Hranici překračujeme brzy ráno. Na silnici jsou kontrolní stanoviště obsazená vojáky, ale nikdo nás nezastavuje. Přijíždíme do města pojmenovaném po králi zvířat. Historický Lvov je perlou Haliče. Taková Praha východu. V šest hodin ráno je tu liduprázdno. Procházíme prázdnými ulicemi a pozorujeme, jak se město plné památek chrání před drápy ruského medvěda.

Cenné vitráže kostelů jsou pokryté plechem, aby neutrpěly rázovou vlnou při bombardování. Sochy jsou obalené do drátěných sítí, které mají zastavit střepiny. Přes sítě jsou přehozené plachty s obrázky soch, jež skrývají. Na plachtách je napsáno: „Originálem se znovu potěšíte, až zvítězíme.“

socha chráněná před střepinami

vitráže pod plechovým štítem

Otevírají první pekárny, houstne provoz aut. Život plyne svým rytmem i uprostřed války.

Pokračujeme na Ternopol. Od mé poslední návštěvy na Ukrajině v roce 2017 je vidět pokrok. Silnice jsou méně děravé, domy opravenější. Nové výstavné budovy v centrech měst, nové obytné domy. Lidé jsou stále stejně příjemní a pohostinní. Zastavujeme se na jídlo v malém krámku s posezením kousek od řeky Dněstr. Posvačíme varenki s pivem a kupujeme sušené ryby. Kolem nás jsou hlavně ženy, na tom se válkou nic nezměnilo.

Jedeme na jih k moldavským hranicím a vstupujeme do všemi zapomenuté malé země natlačené mezi Rumunsko a Ukrajinu. K Černému moři to má coby kamenem dohodil, ale nezbyl na ni ani kousek. Mohli jí nechat aspoň úzký koridor, jaký má Bosna a Hercegovia u vesnice Neum.

I Moldavsko se mění. Na silnicích je méně koňských povozů. Babky v šátcích, kterých byly dříve plné návsi, sedí doma u svých chytrých telefonů.

Moldavsko je země tisíců jezer, rybníků a přehrad. U jednoho z nich táboříme. V noci přechází studená fronta a trochu zmokneme.

Hlavního město Kišiněv je malé jako celá Moldávie. Žije tu něco přes 600 000 obyvatel. Peníze, které Moldavané vydělávají po celé Evropě, jsou i tady vidět. Město obklopuje několik jezer a zahrady v centru jsou v letním odpoledni velice příjemné. Skoro všechna moldavská ministerstva sídlí v jednom velkém baráku na náměstí Marea Adunare.

Nejvíc mně zaujalo Kišiněvské hlavní nádraží. Poměrně velká, udržovaná stavba, kterou zevnitř neustále šůrují tři uklízečky. Na tabulích s odjezdy vlaků svítí Moskva a Sankt Petěrburg. To je ale jen sen, který je dávno pryč. Moldavské dráhy vlastní jediný provozuschopný osobní vlak.

odjezdy vlaků z jiných časů

Oficiálním jazykem Moldavska je rumunština, bez problémů se však lze domluvit rusky, jak se starými, tak s mladými lidmi.

Není se co divit, prvního ruského vojáka potkáváme 50 kilometrů od Kišiněva, přestože Moldavsko s Ruskem vůbec nesousedí. Vjeli jsme totiž do Podněstří, rusky mluvící separatistické republiky, kterou neuznává žádný stát na světě. Podněstří má většinu atributů, které byste od samostatného státu čekali. Hraniční přechody, hlavní město, vlastní měnu, registrační značky aut. Na mapě jej však nenajdete. Oficiálně je součástí Moldavska, ale ruská vojenská přítomnost zaručuje, že o suverenitě nad tímto územím si mohou Moldavané nechat jen zdát.

V hlavním městě Podněstří, Tiraspolu, jdeme na oběd do jedné z nejluxusnějších místních restaurací. Dopřáváme si opulentní hostinu z mistních specialit a za jídlo a pití pro 4 lidi platíme cca 600 českých korun.

místní speciality

Podněstří je chudší než Moldavsko, vyslovenou bídu ale nikde nevidíme. Jako správná země v ruské sféře vlivu má i Podněstří svého oligarchu, kterému patří většina země. Je jím Victor Gușan, majitel firmy Šerif a bývalý důstojník KGB (jak jinak). Firmě Šerif patří v Podněstří benzinky, supermarkety, televize, tiskárny, atd., atd.

oligarchův supermarket

Oficiální vlajka země má na sobě srp a kladivo, aby ukázala lásku, kterou Podněstřané stále chovají k Sovětskému svazu. Na ulici Leninova v centru města je ikonická restaurace Stolovka, kde se to jen hemší obrázky Lenina a slogan restaurace zní: „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Rusko však stále neudělalo ten poslední krok, který by si spousta lidí tady přálo: uznat Podněstří, nebo jej rovnou přičlenit k Rusku.

hlavní město Tiraspol

Vracíme se do Moldavska a táboříme u jezera Gidigiči. K ohni přijde místní rybář a pozdraví se s námi česky. Je jedním z tisíců Moldavanů, kteří k nám jezdí za prací. Pijeme víno a zpíváme. Je tu fajn.

Všechny země, které jsme během naší krátké cesty na východ navštívili, patří k Evropě. Je to ale Evropa, na kterou se tak trochu zapomnělo. Exotika, která je od nás blíže, než Paříž. Stane se někdy západní Ukrajina, Moldavsko a Podněstří masovým cílem turistů? Asi ne. Je tady levno, bezpečno a je co vidět. Snad to vydrží.