Tomášovi se dnes do školy nechtělo. Budou psát písemku z matiky a on se moc neučil. Vrtal se ve snídani a snažil se oddálit okamžik, kdy si dá na záda batoh a vyrazí na cestu. Jeho maminka však jako každý den hlídala čas a Tomáš brzy šlapal po polní cestě směrem k vesnici, kde byla jeho škola. Májové slunce prosvítalo přes stromy, obloha byla bez mráčku. Na kopečku nad vesnicí rostla osamělá třešeň. Když Tomáš přišel blíže, zaradoval se. Mezi zelenými listy se na větvích červenala spousta malých puntíků. Už jsou zralé! Tomášovi se hned zvedla nálada. Teď nemá čas, ale cestou ze školy se tady zastaví a nacpe se třešněmi k prasknutí. Rozběhl se ke škole a písemka z matiky už jej tolik netrápila.
Den mu uběhl velmi rychle a než se nadál, už pelášil ke kopečku nad vesnicí. Nahoře se zastavil a bezradně se rozhlížel. Přece nemohla jen tak zmizet. Třešeň, která ještě ráno stála pár kroků od silnice, zmizela. Tomáš obcházel kolem a nemohl uvěřit vlastním očím. Na zemi rostla tráva, nikde ani známka toho, že by třešeň někdo pokácel, nebo vykopal. Vypadalo to, jako by tady nikdy žádný strom nerostl.

***

Rozárka včera oslavila čtvrté narozeniny. Tatínek jí jako dárek vyrobil na zahradě parádní houpačku. Na větev statného dubu, který stál blízko plotu, přivázal dvě lana a k nim přidělal ohoblovanou desku. Rozárka se včera houpala až do tmy a dnes po snídani hned poprosila maminku, zda se může jít houpat zase. Maminka proti tomu nic neměla a tak Rozárka vzala za kliku a vyběhla na zahradu. Něco nebylo v pořádku. Trávník u plotu byl prázdný. Po statném dubu nebylo ani památky. Žádný pařez, žádné stopy hlíny, žádné zbytky větví. Obrovský strom přes noc prostě zmizel a s ním i houpačka. Rozárka se rozplakala.

***

„Takže Franto“, vysvětloval farmář pan Kulhánek traktoristovi, „budeš orat to pole za vodojemem. Vezmeš to skrz mez až dozadu k topolům. Je to práce na celý den, tak si vem sebou něco k obědu.“ Franta si posunul kšiltovku do čela a vylezl na traktor. „Od vodojemu k topolům. To není nic těžkého“, řekl si a nastartoval. Pánbůh mu nenadělil moc rozumu a už se párkrát stalo, že špatně pochopil, co má udělat a lidé se mu smáli. Ale dneska to tak nebude. Začne orat u vodojemu a otočí se, až dojede k topolům. To zvládne.
Zařadil rychlost, zvedl radlici a vyrazil na pole. Cestou si na benzínové pumpě koupil bagetu a krabici džusu na oběd. Pokračoval po asfaltové silnici až k velké betonové věži vodojemu. Odbočil na pole, spustil radlici a začal orat. Obloha byla bez mráčku, Franta si pustil rádio a levou nohou podupával do rytmu písniček. Možná nebyl příliš chytrý, ale traktorista byl dobrý. Obratně přejížděl přes výmoly a vyoraná brázda za ním byla rovná jako podle pravítka.
Franta jel a jel a topoly pořád nikde. To je ale velké pole, řekl si. Po chvíli dostal hlad a začal uždibovat z bagety. Napil se džusu. Slunce, které mu na začátku svítilo do kabiny z levé strany měl teď po pravé ruce. Přímo před ním se objevil malý potůček. Franta se poškrábal za uchem. O potůčku pan Kulhánek nic neříkal. To znamená, že ho má rozorat. Franta podřadil a se spuštěnou radlicí projel potokem. Pak dojel k poli s kukuřicí. Rozhlédl se kolem a nikde neviděl žádné topoly. Vjel tedy do kukuřice a začal prostředkem proorávat brázdu. Pak projel dalším polem se slunečnicemi, rozoral dvě polní cesty, pobořil plot zahrádkářské kolonie u blízkého města a zastavil se až na náměstí. Lidé se sbíhali k Frantovu traktoru a ukazovali na brázdu, kterou vyryl mezi dlažebními kostkami. „Nevíte, kde jsou tady topoly?“ ptal se jich Franta a škrábal se za uchem.

