Vyrážím před polednem. Mám novou řídítkovou brašnu na doklady a telefon, to se pojede jedna báseň.
Po cyklostezce k přehradě Šance, na Bílou, přes Salajku na Bumbálku (870 m n.m.), nejvyšší bod mé cesty. Teď už to bude víceméně z kopce. Bělehrad je 117 m n.m., takže na tisíci kilometrech sklesám 750 metrů, méně než metr na kilometr …
Podél vsetínské Bečvy přes Karlovice, Vsetín do Valmezu. Zde první soutok – vsetínské a rožnovské Bečvy.
Spím kousek od Valmezu v naprostém soukromí nedaleko řeky.

kolo je připraveno na cestu

soutok vsetínské a rožnovské Bečvy

první noc

Krásný úsek cyklostezky přes Teplice nad Bečvou a Lipník do Přerova. Stavil jsem se u Hranické propasti (nejhlubší jeskyně zatopená sladkou vodou na světě), nic mi do ní naštěstí nespadlo.
Příjemně mně překvapil Přerov, zbytky hradeb, hezké centrum.
Dojel jsem k soutoku Bečvy s Moravou, krajina už je hodně nížinná, během záplav to tady musí být jedno velké moře. Koupačka na soutoku, Morava je chladnější.
Pokračuji do Kroměříže, dost jsem se na něj těšil, ale pořád na mně někdo troubil, hulákal, paní v květné zahradě hubatá, tak jsem jel radši dále.
V Otrokovicích v řece Dřevnici vidím kapra, který vyskočil dobře metr nad hladinu, zamával ocasem a dopadl zpět. Asi se díval na nějaký dokument o delfínech a chtěl to taky zkusit.
Napajedla jen míjím, ale vypadají velmi hezky.
Pak začíná Baťův kanál, lodičky, širé pláně, tenhle typ krajiny mně bude doprovázet už celou cestu.
Usínám v přístřešku kousek za Uherským Hradištěm, zítra bude technická přestávka.

čapí rodinka ve vesnici Ústí u Teplic nad Bečvou

Hranická propast

soutok Moravy a Bečvy

noc pod děravou střechou u Uherského Hradiště

Dnes se s rodinou účastním pravoslavné pouti k hradisku sv. Klimenta. Nachází se v Chřibech kousek od Velehradu. Je to pěkné, hodně se zpívá, čte z moudrých knih a na závěr se opékají buřty.
Trochu mně trápí zánět trojklanného nervu, pravou tvář mám v jednom ohni, ale to přejde.
Odpoledne rodina odjíždí. Najdu si místečko uprostřed pole blízko Kunovického letiště, postavím stan a tiše si skučím až do rána.

mák vlčí a setý

poutníci

nocleh u Kunovic

Pokračuji malebnou krajinou kolem Moravy a Baťova kanálu na jih. Ze slovenské strany přijíždím k soutoku Moravy a Dyje. Před sto lety byl celý v jednom státě, před padesáti lety tudy vedla hranice mezi Československem a Rakouskem a teď je to trojmezí Česka, Slovenska a Rakouska. Více států se na soutok dvou řek už snad vměstnat nedá.
Sleduju tok Moravy a ve vesnici Suchohradu mně překvapí udržovaný památník československým pohraničníkům, kteří hrdinně stříleli na své krajany, kteří se snažili dostat přes Dunaj do Rakouska. Je tam rudá hvězda, heslo „Neprejdú!“ a fotky smějících se kluků s vlčáky u nohou. Zvláštní.
Večer dojíždím k Děvínu, ubytovávám se v penziónu u Srnčíka a dávám si čepovaného birela bez příchutě! Slovensko je prostě před námi.

