?

Řekl jsem, že je to normální. Ale nebylo.