Farmář pan Kulhánek vytáhl z kapsy zvonící telefon. „Haló, prosím. Cože? Na náměstí? S radlicí? Co tam proboha dělá?“ Rychle skočil do auta a vyrazil do města. Projel pěší zónou vedoucí k náměstí a prudce zabrzdil přímo před Frantovým traktorem. Franta stál na schůdkách a bezmocně se rozhlížel kolem. „Cos to provedl?“, rozběhl se k němu pan Kulhánek. „Odkdy se orají městské ulice, ty moulo?“, čertil se a stahoval Frantu ze schůdků dolů.
„Jasně jste mi říkal, pane Kulhánek, že mám otočit až u topolů“, odpověděl Franta dotčeně, „a žádné topoly jsem zatím neviděl.“
„Neviděl?“, čertil se pan Kulhánek, „co pak jsi slepý? Na konci pole před potokem je jeden topol vedle druhého. Jak jsi tam vůbec dokázal projet s traktorem?“
„A já vám povídám, že tam žádné tolopy nebyly“, stál si za svým Franta a měl pravdu.

***

Stromy začaly mizet všude v okolí. Ztrácely se beze stopy. Jako by na místech, kde stály po desetiletí, nikdy ani nebyly. Lidé kroutili hlavami a nedokázali si to vysvětlit. Ve vesnici na návsi uspořádali shromáždění a rozhodli se požádat o pomoc vědce až z Prahy. Starosta však vědcům z Prahy příliš nevěřil a tak sedl do auta a jel ke skále u řeky, kde v malé jeskyňce bydlel poustevník Ivan.
„Přijel jsem se s tebou poradit, Ivane“, řekl poustevníkovi, který seděl před jeskyní a kapesním nožem vyřezával z kusu dřeva ženskou tvář. „A taky jsem ti přinesl tabák“, dodal a položil vedle Ivana malý balíček. Ivan odložil nožík, vzal balíček a přičichl k němu. Ústa se mu roztáhla do úsměvu a balíček si schoval do záňadří. „Copak tě trápí, příteli starosto?“, zeptal se a pokynul starostovi, aby si sedl.
„Mizí nám stromy, Ivane. Beze stopy. I s kořeny.“
Ivan pokýval hlavou a špitl: „Já vím.“
„A víš o tom něco víc?“, zeptal se ho starosta.
Ivan znovu pokýval hlavou a tvář mu zvážněla. „Kouzelník Čóromóro se vrátil“, řekl starostovi, „náš kraj postihla pohroma.“
„Kouzelník Čóoromóro? Kdo to je?“, starosta si poposedl a pobídl Ivana, aby pokračoval.
Ten se nadechl a začal: „Na počátku věků, kdy se každá bytost musela rozhodnout, zda bude konat dobro, či zlo, se zrodil i kouzelník Čóromóro“, vysvětloval hlubokým hlasem. „Je všemocný a nesmrtelný. Pohybuje se po celém světě a způsobuje války, sucha a hladomory. Jednou za čtyřista let musí Čóromóro obnovit svou nesmrtelnost při ohňovém rituálu. Ten okamžik nastal právě teď. A Čóromóro si vybral naši ves.“
„Proto mizí stromy?“, zeptal se starosta, „aby měl Čóromóro dost dřeva pro svou ohromnou hranici?“
Poustevník Ivan přikývl. „Až bude mít dostatečně velkou hromadu, zapálí ji a provede svůj rituál. Omládne a bude žít dalších čtyřista let.“
„Musíme mu v tom zabránit, Ivane“, řekl starosta ohnivě, „vždyť nám už tu nezbyly skoro žádné stromy!“.
„Čóromóro je všemocný“, odvětil Ivan. „Přečetl jsem mnoho tlustých knih, ale nikde jsem nenašel zmínku o tom, že by nad Čóromórem kdokoli vyhrál.“
Starosta se rozloučil a zamyšleně se vracel domů.
Při večeři všechno vyprávěl své ženě Adéle a dceři Kateřině. „A kde jako je, ten Čóromóro?“, zeptala se ho Kateřina. Starosta pokrčil rameny. „Zítra ho zkusím najít.“

