Jedenáct hodin večer, ztichlý panelák, kachlíková podlaha na chodbách. Vynáším z bytu starou plechovou skříňku. Jsem na prvním schodu. Jeden z plechových úchytů na poličky se uvolňuje a padá na zem. Odrazí se od prvního schodu a s příšerným řinčením skáče po schodech dolů až do mezipatra u výtahu.
Ztuhnu, orosí se mi čelo. S největší obezřetností sejdu další schod. Nic se nestalo. Ještě jeden. Všechno v pořádku. Na příštím schodu se uvolňuje další plechový držák. Rachot železa o dlaždičky mně bodá do ušních bubínků jako dýka.
Znovu zavládne klid. Slyším šouravé pohyby za dveřmi bytů. V mezipatře na mně vyzývavě hledí otevřené dveře do výtahu. Osvětlená kabina působí dojmem bezpečí. Zbývá šest schodů. Skříňku držím pevně oběma rukama. Letmým pohledem zjistím, že minimálně dva další držáky jsou na pokraji vyvléknutí a pádu. Musím se rozhodnout. Buď budu sestupovat ještě opatrněji a doufat, že držáky vydrží, nebo se pokusím zbylé schody seběhnout a skříňku co nejrychleji strčit do výtahu. Po dalším pohledu na držáky se rozhoduji pro druhou možnost.
Seskočím o dva schody, zakopávám o odchlípnutou protiskluzovou podložku, ztrácím rovnováhu. Abych zabránil pádu, pouštím skříňku, chytám se zábradlí. Skříňka dopadá na zem, oddělují se od ní všechny zbývající držáky včetně těch, které byly dobře upevněny. Za pár sekund rachot končí, já sbírám části skříňky do výtahu a sjíždím dolů. Vycházím ze dveří a jdu k popelnicím. Celý dům je vzhůru a z oken mě pozorují desítky vyděšených důchodců.