Projížděl jsem malebnou krajinou podíl Dunaje na jih. V malé zapadlé vesničce Meszes jsem si dal výbornou smaženou rybu přímo na břehu řeky.
Cesta ubíhala v poklidu a já spřádal plány, kam dojedu dnes, kdy dorazím do Bělehradu, jestli to bude dopoledne, nebo odpoledne … Velký šéf si toho všiml a dal mi ťafku.
Všiml jsem si, že mi uniká vzduch z předního kola. Vyměnil jsem duši, jenže se ukázalo, že jsem si vzal špatný rozměr. Vrátil jsem tam tedy tu unikající, dofoukl jsem jí, deset minut jel, zase dofoukl a tímhle postupem jsem se chtěl dostat až do městečka Baja, kde snad bude cykloobchod.
Jenže jsem najel na okraj asfaltové stezky, plášť předního kola se smýkl z ráfku a už jsem letěl.
Přistál jsem na asfaltu, kolo taky, prvotní inspekce neodhalila větší závady, akorát mně pekelně bolel levý kotník. Do Baji mi zbývalo šest kilometrů, trvalo mi tři hodiny, než jsem se tam dostal. Belhal jsem a opíral se o kolo. V penziónu jsem se úplně vyřízený svalil na postel. Kotník byl nafouknutý jako balón. Radši jsem usnul.

Slovenská vesnice v Maďarsku

mňamka