Pokud jste na tom stejně jako já, tak si po vyslovení slova „prales“ představíte džungli bez zásahu člověka. Rostlinstvo a zvířectvo se tam rodí, navzájem požírá a tleje podle původního nebeského plánu, neovlivněné zájmy člověka.
Jeden prales máme tady kousek od nás, jmenuje se Mionší a je to prý prales pralesovitý ze všech pralesů nejpralesovatější, vstup přísně zakázán, Národní přírodní rezervace. Byl jsem zvědavý, jak to v takovém lese, kde má matka příroda zcela volnou ruku, vypadá.
Mionší je v podstatě horská bučina. Naprostá většina stromů jsou buky, sem tam s ojedinělým javorem, jasanem, či smrkem (ty jsou už většinou sežrány kůrovcem, kromě lučních solitérů). Od normálního lesa se na pohled liší jen tím, že padlé kmeny zůstávají na zemi, což je pěkné.
Člověk si ale brzy povšimne, že s tou bezzásahovostí to není zase tak horké.

Mionší se prezentuje jako „největší jedlobukový prales Karpatského typu v ČR.“ Problém je, že tam nerostou jedle. A tak se správci rozhodli jít štěstíčku trochu naproti a semenáčky jedlí obalili pletivem. Když jedle, tak jedle.

Pletivem se v Mionší vůbec nešetří. Takových ohrad, kde je hodná příroda oddělená od zlé přírody tam lze nalézt několik.

V pralese jsou i stezky. Chodí po nich zvěř, správci, potentáti i zvědaví turisté. Přes stezku občas spadne strom. I nechce se znavenému ochranáři neustále přeskakovat padlý kmen. Vezme tedy motorovku a šmik – šmik, stezka je zase průchozí bez zaškobrtnutí.

Další zvláštností jsou louky. Kde by se v pralese vzaly louky? Copak by díky sukcesi za pár let nezarostly? A kdo je tam vlastně seče? Zřejmě skřítci pralesníčci je tam kosí za vlahých nocí, kdy je měsíc vysoko na obloze a kolem něj žluté kolo jako týden stará modřina.
Všimněte si také pletiva obehnaného kolem smrku.

Co s tou posekanou trávou? Skřítci pralesníčci jsou dosti unavení samotným sečením a tak kupky trávy prostě pohodí do lesa. Co oko nevidí, to srdce nebolí.

Kde je louka, tam musí být i posed. V tomto případě pralesní posed. Někdo by mohl namítnout, že je to určitě jen pozorovatelna, ale já vidím posed …

Romantické představy většinou utrpí při konfrontaci s realitou šrámy. Je bláhové čekat v hustě osídleném kraji skutečnou divočinu. Vždyť ta naše země (a to včetně pralesů) je jedna velká pěstěná zahrádka.

Ale abych nekončil na kyselou notu, tak přikládám také pár „pralesních“ fotek, které ukazují Mionší z té druhé, divočejčí stránky.