Tatínek David seděl ve zšeřelém pokoji a držel v ruce knížku. Jeho dvě děti, Anička a Kuba, leželi v posteli, zachumlaní do přikrývek a ani nedutali. Tatínek jim totiž četl hrozně zajímavou pohádku. Byl trošku unavený z práce a doufal, že se mu podaří děti rychle uspat.
Četl stránku za stránkou a najednou se mu zdálo, že se písmenka v knížce začínají divně vlnit. Asi jsem fakt hodně unavený, pomyslel si a zrychlil. Písmenka v knížce se však vlnila víc a víc, začaly poskakovat po stránce a měnit si místa. „Tak dost, jdu spát“, řekl si pro sebe tatínek a chystal se zaklapnout knížku.
Najednou ale všechna písmena z knížky zmizela a uprostřed stránky se objevil následující text:
„Jsem černokněžník Aštar a vy jste v mé moci. Budete dělat přesně to, co vám napíšu, jinak vás všechny zahubím.“
Tatínek nevěřil vlastním očím. Co to má znamenat? Odkdy se v papírové knížce mohou měnit písmena a kdo je ten Aštar, který mi vyhrožuje? Chtěl knihu nadobro zaklapnout, ale byl příliš zvědavý a taky se trochu bál.
Text v knize se znovu změnil:
„Čti a nedej na sobě nic znát“, objevilo se na začátku stránky a pod tím přibýval nový text. Tatínek David začal číst. Pohádka to byla podivná a Anička s Kubíkem se brzy ozvali:
„Tatínku, co to čteš, to jsou nějaké nesmysly …“, ale tatínek pokračoval. Dobře si uvědomoval, že to, co čte, není žádná pohádka, ale zřejmě jakési zaříkávadlo, kterým přes jeho ústa hovoří černokněžník Aštar. Přestat se však neodvážil.
Uprostřed tmavé místnosti se objevila zelenkavá zář. Mihotala a sílila s každou větou, kterou tatínek přečetl. Brzy začala nabírat formu vysoké postavy. Text v knize byl stále temnější a nesmyslnější. Najednou záře zmizela a místo ní stála v místnosti vysoká, tmavá postava, oblečená do černého pláště. Na hlavě černý klobouk, dlouhé havraní vlasy a vous. Z obličeje žhnuly dvě zelené oči, podobné kočičím, ale mnohem větší a zákeřnější.
„Jsem černokněžník Aštar a přišel jsem ovládnout váš svět“, promluvila postava. „Váš dům jsem si vybral jako svou základnu, odkud budu páchat zlo.“
To už tatínek David nevydržel, prudce vstal a křikl na Aštara: „Ať jste, kdo jste, okamžitě zmizte z mého domu!“ a vyrazil směrem k němu, aby v případě potřeby doprovodil svůj příkaz i pár ručními argumenty.
Aštar se uchechtl a cvrnkul prstem směrem k tatínkovi Davidovi. Ten sebou cuknul a odletěl dozadu, jako by s ním trhla nějaká neviditelná síla. Dopadl na pohovku v rohu místnosti a praštil se do hlavy.
„Veškerý odpor je marný“, prohlásil Aštar hrobovým hlasem. „Dnes v noci, až usnete, z vás načerpám energii a zítra převezmu vládu nad touto planetou.“
„Ale proč zrovna my? A co to znamená, že z nás ve spánku načerpá energii? Přežijeme to vůbec?“ Tatínkovi a dětem se honily hlavou spousty otázek. Aštar jim však na žádnou neodpověděl. Místo toto rozkázal: „teď zavřete oči a usněte, ať z vás mohu začít sát. A bude tu naprostý klid!“ Vzal židli a posadil se uprostřed pokoje, tak aby dobře viděl na tatínka, Aničku i Kubu.
„Co teď?“, přemýšleli zajatci, „za žádnou cenu nesmíme usnout, to je jasné. Ale jak to udělat? Jsme sice vyděšení z toho přepadení Aštarem, ale zároveň se nám chce tak spát …“
Děti ležely v postýlkách, tatínek seděl v křesle. V místnosti bylo přítmí, svítila jenom čtecí lampička u tatínkova křesla. Vydrželi pět minut, deset minut, čtvrt hodiny. Pak si tatínek všimnul, že se mladšímu Kubíkovi, který spal na spodním lůžku palandy, začínají klížit oči. Víčka už měl více zavřená, než otevřená a bylo jasné, že co nevidět usne. Co teď? Tatínek horečně přemýšlel. Pak si všiml hrnku s čajem, který měl na stolku vedle křesla. Opatrně se pro něj natáhl, Aštar nic nenamítal. Potichu se napil a pokládal hrnek tiše zpátky na stůl, když mu najednou jakoby náhodou vyklouzl z ruky a spadl na podlahu. Ozvala se rána a hrnek se rozpadl na sto kusů. Obě děti sebou trhly a oživly. Aštar se zamračil, ale nic neřekl.
