Žil byl strom, který sto let nekvetl.
Stál byl dům, ve kterém sto let nikdo nebydlel.
Strom a dům se přeli o sluneční svit. Dům jej měl více ráno, strom zase k večeru.
„Potřebuji ranní světlo, abych mohl za jitra otevřít květní pupeny!“, stežoval si strom.
„Potřebuji pořádnou dávku odpoledního slunce, abych se zbavil vlhkosti a lidem se ve mně dobře bydlelo!“ naříkal dům.
„Proč se nevyměníte?“, ptal se slimák, který se po poledním dešti sunul od základů domu ke kořenům stromu.
„Kdybych si vytrhl kořeny ze země, uschnu!“, vzdychal strom.
„Kdybych pohnul se základy, zřítím se“, sekundoval mu dům.
A tak tam strom a dům stáli a stárli a pevně ukotvení vzdorovali osudu.