O složitých vstupních procedurách do Izraele jsem toho hodně slyšel. Očekával jsem grilování ze strany imigračních úředníků a zavazadla rozbalená do posledního kapesníku. Ve skutečnosti to bylo rychlé, bezbolestné a mírně chaotické.

Za hodinu jsme z letiště venku. Házíme bagáž do pronajatého auta a vyrážíme do tmy. První nocleh máme objednaný v kibucu, což je takový druh vesnice, kde všichni hospodaří společně. Něco jako husitský Tábor.

Vystoupáme serpentinami na kopeček a najednou nám cestu zatarasí zavřená brána. Je půlnoc, nikde nikdo. Všude kolem plot s klubky ostnatého drátu. Z hebrejských cedulí moc moudří nejsme a mobilní signál tu není. Po chvíli z druhé strany brány přijíždí auto s majáčkem.

– „Co tady chcete?“, ptá se mladík vystupující z auta.

– „Máme tady objednaný nocleh …“

– „Aha, tak to je v pořádku. Vítejte v Izraeli!“

Brána se otevírá a my máme za sebou první izraelskou zkušenost: Vesnice jsou tady udělané tak, aby fungovaly jako nedobytné pevnosti.

Za chvíli padáme do postele v malém příjemném domečku. Klíče byly podle domluvy pod květináčem.

První noc v Izraeli

Ráno v kibucu Nachšon je nádherné. Všude zeleň, malé domečky, výhledy na okolní pahorkatinu. Vypadá to tady spíš jako v hodně bohatém americkém suburb, než v komunistické vesnici. Více po tom nepátráme, dáváme klíče pod květináč a vyrážíme na silnici, která dala kibucu jméno. Operace Nachšon byla vojenskou akcí během vzniku izraelského státu v roce 1948. Měla za cíl prorazit blokádu silnice vedoucí od moře do Jeruzaléma.

My nic prorážet nemusíme. Pohodlná dálnice nás dovede až k okraji města. Přes pekelné zácpy v židovské části se dostaneme k hradbám jeruzalémského Starého města a vkročíme do mišmaše turistů, historie a soupeřících náboženství.

U Lví brány začíná Via Dolorosa, křížová cesta, ta skutečná, kudy kráčel Ježíš. Teď tudy kráčí statný Španěl s dvoumetrovým křížem přes rameno. Za ním procesí, hraje se na kytaru, všichni zpívají. Zapadneme do nenápadných otevřených dveří. Je tam tma a schody dolů. Kde to jsme? No přece v kasematech, kde byl Ježíš vězněn před soudem.

Španěl a kříž

Každý barák, každý kámen tady má nějaký význam pro křesťany, pro Židy, či pro muslimy. Většinou pro všechny dohromady a pro každého jinak. Rivalita je tu všudypřítomná. V místě, kde Ježíš poprvé padl pod tíhou kříže, rozdává Mezinárodní komise vědeckého Islámu výtisky Koránu zdarma. Muezzinův tlampač je umístěný tak, aby halekal přímo do vrat koptského kostela. Nikdo se ale neumí nenávidět tak upřímně, jako jednotlivé křesťanské denominace u Božího hrobu. Kolem údajné jeskyně, kde byl pohřben Ježíš sňatý z kříže, jsou dookola dveře a za nimi kněží arménské, řecké, koptské a katolické církve, kteří kolem sebe chodí jako načepýření kohouti.

Napětí se tu dá krájet. Černý americký reverend se dohaduje s hrbatým koptským knězem.

– „Mlč a táhni!“ soptí koptský kněz.

– „Pravdu neumlčíš,“ odpovídá mu plamenně reverend, který před chvílí vysvětloval své skupince, že Ježíš ve skutečnosti zemřel v Indii.

Chrámu šéfují ortodoxní Řekové a dávají to dost najevo. Podlehl jsem atmosféře a uvnitř jeskyně, přímo vedle kamene, kde měl ležet Ježíš, jsem se s jedním z nich chytl. Mea culpa.