Uplynulo dalších patnáct minut. Tentokrát to byla Anička na horní palandě, která se několikrát mohutně prozívla a pořádně se zavrtala do peřin. Její usnutí bylo na spadnutí. Tatínek věděl, že on znovu zasáhnout nemůže. Aštar by mu jen stěží uvěřil, že to byla opět náhoda. Snažil se proto nenápadně gestikulovat směrem ke Kubíkovi. Kroutil obličejem a obracel oči nahoru k Aničce. Kubík jej pozoroval, ale nezdálo se, že by rozuměl. Anička už zavírala oči.
„A N I Č K A!“, naznačil tatínek rty, aniž by ze sebe vydal jakýkoli zvuk. Konečně se Kubík dovtípil. Chvíli přemýšlel a pak ze sebe vydal mohutné kýchnutí. Všichni v místnosti nadskočili, včetně Aštara.
„To bylo naposledy“, zasyčel, „jestli ještě někdo udělá jakýkoli zvuk, odešlu jej okamžitě do sedmé dimenze, odkud není návratu. A teď spát, ať vás mohu začít vysávat.“
Místnost opět ztichla. A tentokrát to byl tatínek, kterému začala padat brada na prsa. A to byl skutečný problém. Protože tatínka, když usnul, nedokázalo vzbudit téměř nic. Obě děti přemýšlely, seč mohly, ale situace se zdála být zoufalá. Tatínek svůj boj s ospalostí prohrával každou vteřinou a děti tomu nemohly jakkoli zabránit.
Najednou se ale Anička usmála. Že ji to nenapadlo dříve! Opatrně nahmatala řetízek, který jí visel kolem krku a klouzala po jeho článcích, dokud nenarazila na malý kovový předmět. Opatrně jej vložila do úst a lehce foukla. Neozval se žádný zvuk. Nebo to tak alespoň vypadalo. Ten předmět, který si Anička vložila do úst, byl totiž ultrazvuková píšťalka pro psa. Anička foukla ještě jednou.
Dole v předsíni našpicoval uši jejich pes Fido. Volá mně někdo? Uslyšel dvě krátká hvízdnutí za sebou. To znamená ke mně! Fido vystartoval a vší rychlostí vyběhl po schodech nahoru. Opřel se do dveří od dětského pokoje, kňučel a škrábal.
S tím Aštar nepočítal. Věděl, že pes jej nemůže ucítit, tak co ho to najednou popadlo? Fido útočil na dveře, štěkal a dobýval se dovnitř. Anička jej povzbuzovala občasným fouknutím do píšťalky. Za chvíli toho měl černokněžník Aštar dost. S takovou mi neusnou ani do rána, řekl si. Otočil se a cvrnkul prstem směrem ke dveřím.
Neviditená síla vytrhla dveře z pantů a unášela je, spolu s nebohým Fidem, napříč chodbou. Chodba končila oknem, které Fido a dveře prorazili. Venku udělaly dveře otočku a Fido se nějak dostal nad ně.
To všechno se stalo ve chvíli, kdy na ulici pod oknem projížděla policejní hlídka. “Hele“, ukázal nadstrážmistr Marek svému kolegovi Pavlovi: „surfující pes.“
„A surfuje na dveřích“, podivil se Pavel. „To se může?“ Fido na dveřích mezitím přeletěl silnici a klesal k nedalekému rybníčku.
„Já myslím, že se to nemůže“, prohlásil rezolutně nadstrážmistr Pavel. „A zvláště ne v noci a deset metrů nad zemí. Vždyť neměl ani předepsané osvětlení!“
„Raději to zkontrolujeme“, rozhodl jeho kolega podporučík Pavel. Otočili auto a zastavili před domem, kde Aštar držel v zajetí Davida, Aničku a Kubíka. Zazvonili na zvonek, ale nikdo neotevíral. „Koukej, co mně naučili minulý týden na školení“, vychloubačně řekl Pavel Markovi. Odstoupil od dveří, rozkročil se a vystřelil dvě rány z pistole do zámku. Dveře se otevřely.