Skalica – nejjižnější přístav Baťova kanálu

plynovod Bratrství překonává řeku Moravu

funkční model tohoto jeřábu byl moje nejoblíbenější hračka v dětství

soutok Moravy a Dyje

zombie památník v Suchohradu

Děvín – jeden z nejikoničtějších hradů na světě

soutok Dunaje a Moravy

Vjezd podél Dunaje do Bratislavy je impozantní. Projíždím si pěší zónu a pak mířím k mostu Slovenského národního povstání. Musím tam totiž udělat jednu věc:

Kdysi dávno jsem byl s našima v Bratislavě. Bylo mi tak šest. Vyjeli jsme výtahem do takového zvláštního talíře, co trčel na sloupu nad mostem. V talíři byla luxusní restaurace, nikdy předtím jsem nic takového neviděl, číšníci nosili smoking, všude samá kůže a ty výhledy!
Naši se plácli přes kapsu a koupili mi Coca-Colu. Mojí první v životě! Byla v tlustostěnné láhvi a dostal jsem k ní sklenici s ledem a brčko. Prostě paráda. Kam se hrabaly kofoly a citrokoly od nás z obchodu!
Dneska jsem do toho talíře nad mostem SNP vyjel znovu. Dal jsem si samozřejmě Coca-Colu. Byla super 🙂

Celkově se mi Bratislava velmi líbila i cyklistická infrastruktura je poměrně dobrá. Odpoledne jsem vyrazil dále podél Dunaje a projel kolem vodního díla Gabčíkovo. Kdo zažil osmdesátá léta 20. století, pamatuje si, že stavba Gabčíkovo – Nagymáros byla v televizi každý druhý den. Měla to být obrovská přehrada na Dunaji, s přehradní hrází v úzkém místě mezi vesnicemi Nagymáros a Visegrád.
Maďaři však na konci 80. let ucukli, projekt se narychlo předělal a dokončila se jen slovenská část. Plavební komory v Gabčíkovu jsou obrovské.
Noc jsem strávil u slepého ramena Dunaje blízko Číčova.

krásavica na Dunaju

Gabčíkovo

noc u slepého ramene Dunaje

Projel jsem Komárno a po slovenském břehu Dunaje pokračoval dále. Na maďarském břehu Dunaje se začaly zvedat kopečky. Mezi podunajskou nížinou a Budapeští je pahorkatina, kterou se musí Dunaj prokousat. Dorazil jsem do Štúrova, kde se mi velmi líbilo. Na druhé straně řeky se tyčila katedrála v Ostřihomi, největší maďarský kostel. Působí monstrózně a těžkopádně a tak jsem po krátké prohlídce vyrazil po pravém břehu do Visegrádu.
V roce 1335 se na hradě Visegrádu setkali český, polský a uherský král. Vyřešili vzájemné spory, dohodli se na spolupráci a společném postupu proti Habsburkům. Ve střední Evropě díky tomu zavládl na několik desetiletí mír.
V roce 1991 se ve Visegrádu setkali prezidenti Československa, Polska a Maďarska. Byl to přímý odkaz na setkání králů o 656 let dříve. Vznikla Visegrádská skupina, dnes Visegrádská čtyřka.
Visegrád je luxusní letovisko plné nablýskaných hotelů. Na hrad jsem ani nejel, stejně jsou to jen ruiny po tureckých nájezdech.
Kousek od vesnice se na ostrově nachází příjemné veřejní tábořiště, takže o nocleh jsem měl postaráno.

bazilika v Ostřihomi

tábořiště na ostrově Szentendrei

mlhavé ráno

Dopoledne jsem dorazil do Budapešti. Na cyklisty tady moc nemyslí, takže jsem si jen projel Margaritin ostrov a přes centrum pokračoval dále. Na jih od Budapešti jsem zabivakoval vedle cyklostezky.
Cykloturistu, který se ke mně po chvíli připojil, jsem ujistil, že v noci pršet nebude. Roztáhl si tedy hamaku mezi dva stromy, bez plachty. Nad ránem přišla průtrž mračen. Bral to statečně a ráno mi nabídl míchaná vajíčka.