Měl jsem raději zůstat v luteránském kostele, který stojí naproti chrámu Božího hrobu. Nikdo tam nechodí a střízlivý interiér je balzámem na duši.

u Božího hrobu

Procházíme nekonečné arabské bazary až se dostaneme ke Zdi nářků. K mužské části zdi přiléhá krytá modlitebna plná knih a studujících Židů. Mumlání modliteb a rytmicky se klátící postavy v kloboucích. Inspirující místo, které stojí za návštěvu.

Vstup na chrámovou horu hlídají vojáci. Dnes tam mohou jen muslimové.

V Getsemanské zahradě na mně dolehne druhá izraelská zkušenost: Mír je tady stále jen absencí války.

Olivová hora

Odjíždíme z Jeruzaléma do mošavu Tarum. Mošav je něco jako kibuc, ale vypadá ještě američtěji. Je samozřejmě oplocený. Náš hostitel zastříhává na zahradě citronovník a velmi příjemně si s ním a jeho paní popovídáme.

Klíče od našeho domečku jsou opět pod květináčem.

Ráno se trochu projdeme v lesích okolo Tarumu. Od procházky v Česku se to liší hlavně tím, že v Izraeli dříve nebo později narazíte na hrob někoho, o kom se píše v Bibli. My jsem takhle na kopečku narazili na hrobku Samsona, který oslí čelistí pobil 1000 mužů. Je z ní hezký výhled na Hroznový úval, pokud by vás to zajímalo.

mošav Tarum

Sedáme do auta a jedeme na jih. Jet v Izraeli na jih je jako jet v Americe na západ. Nekonečné pouště, nekonečné příležitosti, pionýrský duch a svoboda.

U města Be’er-Sheba si všímám zářícího, oslepujícího předmětu, který visí nízko nad obzorem. Co to může být? Mám teorii, která se po pár kilometrech potvrdí. Je to scéna jako z vědecko-fantastického filmu. Uprostřed pouště stojí tepelná solární elektrárna.

Představte si 200 metrů vysokou věž a na jejím vrcholu kotel. Kolem věže jsou tisíce zrcadel, které odrážejí sluneční paprsky na povrch kotle. Ten se rozžhaví a voda v něm se promění v páru, která pohání turbínu. Zíral jsem na to s otevřenou hubou.

termická solární elektrárna

O kus dál jsou zase dlouhé řady parabolických zrcadel, které nahřívají trubku, v níž proudí roztopená sůl. Díky tomu tahle solární elektrárna vyrábí elektřinu ještě pár hodin po západu slunce.

Třetí část elektrárny je z běžných fotovoltaických panelů. Cílem projektu bylo zjistit, jaká solární technologie je nejlevnější. Vyhrály panely.

Na dohled od solární elektrárny je Centrum pouštního zemědělství. Když si totiž chcete v Izraeli odpočinout od lidí, nejdete pást kozy do hor jako u nás. Jdete do pouště pěstovat rajčata.

700 metrů pod povrchem Negevské pouště je obrovské brakické jezero (voda je lehce slaná) Ukázalo se, že rajčatům sůl úplně nevadí a dobrodruzi z různých koutů Izraele se usazují v poušti a začínají farmařit. Centrum pouštního zemědělství jim dodává know-how, protože pěstovat ekonomicky rentabilně cokoli na poušti vyžaduje technologie, které byste čekali právě asi jen od Izraelců. Nedávno díky svým pouštním farmám převálcovali světový trh s jojobou.

Jedeme stále na jih, Izrael se zužuje jako trychtýř, vlevo je Jordánsko, vpravo Egypt. Když už se zdá, že mezi nimi nezbývá žádné místo, objeví se před námi moře. Jsme v Eilatu u Rudého moře. Jsou tu údajně nejsevernější korálové útesy na světě. Pestrobarevné rybky se nám pletou pod nohama, jen co vejdeme do vody.

Na koupání jsme zvolili pláž Migdalor (maják). Je zdarma, parkování taky zdarma, vedle jsou sprchy. Jestli tam pojedete, pozdravujte od nás murénu, která bydlí pod kamenem deset metrů od břehu. A taky její kámošku barakudu, co šmejdí kolem.