„Dobrý“, pokynul uznale hlavou Marek, „ale co když bylo odemčeno?“ Pavel jen mávl rukou a oba policisté vběhli do domu. Dole nic nenašli a tak rychle vyběhli po schodech nahoru. Všimli si chybějících dveří a nakoukli do pokoje. „Ruce vzhůru“, vykřikli současně, když spatřili Aštara sedícího uprostřed pokoje. “To vy jste vypustil z domu toho surfujícího psa?“
„Ano, já.“ Aštar vstal a otočil se k nim. Policisté s úžasem pozorovaji jeho mohutnou postavu. „Půjdete s námi na služebnu podat vysvětlení“, pípnul Pavel. „Myslím, že ne“, uchechtl se Aštar a začal kráčet směrem k policistům.
„Stůj, nebo střelím“, zakřičel Marek, ale Aštar se k ním stále blížil. Pavel vystřelil. Kulka se však zastavila někokik centimetrů před Aštarem a s cinknutím dopadla na podlahu. Jako by jej chránil neviditelný štít. Pavel s Markem vystřelili ještě několikrát, ale kulky se vždy zastavily těsně před cílem a s cinknutím dopadly na podlahu. Aštar došel až k nim.¨
David, Anička a Kubík mezitím na nic nečekali, otevřeli dveře na balkón a vyběhli ven. Měli štěstí, že se předevčírem učili šplhat na laně a tlusté lano ještě stále viselo přivázané k balkónu. Všichni tři po něm hbitě sešplhali a utíkali do tmy.
Aštar chytil oba policisty pod krkem a vtáhnul je do místnosti. „Žádná škoda těch malých děcek, vysaju si raději vás“, řekl a hodil policisty na kanape. „Sundejte si čepice a udělejte si pohodlí. Chci, abyste se trochu prospali. Jestli některý z vás udělá sebemenší zvuk, odčaruji jej do sedmé dimenze, odkud není návratu.“
Oba policajti se po sobě podívali, pokrčili rameny a poslechli. Věděli totiž něco, co Aštar nevěděl. Oběma se podařilo zmáčknout nouzové tlačítko, které měli na přezce služebního pásku od kalhot. Policejní stanice v celém městě právě teď přijímají jejich tísňový signál a vyhlašují poplach.
Aštar se opět usadil na židli uprostřed místnosti. „Dva dospělí chlapi jsou lepší, než jeden chlap s dvěma dětmi“, pomyslel si. „A jak je tak vidím, usnou co by dup.“
Nastal opět klid. Marek s Pavlem seděli na kanapi opření jeden o druhého a vypadalo to, že do pěti minut budou oba spát jako nemluvňata. A v tu ránu začal venku cirkus.
Přímo nad dům se spustil policejní vrtulník. Z několika stran se rozsvítily výkonné reflektory. Všude byly slyšet policejní sirény a skřípění pneumatik. „Okamžitě všichni opustťe dům“, ozval se hlas z megafonu. „Opakuji, okamžitě všichni vyjděte ven!“
Když to Aštar viděl a slyšel, zvedl se nasupeně ze židle. Pochopil, že dnes v noci nebude mít štěstí a svět se mu ovládnout nepodaří. Rozkročil se uprostřed pokoje a luskl prsty na obou rukou najednou. V tu ránu zmizel.
Marek s Pavlem vyšli před dům a našli svého velitele. „Co se tady stalo?“, zeptal se velitel, „proč jste aktivovali nouzový signál?“
„No viděli jsme psa surfujícího na dveřích“, začal vysvětlovat Marek.
„Cože?“, hlesnul nevěřícně velitel.
„Jo, jo, letěl na dveřích tak deset metrů nad zemí a neměl světla a …“, přidal se zajíkavě Pavel.
„No a pak jsme vešli do toho domu a tam byl ten vysoký černokněžník“, pokračoval Marek, „který chtěl, abychom se prospali na kanapi, jenže pak luskl prsty a zmizel“, dodal Pavel.
„Dychněte na mně“, přikázal jim velitel přísně. „Hm, zdá se, že jste nic nepili. Takže jste se museli zbláznit. Zavolejte záchranku“, křikl velitel na spojovacího důstojníka a odešel zpátky k autu. „Ruším akci“, vyštěkl, nastoupil do vozu a odjel.
Za pár minut přijela sanitka, naložila Pavla s Markem a odvezla je do psychiatrické léčebny, kde se už doktoři moc těšili na jejich vyprávění o surfujícím psovi a černokněžníkovi se zelenýma svítícíma očima.“
KONEC