Občas se mi v hlavě odehrávají příběhy. Nemusím se namáhat a nic vymýšlet, příběh běží sám od sebe a já jej sleduji jako na plátně v kině. Předpokládám, že tak nějak to mají spisovatelé, kteří dokáží v rychlosti napsat knihu – prostě zapisují, co se jim odehrává v hlavě.
Mě tenhle generátor příběhů funguje pouze když se mlčky pohybuju – chodím, běhám, plavu. Jakmile zastavím nebo promluvím, příběh se ztratí. Takže žádný diktafon, nebo zapisování nepřipadají v úvahu. A protože mám chatrnou paměť, spisovatel ze mně asi nikdy nebude.
Včera při pochodu od vodopádu Dettifoss k sopce Krafla se mi v hlavě odvíjely scény z neexistující knihy bez autora o putování pěšky světem. Děj jsem samozřejmě zapoměl, ale utkvělo mi v hlavě, jak důležitý je při putování boj s vlhkostí.
Souhlasně jsem příběhu přitakával a abych ukázal, že i já to myslím s bojem proti vlhkosti vážně, při každé přeháňce jsem okamžitě nasazoval svrchní goretexové kalhoty, návleky a nepromokavý obal batohu. Počasí bylo včera velmi proměnlivé, déšť střídal slunce a zase déšť. Možná desetkrát jsem tak oblékal a zase svlékal vybavení proti silným dešťům, ale nereptal jsem, protože s vlhkostí je třeba bojovat se vší vážností.
Na konci dne jsem se rozhodl utábořit na břehu jedné říčky. Byl jsem na druhém břehu než mnou vyhlidnutý plácek a tak jsem přeskakoval říčku po vyčuhujících kamenech. Zbýval mi poslední krok pravou nohou na břeh, když se kámen pod mou levou nohou zvrtl a já žuchnul po zádech do vody.
Dno bylo plné ostrých lávových kamenů, o které se mi podařilo pořezat ruku. Vyškrábal jsem se na břeh úplně promočený, z batohu crčela voda. V tu chvíli se spustil prudký liják a já měl před sebou stavění stanu, vaření večeře a celou dlouhou mokrou noc.
Boj s vlhkostí se holt nemá podceňovat!