Stmívá se, loučíme se s Eilatem. Jedeme přespat na veřejné tábořiště u Rudého kaňonu. Veřejná tábořiště jsou rozesetá po celém Izraeli. Většinou jsou to jen kamenité plácky bez jakékoli infrastruktury, ale umožní vám legálně přespat téměř kdekoli.

Rudý kaňon

Rudý kaňon je velká pouštní atrakce a my jej chceme mít jen pro sebe. Přespíme proto na tábořišti vedle něj a na prohlídku vyrazíme brzy ráno, než dorazí turisté. Stavíme stan a koukáme na hvězdy. Jsme tu úplně sami.

Ráno si projdeme kaňon, přilehlá wádí a vystoupáme na horu Neshef. Krajina je úchvatná, vedro skoro nevnímáme. Kousek od parkoviště narazíme na skupinku kamzíků, vypadají úplně jako ti tatranští.

Vracíme se na sever. U silnice narazíme na ruiny města Avdat, které založili Nabatejci. Že jste o Nabatejcích nikdy neslyšeli? Já taky ne. Přitom měli vlastní písmo, ovládali obchod na Hedvábné stezce a postavili město Petra. V téhle části světa je co se týče civilizací velká konkurence a musíte být opravdové šajby, jako Sumeři nebo Babylóňané, abyste neupadli v zapomění …

Kousek vedle je národní park Ein Avdat, kde otestujeme benevolenci jeho strážců tím, že tak trochu ignorujeme nařízení a zákazy, které tam mají. Projde nám to a získáváme třetí izraelskou zkušenost: hodně věcí se dá domluvit.

O pár hodin později jsme zase v autě. Brzdy smrdí a venkovní teplota stoupá i když se blíží večer. Sjíždíme totiž 430 metrů pod hladinu moře, do nejhlubší prolákliny na světě, kde leží bezodtoké jezero zvané Mrtvé moře. Obsah soli je v něm 9x větší, než v oceánu. To se těžko představuje. Když do něj namočíte prst a olíznete ho, je to jako byste si sevřeli jazyk do kleští. A voda stříknutá do oka je jako žhavý drát. Je tam tolik soli, že dno je pokryté tvrdými solnými oblázky.

Mrtvé moře

Koupání v Mrtvém moři byla přesně taková zábava, jak jsem si to představoval. Když se ve vodě postavíte, trčíte od prsou nahoru nad hladinu a máte rozhled. Plácnutí rukou do vody neudělá skoro žádné vlny, jak se voda hustá. Můžete ležet, převalovat se a číst knížku. Jen je dobré být v dosahu sprchy.

My jsme se koupali na pláži Ein Bokek. Je zdarma, jsou tam převlékárny a sprchy.

Noc jsme strávili na veřejném tábořišti pod horou Masada. Veri se nelíbilo, že po zemi lezou štíři, tak jsme spali v autě.

Masada je majestátní stolová hora na břehu Mrtvého moře, od nepaměti používaná jako přirozené opevnění. Své sídelní město tu měl i král Herodes. Krásnou stezkou vystoupáte 500 výškových metrů a dostanete se tak do závratné nadmořské výšky 50 metrů nad mořem. Dá se jet i lanovkou. Prošli jsme si zříceniny na vrcholu a když jsme se chystali sejít dolů, ukázalo se, že je stezka zavřená. Prý kvůli velkému horku. Naivně jsem si myslel, že horko a poušť k sobě tak nějak patří, ale zjevně jsem se mýlil. Ještě že nás nechali sjet dolů zadarmo lanovkou.

V takovém hicu uprostřed pouště by se člověk rád vykoupal. Nejlíp v nějakém chladivém potůčku, kde bude koupací tůňka. Mohl by tam být i vodopád. Ideálně by to celé mělo být tak na půl v jeskyni, aby tam nepražilo slunce. Hodil by se i výhled přímo z vody na Mrtvé moře a Jordánské hory. A samozřejmě tam musíme být sami, aby se dalo koupat bez plavek. Pokud si myslíte, že blouzním z pouštního úžehu, pak vězte, že jsme takové místo našli. Je někde v národním parku Ein Gedi a budete mít větší radost, když si jej taky sami objevíte.

