Nemají to jednoduché, ty dnešní digitální foťáky. Snímače jim snímají úrovně jasů ve dvanáctibitové hloubce a ony to musí při každém snímku nějak přeložit do formátu JPEG, který má barevnou hloubku pouze osmibitovou. U běžných scén to není takový problém, ale co když se narazí na scénu s příliš velkým rozsahem jasů, jako například tmavý pokoj, osvětlený jen z chodby a vyfocený s dlouhou expozicí?
Neměl jsem s naším foťákem slitování a přesně tohle jsem mu provedl. Foťák tmavý pokoj hrdinně vyfotil a uložil do svého digitálního negativu, souboru RAW, neboli suroviny. Prvotní náhled na surovinu vidíte na prvním obrázku. Tak nějak ten pokoj uvidím já, když do něj budu koukat dvě a půl sekundy, což byla expoziční doba snímku.
Foťák má ovšem lepší oko a vidí toho víc. Pokud nás místo tmavých zákoutí zajímají světlé zítřky, i ty lze ze suroviny vydolovat, viz obrázek prohnětený. Upozorňuju, že s obrázkem nebyly přitom prováděny žádné podlé triky, jako zesvětlování apod. Prohnětený obrázek je pouze jiný pohled na data obsažená v surovině.
První obrázek tmavý, druhý světlý. Nešlo by mít oboje zároveň? To bohužel není tak jednoduché. Lidské oko vnímá kontrast lokálně a u silně kontrastních scén nelze prostě zprůměrovat všechny jasy ve scéně a nacpat je úzkých nohavic osmibitového JPEGu. Obrázek by ztratil dynamiku a vypadal by ploše.
Snižování dynamického rozsahu scény se říká tonální mapování a dělá se většinou ručně. Ale pokrok nezastavíš a tak se v poslední době objevila řada algoritmů pro automatické snižování dynamického rozsahu, které berou v potaz lokální rozložení kontrastu. Výsledek jednoho takového je vidět na výpalku.
Otázka zní, zda by nebylo jednodušší si v pokoji rozsvítit, nebo fotit s bleskem.