Dneska jsem se byl po dlouhé době proběhnout v Divoké Šárce. Tělo nepřivyklé rytmickému natřásání o sobě dalo po několika kilometrech vědět a začalo se mi chtít na velkou.
A hele, tady v pravo vede pěšina k potoku, ještě natrhat nějaké větší listí, rozhlédnu se a — ty rostliny byly divné od pohledu. Načervenalé stvoly podobné šťovíku, vysoké tak dva metry. Růžové květy připomínající svlačec. Patnáct až dvacet centimetrů dlouhé podlouhlé listy, které vypadaly velmi dobře pro můj byznys.
Jeden jsem utrhl a nějaká malá věc mně praštila do obličeje. Asi nějaký hmyzák, kterého jsem vyrušil a on nevybral zatáčku, řekl jsem si a utrhl další list. Několik ran do obličeje. Není čas na hrdinství. Další list. Další šrapnely. Ruka před obličej. Pár dalších listů. Po pěšině dál od cesty. Nejdříve práce, pak zábava.
Potom jsem začal rostlinu zkoumat podrobněji. Na koncích stvolů rostou kromě květů také trsy zelených váčků, připomínajících pupeny. Sebemenší dotek se správně zralým váčkem způsobí, že se váček v mžiku rozprskne a vystřelí jedno (nebo více) černé semeno. Při rozprskutí navíc potřísní prsty nějakou tekutinou, která voní i smrdí zároveň.
V životě jsem něco takového neviděl. Granátovka obecná!

Update 17.9.

Divoká Šárka je těch rostlin plná. Rostou podél potoka, s postupujícím dozráváním plodů je jejich omamná vůně cítit zdaleka. Dneska ráno jsem udělal i nějaké fotky.