V průzračně čistém potůčku uprostřed pouště jsem získal čtvrtou izraelskou zkušenost: je to země zázraků.

jedna z tůní v En Gadi

Po koupačce nás čekala cesta přes Palestinu na sever. Palestina je stále součástí Izraele a hraniční přechod proto není hraniční přechod, ale military checkpoint. Jsme na západním břehu Jordánu, Silnice číslo 90 je pod izraelskou kontrolou. U odbočky na Jericho je velkými písmeny napsáno: Izraelcům vstup přísně zakázán! Máme auto s izraelskou značkou, tak radši jedeme dále. Po setmění opouštíme Palestinu a dojedeme ke Galilejskému jezeru. Na místě, kde má být tábořiště, je půjčovna kánoí a hospoda, spíme proto v autě.

Za ranního kuropění přijdeme k Jordánu a vklouzneme do jeho vod. Plaveme ve stínu vysokých stromů, prozpěvuji si přejdi Jordáán, řeku všech nadějííí a připadám si jako kříženec Jana Křtitele s Helenou Vondráčkovou. Než jsme vešli do řeky, ptali jsme se Izraelce, který zrovna vylézal ven, jaká je voda. „No complaints,“ odpověděl. Byli jsme na tom stejně.

koupel v řece Jordán

Svět je prý nejkrásnější ze hřbetu koně, ale poznávat takto Galilejské jezero by bylo nepraktické. Našel jsem proto půjčovnu paddleboardů, které by nám na vodní hladině mohly koně nahradit. Na začátku ulice, která vedla k parkovišti u pláže, byla velká cedule Zákaz vjezdu, parkoviště je plné. Usoudil jsem, že je to jen taková izraelská hra a pokračoval dále. Ukázalo se to jako správná volba. Na parkovišti bylo místo, hlídač byl přívětivý a dvě hodiny stání byly zdarma.

Galilejské jezero je 200 metrů pod hladinou moře a nás čekal pokus o výstup na nejvyšší horu Izraele, 2236 metrů vysoký Mount Hermon, známý také jako Džabal al-Šeich. Technicky to není problém, skoro až nahoru vede silnice. Hora však leží na trojmezí Izraele, Sýrie a Libanonu, což je v dnešním světě jedno z nejhorších míst, na kterém se může hora nacházet.

Hned ráno před koupačkou v Jordánu jsem volal vojákům a získal mlhavý příslib, že nás pustí na začátek zelené turistické stezky, která z hory vede. Stoupáme autem na Golanské výšiny. Mění se krajina i lidé. Izrael dobyl Golanské výšiny během Šestidenní války v roce 1967. Předtím patřily Sýrii. Prodavač v malém krámku v městečku Masade mi vysvětluje: „58 muslimských vesnic bylo vystěhováno, zůstat jsme mohli jen my, Drúzové.“

Drúzové? Podle internetu žijí v Libanonu, Sýrii a Izraeli a vyznávají jakési excentrické náboženství. K tomu můžu z vlastního pozorování dodat, že tráví hodně času na mobilu a pečou výborné koláčky. Odtud zkušenost pátá: Izrael je rozmanitější, než se zdá.

Galilea

Projedeme město Madždal Šams a najíždíme na horskou silnici, vedoucí k lyžařskému středisku pod horou Hermon. Po pár stech metrech je zavřená brána. Tentokrát to vypadá vážně. Zkouším volat na různá čísla, ale bez úspěchu. Přijíždějí další auta s izraelskými návštěvníky, ale otáčejí se a jedou pryč. Sorry kámo, dneska je drúzský svátek a středisko je proto zavřené. Zkuste to jindy.

Trčíme před branou a uvažujeme co dál. Tak trochu jsem počítal s tím, že to nevyjde, ale nechce se mi ještě vzdát. Přijíždí voják v džípu, ale nemluví anglicky ani rusky. Jedním z těchto jazyků se jinak domluvíte skoro s každým Izraelcem. Voják stojí u brány a něco povídá do vysílačky. Za námi zastavují tři civilní auta. Vystupují z nich starší Izraelci. Jdou k vojákovi. Mluví s ním přátelským, ale autoritativním tónem. Po pár minutách voják pokrčí rameny a jede k bráně. Brána se otevírá. Izraelci se vracejí ke svým autům. „Můžeme jet taky?“ volám na ně. Mlčky přitakají. Proklouzneme dovnitř a brána se zavírá. Jupí! Vystoupáme v koloně k lyžařskému středisku. Všude je pusto prázdno. Izraelci vystupují z aut. Jdu k nim a ptám se, jestli je ok vyjít podél lanovky nahoru a udělat si malou tůru.