***

Když dům utichl, vyplížila se Kateřina tajně ze svého pokoje. Bylo jí sice už osmnáct, ale otec neviděl rád, když se toulala sama po nocích. Vyšla před dům a zaposlouchala se do zvuků noci. Šumění větru. Houkání sovy. Vzdálený zvuk auta. Nic neobvyklého. Kateřina si oblékla bundu a vyrazila na ulici.
Procházela se bez cíle noční vesnicí a postupně jí kroky zavedly až ke starému lomu na kopci. Byla to velká díra v zemi s příkrými stěnami, kam se dalo sestoupit jen jedinou prudkou stezkou.
Na dně lomu ležela ohromná hromada stromů. Vedle ní stál vysoký, vetchý stařec v dlouhém plášti. V rukou držel svítící kouli a něco říkal monotónním hlasem. Bez pochyby zaříkávadla.
Kateřina se schovala za kámen a uviděla, jak ze všech stran kráčejí k lomu stromy. Používaly své kořeny jako nohy a cupitaly ke skalnatým okrajům, odkud padaly na velkou hromadu uprostřed. Stařec stále sledoval svou kouli a nepřestával drmolit zlá kouzla. Kateřina se opatrně přiblížila ke strmé stezce, která scházela do lomu a po špičkách sešla na dno. Přiblížila se zezadu ke kouzelníkovi a zastavila se. „Dobrý den“, pozdravila hlasitě. Kouzelník Čóromóro sebou trhnul, div mu nevypadla svítící koule z ruky.
„Co tady chceš?“, osopil se na Kateřinu, ale jeho tvář brzy roztála, když uviděl, že před ním stojí hezká, mladá dívka. „Nemohla jsem usnout, tak jsem se šla projít“, řekla Kateřina. „A co tady děláš ty?“
„Na to se neptej a raději zmiz, děvče. Je tu pro tebe nebezpečno..“ Kouzelník Čóromóro se chtěl otočit a pokračovat v kouzlení, ale nemohl odtrnout oči od Kateřiny.
Ta se s ním dala do řeči. Vyzvídala, jak je starý a co dělá, kde všude byl a koho zná. Řekla mu, že má slabost pro starší muže. Lichotila mu, jak obdivuje jeho sílu a kouzelnické schopnosti. Povídali si až do rána a když začalo svítal, Kateřina se rozloučila a vrátila se domů. Před odchodem Čóromórovi slíbíla, že večer příjde zase.

Po večeři, když dům utichl, se Kateřina opět vykradla z domu a zamířila do lomu. Čóromóro už na ní čekal, přestal kouzlit a začali si povídat. Z pohledů, kterými ji častoval, bylo Karolíně jasné, že se do ní Čóromóro zamiloval. Vypadal dnes o něco starší, než včera, ale byl stále při plné síle. Opět strávili celou noc povídáním a rozloučili se až před svítáním.

A tak to šlo několik dní za sebou. Každý večer byl Čóromóro o něco starší a sešlejší. Kateřina mu nepřestávala lichotit a celou noc si s ním povídala. Kouzelník neměl ani čas vytáhnout svou čarodějnou kouli a sbírat stromy. Hromada na dně lomu se nezvětšovala.

„Kateřino, moc rád bych si s tebou povídal, ale dnes v noci nemám čas“, vypadlo z něj konečně, když se další večer Kateřina ukázala v lomu. „Stárnu a slábnu každým dnem a musím co nejdříve shromáždit dost dřeva, abych je mohl zapálit a proskočit ohněm. Pak omládnu a můžeme si povídat, jak dlouho budeme chtít.“
Kateřina se zatvářila smutně a řekla kouzelníkovi, že bude brzy muset odjet do města, takže už se spolu neuvidí. „A navíc se mi líbíš takový, jaký jsi“, dodala, „starý a zkušený.“

Čóromórovi to opět zalichotilo a nechal se přemluvit, aby si povídali ještě jednu noc. Měsíc byl zrovna v úplňku a Kateřina viděla, jak během noci Čóromóro chřadne víc a víc. Nad ránem se mohl sotva pohnout a když se objevily první paprsky slunce, Čóromóro se skácel k zemi. Kolem jeho těla se objevil hustý dým, zablesklo se a když se dým rozplynul, kouzelník zmizel.

V tu chvíli ožila hromada stromů na dně lomu. Jeden strom přes druhý se hnaly o překot ke strmým stěnám, šplhaly pomocí větví a kořenů vzhůru a pak pelášily na svá místa v zahradách, sadech a lesích. Kolem cest se znovu objevily aleje a potoky zase lemovaly vrby a olše.

***

„Kdepak jsi byla?“, zeptal se starosta vyčítavě Kateřiny, když se vrátila domů. „Už delší dobu mám pocit, že někam chodíš po nocích. Ty někoho máš?“

„Měla jsem“, odpověděla mu Kateřina se smíchem, „ale byl na mně moc starý, tak jsem ho pustila k vodě.“

***

Tomáš vyšel ze školní budovy se sklopenou hlavou. Z písemky z matiky dostal kouli a teď to bude muset vysvětlit doma. Zamyšleně se šoural po silnici a kopal do kamínků. Vyšel na kopec a vlevo uviděl cosi červeného. Otočil hlavu a rozzářil se: „Třešeň je zpátky!“ Strom stál tam, kde předtím a větve byly obsypány plody. Tomáš se rozběhl, vylezl nahoru a začal oběma rukama trhat třešně. Pochutnával si, strkal je do kapes a do batohu. „Poprosím mámu, ať upeče tu svou výbornou třešňovou bublaninu“, pomyslel si. „Až ji táta ochutná, určitě mi tu kouli z matiky odpustí.“

Spokojený se svým plánem vyplivl z pusy pecku a začal šplhat do horních větví, kde jsou třešně nejsladší, protože mají nejvíce sluníčka …