Ležím ve stanu u vodopádu Dettifoss. Pojedl jsem islandské tlačenky se švédským knäkebrotem, zapil to čajem udělaným z vody z rozvodněné řeky Jökulsá á Fjöllum, zalezl do spacáku a nadepsal první zápis do palubního deníku.
Na cestu jsem vyrazil včera před obědem. Abych se dostal na místo určení ze Ženevy, musel jsem celkem 8x přesedat:

Biel / Bienne (vlak)
Basel (vlak, německý ICE)
Frankfurt (shuttle na terminál B)
Frankfurt (letadlo do Keflavíku)
Keflavík (autobus)
Reykjavík (autobus)
Akureyri (autobus)
Husavík (autobus)

Řidič autobusu z Húsavíku do Kópaskeru neuměl anglicky, moje přání mu musel přeložit jeden místní. Hrozně se divil, že chci vysadit v momentě, kdy uvidíme moře. Byl jsem jediný pasažér a řidič byl trochu nesvůj. Když se kousek za osadou Núpar moře objevilo a já si nechal zastavit, řidič si očividně oddechl a odjel.
Sešel jsem na pláž z černého sopečného tufu a namočil si obě ruce ve vodě. Moje cesta právě začíná.
Prvních dvacet kilometrů jsem šel zpátky po silnici, po které jsem přijel. U benzínové pumpy v Ásbyrgi jsem odbočil do národního parku a ocitl se konečně v divočině, i když bezpečně naváděn značenou stezkou.
Jak už to tak první den na cestě bývá, měl jsem velké oči a nadělil si příliš vysokou porci kilometrů. Poslední hodina do tábořiště ve Vestaduluru byla bolestivá. Celkem jsem nachodil více než 35 kilometrů s těžkým batohem na zádech.
Dnešní etapa měla být odpočinkových 18 kilometrů, ale ukázala se jako náročných dvacet, plná chůze po balvanech a překonávání strží. V druhé polovině cesty navíc pršelo a foukal vítr, takže jsem se do stanu vysloveně těšil.
Národní park Jökulsárgljúfur je krásný, nebudu tady popisovat jednotlivé přírodní skvosty, které jsou zde k vidění. Dvoudenní stezka je velice dobře vedená a chůze po ní je neustálou pastvou pro oči.