V Liptovském svatém Mikuláši mám na přestup půl hodiny, tak velké zpoždění to Pendolíno snad mít nebude.
Mělo.
Nevadí, za dvě hodiny jede další spoj směr Biela Skala, nástupní místo na hlavní hřeben. V autobuse na zadních sedačkách dva dědci starší než svět.
„Čo robí Stano?“, ptá se ten bez zubů. „Žije“, odpovídá ten v klobouku, „jak go vidze, pošedzime, povravime, ale jo mum svojo robote, on mo svojo robote.“ Konverzace plyne dál. Co Fero, Jožo, Maťo? Vypadá to, že všichni žijí, ale „Jo mum svojo robote, oni majo svojo robote“ se ozývá za každou odpovědí. Všeci momy svojo robote …
Na Bielej skale do kopce lesem smrků a hřibů, za Sivým vrchem zapadá slunce, je čas si ustlat. Rovné místečko v sedle Pálenica. Blahoslavený klid okořeněný troubením jelenů všude okolo. Jeden testosteronem nabitý paroháč troubí v houští za zatáčkou. Zkusmo mu odpovím. Vykoukne z kosodřeviny, pak strach překoná chtíč a mizí skočmo do údolí.
Vlahá jasná noc. Ráno třičtvrtě litru čaje z ešusu a jde se. Bezvětří, slunce, jasno. Pohupuji se na hřebeni z vrcholů přes sedla na vrcholy jako loďka na vlnách. I hory tečou, vlní se a pění. Jen je třeba roztáhnout měřítko času.
Za Baníkovem pár v nejlepších letech. „Musíš hlavně pomalu“, vysvětluje chlapík mentorským tónem své polovičce, „a pořád se držet řetězů. A nebát se.“ Čiperná ženuška souhlasně přikyvuje a zdolává přitom skalní hřebínek ladně jako kočka. O kus dál si chlapík splete cestu a křečovitě slézá exponovanou skalní plotnu. Stezka vede přitom pohodlně vlevo. „Ale je tady krásně, že?“ zeptá se mně trochu omluvně horská kočka, když čeká pod hřebínkem, až její kocour dokončí horolezeckou vsuvku.
Přibývá lidí proudících ze Zverovky a Žiarské doliny. Je po prázdninách a není víkend, jak to tady asi vypadá o slunečné srpnové sobotě?
Na Plačlivém si vzpomenu na zimní příhodu s uvolněným vázáním a dvěma zhulenými skialpinisty (tu až jindy). Ladné svahy mezi Smrekem a Prostredným grůněm mi v hlavě žadoní o přikrývku z prašanu. Když zavřu oči, strašně chci, aby byla zima, svítilo slunce a všude kolem mně jiskřil panenský sníh. Jen svistot lyží, dlouhé oblouky v závějích a opojný pocit rychlosti a svobody. Když oči otevřu, jsem rád, že je léto.
Na Ostrém Roháči přibývá polských turistů, blížíme se k hranici. Dosud to bylo tak deset ahojů na jeden cześć, teď se poměr začíná obracet a na Volovci už to bude opačně.
Ze sedla pod Deravou scházím k plesu a nacházím vhodný ďolík pro dnešní nocleh. Vedle stezky medvědí hovno. Klid je absolutní, až do tmy si čtu knihu. Vařím u stanu, jím u stanu. Jestli mně má sežrat medvěd, tak ať. Lepší, než ústav pro přestárlé.
Hrdinství mně opouští chvíli po ulehnutí. Není to dobrá noc. Budí mně každý šelest, v mé představivosti se to kolem hemží medvědy. Počítám hodiny do rozbřesku a neklidně se převaluji. Vstávám před východem slunce.
Je pořád krásně. Sluneční zář sestupuje po jihovýchodním svahu Volovce a počítám, že do deseti minut osvítí i můj bivak. Ale ne. Z ničeho nic se přihnaly mraky, silný vítr. Slunce mizí. Balím tedy vlhký spacák a stan a vyrážím dál. Račkovo sedlo, Sivá veža, Bystré sedlo, tam všude jsou stezky lákající na rychlý sestup do údolí, pryč od mraků, pryč od větru. Ale člověk se občas musí překonat a dnes mi k tomu hory dávají příležitost.
Bystrá, nejvyšší vrchol Západních Tater, člověk by čekal, že na vrcholu bude vítr nejsilnější, ale je překvapivě ve větrném stínu. Odměna za překonání sebe sama? Pak dolů do Pyšného sedla, kde pro mně přechod končí. Kamenistou dolinou bez jediného živáčka do Podbanského. Na zastávce malá statná babka: „Aj ja som chodila, ale teraz už len pozerám“, opíše rukou půlkruh k tatranským velikánům, „a máte dobré boty, to ja poznám!“
Autobus přijel včas, v Liptovském svatém Mikuláši žádný stres.
Pendolino má na příjezdu půlhodinu zpoždění.