Donutit v sobotu dopoledne rodinu k nějaké činnosti je těžší, než nacvičovat s kočkama na spartakiádu, a tak jsme do přístavu ve Versoix přijeli až ve dvě odpoledne. Plachetka Brabant (Jeanneau Aquila z roku 1978), na které jsme hodlali strávit víkend, není vyvázaná u mola, ale stojí na bóji za přístavní zdí. Podařilo se nám na mole najít plastový člun, který k ní patří, dokonce i vesla, ale nikoli zámky vesel. Takže jsme pádlovali vesly ve stoje jako na přerostlém stand-up paddle, ale kupodivu nikdo nespadl do vody a batohy s proviantem zůstaly celkem suché. Po dvou otočkách se člunem jsme měli Brabanta naloženého a vyrazili jsme. Foukala lehká bise, čili vítr z protisměru. Dvakrát jsme překřižovali jezero a když vítr příliš zeslábl, zapnuli jsme motor.
Francouzský břeh Ženevského jezera je stejně honosný jako ten švýcarský, jen je méně osídlený. Kochali jsme se panskými sídly na pobřeží a před osmou večer jsme domotorovali k vesnici Yvoire, středověké perle na Ženevském jezeře. A jak tomu tak před přistáním bývá, poklidná plavba v přátelském duchu přešla do nervózního závěru.
„Zastavíme tady?“, ptá se moje drahá polovička, když míjíme první volné stání v maríně. „Ne“, kroutím hlavou, „je to moc úzké a bude tu hlučno. Jedeme dál.“ Najednou vidím vlevo ideální místo. „Támhle zastavíme“, ukazuju na mezeru a otáčím kormidelní páku. „Ale tam je značka, že je to soukromé stání“, upozorňuje mě žena.

– „Jaké soukromé stání, celé tohle molo je pro návštěvníky!“
– „A co když v noci někdo přijede a vyhodí nás?“
– „Tak dobře, jedeme jinam.“

Kapituluji a vyjíždím z mezery. Přímo naproti je volné místo, ale není u návštěvnického mola. Zatímco se otáčím v kanále jako splašená vodoměrka, vjíždí do přístavu další plachetnice a ladně kotví na volném místě, které jsem označil za příliš úzké a hlučné. Jiná volná místa v maríně nejsou.

– „Co kdybychom zkusili rybářský přístav?“
– „Nevím jaký máme ponor a zda si tam neškrtneme.“
– „Ale zkusit to můžeme, ne?“
– „OK.“

Mezitím se ozývají děti: „Táto, kdy už zakotvíme?“ „Nikdy“, odseknu naštvaně, „je tu plno, asi pojedeme zpátky do Versoix.“ Objíždím zvenku vlnolam rybářského přístavu, v lese stěžňů nevidím žádnou mezeru. Zpátky do maríny. Přes protesty posádky se vyvazuju na onom místě označeném jako soukromé a doufám, že nás do rána nikdo nevyhodí. Nevyhodil.

Yvoire. Zdroj: www.jardin5sens.net

K večeři máme fazole s čočkou a hrachem. Proviant jsem nakupoval narychlo, takže je potřeba improvizovat. Naštěstí nebude v noci pršet a lukny mohou zůstat otevřené dokořán.
Před spaním se ještě jdeme projít do rybářského přístavu a pozorujeme raky, jak loví mezi kameny. Kousek dál proplouvají dlouhé temné stíny jezerních pstruhů, je to paráda.
Yvoire je malebná středověká vesnička, jejíž jedinou vadou na kráse jsou mraky turistů. Ti ale ve vesnici nespí, takže od osmi večer do deseti ráno není v ulicích ani živáčka.
Ráno se budím v sedm a procházím liduprázdnou vesnicí, zatímco zbytek posádky vyspává. Na dopoledne máme jednoduchý program – dát si zmrzlinu a navštívit jako vždycky Zahradu pěti smyslů, což je takový malý ráj uprostřed vesnice skrytý za vysokými kamennými zdmi. Oba cíle zdárně plníme a je skoro poledne. Přestože rozkaz zněl jasně – neutrácet – posádka se bouří a kupují si k obědu předražené palačinky, zatímco já se vracím na loď a na truc připravuji rajčatový salát s balkánským sýrem. Vzbouřenci dorazí po chvíli, ochutnají salát, seberou mi ho a bleskově ho dojídají. Já se musím spokojit se zbytky jejich palačinek.

Zahrada pěti smyslů. Zdroj: www.yvoire-france.com

Po obědě konečně zvedáme kotvy a přesouváme se o kousek zpět k vesničce Nernier, která z vody vypadá jako menší Yvoire a kde jsme ještě nikdy nebyli. V přístavu je opět plno, u návštěvnického mola stojí chumel motorových člunů a zodiaků, opatrně se přídí vsuneme mezi ně a já přitom zjistím, že jsme nechytli bójku za zádí. Prostřední syn se výměnou za slib půlhodinky na tabletu vrhá s lanem do vody a vyvazuje nás k bóji.

Nernier. Zdroj: livingeneva.com

Vesnička Nernier je krásná, všechny domy z kamene, spousta kleneb a nik ve stěnách, překlady nad okny a dveřmi z masívních klád. Mám z takových domů velmi dobrý pocit. Po krátké prohlídce nastupujeme za zpáteční cestu. Vítr fouká přesně opačně než včera, takže zase z protisměru. Plánujeme jet ostře proti větru k Nyonu, a odtamtud domotorovat zpět do Versoix. Kormidla se chápe moje drahá polovička a užívá si jízdu v příjemných třech beaufortech. Mezitím se něco děje nad pohořím Jura, které se táhne podél západního břehu jezera. Obloha se zatahuje, vítr se stáčí stále více k západu a objevují se rotorové mraky nad hřebenem Jury. Začíná foukat Joran. To je prudký, poryvovitý vichr z hor, který nemá dobrou pověst. V roce 1970 prudký poryv joranu potopil výletní parník. Zároveň je to ale krásný bočák, se kterým uháníme rovnou k Versoix. Vítr sílí a tak nabízím ženě, že ji vystřídám u kormidla. Ona ovšem odmítá s tím, že bych loď moc nakláněl, což ona nemá ráda. Bravurně jede těsně na hranici flatrování geny. Vítr stále sílí a brzy mě donutí vyměnit genu za menší kosatku. Přicházejí stále prudší poryvy a je mi konečně umožněno se chopit kormidla. Nejmladší syn protestuje proti jízdním podmínkám a chce stáhnout plachty a jet na motor. Snažím se co to jde udržet na palubě dobrou náladu, protože je to parádní jízda. Přichází však několik hodně silných poryvů za sebou, které s sebou přinášejí prudké vyostření lodi a tak jsem donucen sundat plachty a nastartovat motor. Naštěstí jsme už téměř u přístavu. Rozděluji úlohy, aby se nám v prudkém vichru podařilo vyvázání k přední a zadní bóji bez kontaktu s okolními loděmi, ale sotva dojedeme k našemu stání, vítr Joran utichá stejně rychle, jako se přihnal a my se vyvazujeme skoro v bezvětří.

Pohoří Jura. Zdroj: panoramio.com

Nechce se nám z lodi domů, hlavně díky útulnému interiéru, který tolik kontrastuje se strohou, lacinou estetikou moderních plachetnic. Ale nedá se nic dělat, zítra je pondělí. Příště se nám snad podaří doplout zase o kousek dál a pokročit v poznávání jednoho z největších evropských jezer.