Včerejšek a dnešek byly náročné. Včera jsem zakotvil ve Svinoústí, zaběhl do města vybrat z bankomatu (z jachtklubu Čtyři větry hezká procházka lesoparkem) a pak uháněl na vlakovou stanici Svinoústí centrum, odkud jezdí vlaky do Německa (a nikam jinam) Potřeboval jsem se dostat do Großenbrode, kde jsem na Jurově lodi zapoměl bundu a v ní všechny doklady. Na stránkách Deutsche Bahn jsem našel ambiciózní trasu se šesti spoji a pěti přestupy, cestovní doba skoro devět hodin. Cena lidových 30 euro za jednodenní jízdenku platnou od devíti ráno do tří ráno nasledujícího dne ve všech vlacích mimo ICE. Na přestup jsem měl od 7 do 15 minut a světe div se, všechny jsem stihl! Holt Německo, u Českých drah bych skončil u prvního připoje. Před půlnocí jsem byl v Großenbrode, došlapal pěšky k loděnici a začal hledat nějaký žebřík, kterým bych se dostal na palubu čtyři metry vysoko. Žádný jsem nenašel, ale podařilo se mi vylézt na sousední loď a přeskočit. Bunda ležela na fendrech u zadního koše, hurá sláva. Zalezl jsem do lodi, vytáhl spacák a v sekundě usnul – byl jsem na nohách od půl čtvté ráno. Vzbudil jsem se v sedm, přeměřil takeláž, dvakrát jsem se ujistil, že si beru i bundu a vyrazil jsem na cestu zpět. Rozhodl jsem se ještě více podojit třicetieurovou jízdenku na regionální vlaky a zajet se cestou podívat do Peenemünde, kde Němci vyvíjeli rakety V1 a V2. Je to moje srdcovka. Kdybych byl Němec za druhé světové války, chtěl bych pracovat právě v Peenemünde. Píšu to s plným vědomím toho, že ty rakety se vyvíjely kvůli zabíjení civilistů v zázemí. Ale byla to neuvěřitelně průkopnická práce, ze které žil světový raketový průmysl ještě do šedesátých let 20. století. Po návštěvě Peenemünde jsem dorazil zpátky do Svinoústí (vlastně náhradním autobusem na hranice) a vrátil se na loď přes pěší zónu – dva kilometry dlouhou promenádu plnou lidí, stánků, muzikantů – prostě Svinoústí žije!