… a parlament je celkem pěknej barák …

večery jsou zde klidné

Projížděl jsem malebnou krajinou podíl Dunaje na jih. V malé zapadlé vesničce Meszes jsem si dal výbornou smaženou rybu přímo na břehu řeky.
Cesta ubíhala v poklidu a já spřádal plány, kam dojedu dnes, kdy dorazím do Bělehradu, jestli to bude dopoledne, nebo odpoledne … Velký šéf si toho všiml a dal mi ťafku.
Všiml jsem si, že mi uniká vzduch z předního kola. Vyměnil jsem duši, jenže se ukázalo, že jsem si vzal špatný rozměr. Vrátil jsem tam tedy tu unikající, dofoukl jsem jí, deset minut jel, zase dofoukl a tímhle postupem jsem se chtěl dostat až do městečka Baja, kde snad bude cykloobchod.
Jenže jsem najel na okraj asfaltové stezky, plášť předního kola se smýkl z ráfku a už jsem letěl.
Přistál jsem na asfaltu, kolo taky, prvotní inspekce neodhalila větší závady, akorát mně pekelně bolel levý kotník. Do Baji mi zbývalo šest kilometrů, trvalo mi tři hodiny, než jsem se tam dostal. Belhal jsem a opíral se o kolo. V penziónu jsem se úplně vyřízený svalil na postel. Kotník byl nafouknutý jako balón. Radši jsem usnul.

Slovenská vesnice v Maďarsku

mňamka

Ráno jsem se probudil a připravil se na klíčový test. Dokážu se postavit na levou nohu? První pokus dopadl neúspěšně, ale mám dlouholeté zkušenosti se sebemotivací, takže po pár minutách hekání a výkřiků jsem se podél zdi dobelhal do koupelny. Na tom už se dá stavět.
Nejbližší cykloobchod byl pár set metrů daleko. Za hodinu jsem byl zpátky. Opravil jsem kolo a zkusil, zda na něm budu moci jet. Nastupování bylo dosti krkolomné, ale jakmile jsem byl v sedle, bylo vyhráno. Šlapal jsem sice jen pravou nohou, levá se vezla, ale to jsou detaily.
Vyrazil jsem vstříc Chorvatské hranici. Měl jsem v úmyslu podívat se na meandr Dunaje, kde český aktivista Vít Jedlička vyhlásil nezávislý sranda-stát Liberland.
Dokud jsem byl v sedle, šlo to, ale poslední kilometr k Liberlandu jsem musel pěšky po rozbité lesní stezce. Ještě, že kolem nikdo nebyl, protože jsem skoro bez přestání úpěl a nadával.
Liberland jsem dobyl, vyhlásil na něm nezávislý Chovanecstán a vyrazil přes řeku do Srbska.
Více méně na sílu jsem dojel do městečka Apatin, našel si penzión za tři stovky a upadl do mdlob.

čekání na přívoz u Moháče

Dobytí Liberlandu. Výraz tváře svědčí o naprosté psychické pohodě.

hospoda na mýtince, kam nechodí lidi, ale dělají tam skvělé čevapčiči

Paní domu mi na snídani udělala кајгани jaja, což mně nastartovalo dostatečně na to, abych vyrazil dál.
Někudy jsem jel a něco viděl, bylo horko a noha bolela jako čert. Projel jsem Novým Sadem. Asi je to příjemné město, musím se tam někdy podívat při smyslech. Rubal jsem kupředu se záměrem dojet do Bělehradu a tam vypustit duši.
Naštěstí jsem večer dostal rozum a rozbil ležení v krásné, mírné zvlněné krajině u vesničky Крчедин.
Kdyby vedle mně celou noc probíhala dělostřelecká palba, neslyšel bych nic.

najeto tisíc kilometrů

slovenská vesnice Báčský Petrovec v Srbsku

já se tak těším!

Příjezd do Bělehradu byl podobně pěkný, jako do Budapešti. Velké horko ze mně vysálo všechnu sílu, takže jsem zařídil, co jsem potřeboval a pak se svalil v parku na trávu a hibernoval až do večera.
V osm večer jsem rozložil kolo a omotal jej potravinářskou fólií. Řidiči autobusu jsem vrazil do ruky deset euro a pár dinárů, on mi kolo naložil do autobusu a vyrazili jsme na noční jízdu směr Vídeň.
Přijel z Balkánu do ranní Vídně je jako dostat k jídlu pohankovou kaši, když jste zvyklí na řízek.
Chytil jsem si vlak do Ostravy a po poledni došlapal k našim vratům.

Bělehrad

večerní odjezd

trasa