Minulý týden jsem strávil váháním, zda svoje nachlazené tělo z namoženým lýtkovým svalem přihlásit, či nepřihlásit na půlmaraton. Nakonec jsem si v pátek odpoledne pro ten startovní baťůžek zašel a dneska se postavil na start na Karlově mostě.
V předstartovní tlačenici, které jsem se bohužel nevyhnul (můj první půlmaraton) jsem vyslechl řadu poučných příběhů, třeba:

Chlapík kost a kůže: Loni jsem dal maratón za tři osmnáct!
Asi doktor: Skvělý
Chlapík kost a kůže: Primátor Bém mi dal po závodě patnáct stovek v obálce
Asi doktor: Skvělý
Chlapík kost a kůže: Na konci závodu jsem měl tep dvěstě dvacet
Asi doktor: A kolik ti je?
Chlapík kost a kůže: Padesát šest
Asi doktor: Hm

Vyrazili jsme na trať, atmosféra byla výborná, všude spousta povzbuzujících diváků, běžel jsem jako s větrem o závod a vůbec si nevšiml, že se držím skupinky běžců, která má našlápnuto na celkový čas okolo hodiny a třiceti minut. Takže prvních deset kilometrů jsem zaběhl za 45 minut a byl se silama u konce.
Zbytek trati byl jako křížová cesta slzavým údolím, ale nakonec jsem se do cíle dostal, vzal si medaili, jabko a banán a šel domů.