V poslední době se v novinách hodně píše o tom, kde bydlí který politik. V normálních dobách jsou takové zprávy v rubrice Bydlení, teď jsou však často na titulní stránce. Politici si bydlí vesměs dobře. Intelektem a schopnostmi možná kopírují průměr národa, bydlením však rozhodně nikoli.
Zajímavé je, jak se tito chlapíci s oficiálním platem pár desítek tisíc měsíčně ke svému bydlení dostali.
Většinou si půjčili, tu od strejdy, tam od švagra, od kamaráda, či přítelkyně – do banky pro hypotéku se jim asi moc nechtělo. Další část se dobře oženila – dům či byt vlastní manželka, která jej dostala darem, věnem, jako dědictví, pujčila si od strejdy, kamarádky, atakdále a tak pořád pryč.
Kde jsou ty časy frajerů generace Klause, Havla, Dlouhého a Dyby, kteří si v polovině devadesátých let vydělávali milióny přednáškovými turné, vydáváním sbírek projevů, a někteří i sem tam přiznanou konzultací.
Dnešní politici takoví formáti nejsou. Co jim kdo nedá, to nemají. Sami si vydělají leda tak na obleky a kravaty, ale zásadní životní investice za ně řeší někdo jiný. Že je to vůbec baví, takhle využívat své příbuzné. Copak se to dělá?
A nebo že by to bylo trochu jinak, a politici ve skutečnosti nejsou tak neschopní a jen se za své dodatečné příjmy stydí? Pak musí mít těžké spaní z ustavičného přemýšlení: „Co když mi na to nějaký novinářský šťoura příjde? Všichni kolem mně si myslí, že se na nic jiného než politiku nehodím a najednou se zjistí, že umím i vydělat peníze? Co když jsem při tom svém tajnůstkářství zapoměl zaplatit i nějaké daně?“
Nemají to hoši jednoduché …