„Tůru? Ty jsi se zbláznil, ne? Víš co je tady za kopcem? Sýrie. A tady za tím? Libanon. Jakou túru?“ Vysvětluju jim, že mi během ranního telefonátu bylo přislíbeno, že můžeme jít k zelené stezce. Nakonec pokrčí rameny a řeknou, že je to na nás.

Překonáváme ještě checkpoint se dvěma záklaďáky, kterým také stačí zmínka o telefonátu a pak začínáme stoupat. Hory jsou krásné, nikde ani živáčka. Na vrcholu obhlížíme vojenské instalace na okolních kopcích. Je to tady skutečně horká půda. Poslední bombardování syrských pozic proběhlo v roce 2019. Zkoušíme ještě, kam nás až pustí hlídka na příjezdové cestě k vojenským instalacím, ale když na nás začnou křičet, volíme strategický ústup. K vrcholu Mount Hermon jsme se přiblížili, co to šlo.

Sejdeme dolů a spouštíme se autem k pramenům Jordánu. V jednom z přítoků leží převrácený syrský tank, který tu zbyl z poslední války. Přespáváme na tábořišti pár kilometrů od libanonské hranice. V noci slyšíme od hranice střelbu. Určitě jen cvičnou.

Ležím ve stanu a přemítám o tom, jaké to je žít v zemi, kde můžeš vyvíjet nejmodernější komunikační technologie a zároveň být ostřelován podomácku vyrobenými raketami z železné trubky. Mít pokročilou demokracii a nemít jediný hraniční přechod se dvěma sousedními zeměmi. Odpověď je asi jednoduchá: zvykneš si na všechno.

Ráno přijíždíme do Haify na pobřeží Středozemního moře. Zvolňujeme tempo a nasáváme atmosféru kosmopolitního města. Koupeme se v moři, v pořadí už třetím. Odpoledne jedeme do kopců a chodíme křížem krážem. Večer na tábořišti je plno arabských rodin, sedí na kobercích, grilují a mluví jeden přes druhého. Děti se prohánějí na koloběžkách, pohoda. Taky grilujeme a po soumraku trochu s obavami pozorujeme obrovská divoká prasata, která přicházejí na tábořiště hodovat na zbytcích.

pouštní kvítí

Noc je ale klidná, jen Veri si propíchla karimatku. Poslední den. Procházíme se po útesech nad mořem, koupeme se. Moře je trochu bouřlivější. Velká vlna mně semele a ztrácím brýle. Nevadí, stejně potřebuji nové. Vidíme v akci nejstarší paddleboard na světě, 50 let starý izraelský design zvaný hasake.

Jedeme se podívat na plot mezi Izraelem a Palestinou. A pak na letiště.

– „V tom batohu máte bonbóny?“ ptá se trochu podezíravě chlapík u rentgenu.

– „To nejsou bonbóny, ale datle“

– „Kde jste je koupili?“

– „V takovém městě tady kousek, je tam …“

Včas se zarazím, než dořeknu: „… mezera v plotě mezi Palestinou a Izraelem.“ Protože by následovala otázka: „A proč vás zajímá mezera v plotě?“ A já bych řekl: „Protože tam Izraelská národní pěší stezka vede kousek Palestinou.“ Chlapík by to nepochopil a kdo ví, jak by to dopadlo.

Takže řeknu: „Je tam takový obchoďák mezi paneláky“ a chlapík se usměje a řekne: „Jo, tam to znám.“ Popřeje nám hezkou cestu a batoh zmizí v útrobách letiště.

Dobře to dopadlo, ale stejně mám v hlavě izraelskou zkušenost šestou a poslední: Hodně se dá domluvit, ale něco se dá jen vybojovat. A nenaděláš s tím nic.

Šalom.