Kdybych se narodil před sto lety, tak ráno vstanu, dojdu k pekaři Foustkovi pro housky, stavím se u mlékařky Malíkové pro sýr, cestou do práce si nechám podrazit boty u ševce Hajného a krejčí Kořenský pro mně bude mít připravený nový oblek, ve kterém půjdu večer do kostela.
Já ovšem žiju v třetím tisíciletí v Praze a tady je to jinak.
Oblečení a boty mi šijí lidé v Číně a dalších zemích jihovýchodní Asie, se kterými se v životě neuvidím.
Nevím, kdo pekl chleba, který si namažu paštikou z prasete, o něž se staral zaměstnanec velké zemědělské korporace, který možná ani nezná jméno svého ředitele.
Za zábavou chodím do kina, kde se ve tmě spolu s desítkami dalších mně neznámých lidí díváme na herce, které jsme v životě nepotkali a informace o nich máme jen ze společenských časopisů.
Nevím, kdo zdil dům, ve kterém bydlím, neznám jméno opraváře, který mi měnil letní gumy za zimní ve velkém servisu.
Tímto všem neznámým – kteří mi pečete, šijete, stavíte a pěstujete – děkuji a doufám, že alespoň část peněz, které zaplatím lidem s obličeji a jmenovkami za práci, kterou jste dělali vy, se dostane až k vám.