Poledne. Příjezd na parkoviště, nálada prachmizerná.

Mám vůbec vystoupit z auta? Co když tam fouká? Určitě je venku zima. A nechce se mi chodit.

Když jsem se ale dotrmácel až sem, otevřu aspoň dveře a vylezu ven.

Hm, není moc zima a nefouká. Dokonce svítí slunce. Tak se teda trochu projdu.

Na zadním sedadle leží shellové kalhoty, rukavice, návleky a mikina, v kufru sněžnice a hůlky.

Nechce se mi oblíkat a už vůbec ne brát batoh a dávat do něj krámy pro strýčka Příhodu. Sníh stejně začíná až o pět set výškových metrů výš. Trochu se projdu tady kolem a pojedu domů.

Vyrážím v triku, hadrových kalhotách , větrovce a nízkých botách.

Prvních pár desítek metrů do prudkého kopce.

Najednou je mi líp! Stoupám pomalu, ale cítím, jak lenora odchází, hlava se projasňuje a vnitřní motor naskakuje.

Les voní jarem a zní ptačími námluvami. Slunce, bezvětří.

Dojdu aspoň nad horní hranici lesa, ať se podívám do krajiny.

Stoupá se mi krásně, začínám pomalu zrychlovat.

V nížině dnes neleží stratus, krajina je otevřená až k Savojským Alpám. Výhledy.

Když už jsem tady, vystoupám aspoň ke sněhu.

Sníh.

Nepříjemné jsou vždycky první kroky, než se nízké boty naplní sněhem.

Jakmile se ponožky rovnoměrně promočí, nohy si zvyknou na nové mikroklima. Dá se tak chodit celý den, omzliny nehrozí.

Dost to klouže a bořím se, daleko se asi nedostanu. Měl jsem si vzít ty sněžnice. Půjdu ještě chvíli a pak se otočím.

Na dnešek stejně hlásili ve vyššich polohách vichřice a už vidím, jak to na hřebeni víří.

Zvedá se vítr. Na sněhu je krusta, neboří se.

No vida, hned se jde líp. Přece se teď nebudu otáčet. Dojdu aspoň ke skalám a podívám se, jak to vypadá v kuloáru.

Vítr sílí. Sníh v kuloáru je pevný, vrstvy spojené. Žádný led.

To by byla škoda se nepodívat na hřeben, když už jsem tady. Sníh je tak akorát, dají se vysekávat stupy i těmi mými křuskami.

Ale ty rukavice jsem si mohl vzít, docela profukuje.

Na hřebeni. Vítr 80 – 100 km/h. Sníh víří kolem. Zmrazky.

Cítím se báječně. Když přidám do kroku, mám to na vrchol a zpátky pod hřeben méně než půl hodiny.

Vichr mi fouká do zad, pomůže mi nahoru.

Ruce mrznou, ale tu chvilku to vydrží.

Na vrcholu.

U vrcholového kříže se chvilku překřikuju s větrem a pak beru nohy na ramena a peláším dolů.

Občas roztáhnu ruce a pokládám se do větrných poryvů.

Radost až na kost. Zima taky.

Pod hřebenem. Vítr slábne.

Rozmrazuju ruce a kloužu po sněhu dolů.

Potkávám chlapíka mířícího nahoru. Vyměňujeme si pár slov a podvědomě sdílíme svou vnitřní radost.

Jsme oba ve správný čas na svém místě.

Krmíme svou vášeň.

Sníh končí, vítr utichá.

Při sestupu zastávka uprostřed lesa.

Sedím na pařezu a dlouhou chvíli se koupu v teplých závanech jara.

Na parkovišti.

Nasedám do auta. Nálada stále výborná. Vyrážím směrem k městu. Škoda, že to bylo tak krátké.

Sjíždím klikatou silnicí dolů do civilizace a mou mysl začínají obestírat první chapadla zapomění.

Pocit, že vše je na svém místě vyhasne nejpozději třetího dne.

Zmačkaný jako citrón se budu plahočit předivem každodennosti až mne jednoho dne zase vyplivne na nějakém parkovišti nad mraky a já nebudu věřit tomu, že tam venku je to, co hledám.

Vyrazím bez rukavic, aby si mne lana skutečného světa mohla po krátkém vydechnutí přitáhnout zase zpátky, kam patřím …