Moje pětimetrová loď Stovka se v sezóně 2021/2022 podívala z Evropy do Karibiku. Hned po návratu byla připravena k další plavbě, ale její kapitán ji místo toho ostudně postavil na zahradu a přikryl plachtou.
Letos konečně dostal rozum, provedl na lodi několik vylepšení a odvezl Stovku do Štětína, kde v pátek 14.6. opět políbila vodní hladinu.
Toto je zápisník její cesty na sever.

9. července 2024

09:24

Srážka

8. července 2024

12:50

Přes Kattegat

7. července 2024

17:32

inReach message from Luděk Chovanec

6. července 2024

18:20

Bouřkové psaní - Christiania

4. července 2024

08:20

Zkouška Kattegatem

2. července 2024

20:57

Venku z Øresundu

1. července 2024

18:54

Kodaň

30. června 2024

19:41

Tajemná Setka

29. června 2024

14:53

Ales Stenar

27. června 2024

15:05

Do Švédska

25. června 2024

07:43

Peenemünde

24. června 2024

06:23

Svinoústí

22. června 2024

11:22

Betonowiec

21. června 2024

18:02

Na cestě

17. června 2024

21:46

Spuštění na vodu

Příprava k odletu na Tahiti finišuje. Odpoledne ještě zajedu koupit do Ostravy obrovskou polskou vlajku. Pro plachetnici Pura Vida jsem totiž vyřídil polskou registraci. Pak sedám na autobus do Paříže. Mám před sebou 19 hodin cesty, dost na to, abych si konečně ujasnil v hlavě přesný itinerář naší cesty, postahoval mapy do hlavního i záložního mobilu a pořádně si odpočal.
Ranní Paříž mně vítá sluncem. Dávám batoh do úschovny na Gare de Lyon a procházím se. Kanál Saint Martin, Notre-Dame, Eifellovka. Pak autobusem na Pigalle a nahoru na Sacré-Coeur. Spousta příjemných vzpomínek, škoda, že už nemáme kontakt na Samuela, žije někde v Paříži a vždy to byl zábavný průvodce.
Pak metro na letiště Charles de Gaule a nástup do éra. Vždy mně překvapí, jak jsou ty letadla na dlouhé cesty veliká. Deset sedadel v jedné řadě vedle sebe, neuvěřitelné. Sleduju filmy, spím a civím na krajinu pod sebou. Letíme přes Island a jižní Grónsko, nádhera. V San Francisku musíme projít odbavením, i když budeme pokračovat stejným letadlem. Tři hodiny na přestup jsou tak akorát na vstupní formality, nestihnu ani pravý americký hamburger, na který jsem se těšil.

Boeging 777

Znovu v letadle, pár dalších filmů a před čtvrtou ráno přistáváme na Tahiti. Přestože je noc, ve vstupní hale nám na uvítanou hraje tahitský band. Vzduch je krásně tropický, nasávám jej nosem a vůbec mi nevadí dlouhá fronta na pasové odbavení.
Před letištěm mně čeká Břeťa. Rodina mu odletěla před pár hodinami, těsně jsme se minuli. Před halou se procházejí kohouti a slepice, které na Tahiti volně žijí. Jedeme autobusem na loď. Konečně ji vidím. Zakotvená mezi korálovým útesem a břehem, pohupuje se ladně na vlnách. 38 stopá kráska typu Albin Singoalla, vyrobená v roce 1971. Původně byla o pár stop kratší, ale předchozí majitelé jí přilepili delší zadek. Je na ní vidět řádná péče.

Kontrola lodi

Na nic nečekáme a dáváme se do práce. Lezu na stěžeň, kontroluji uchycení vantů a kladek před dlouhou cestou. Balíme, kontrolujeme, opravujeme. Den uběhl rychle a kolem šesté slunce spadne pod obzor a je tma. V tropech si soumraku moc neužijete.
Další den čistíme trup lodi pod vodou. Je to zdlouhavá práce, neustálé potápění na nádech, ale udělat se to musí. Obrostlá loď pluje pomalu a to my nechceme. Odpoledne je hotovo a za odměnu si dávám krátký pěší výlet. Vyrážím do kopců nad kotvištěm. Trvá několik kilometrů, než skončí vilové čtvrti sápající se po příkrých stráních. Vše je oploceno, nezbývá, než stoupat po asfaltkách. Pak domy skončí a konečně začíná džungle. Půda je tu sytě červená, ve vzduchu mlha. Stoupám na ostroh, ze kterého je krásný výhled na Mooreu, pro mně nejhezčí ostrov Francouzské Polynézie. Cestou zpět utrhnu v lese trs banánů, ať máme na cestu nějaké ovoce. V obchodě kupujeme jen to nejnutnější, vše je tady strašně drahé.

Tahiti, výhled na ostrov Moorea

Večer jsme připraveni, zvedáme kotvu a vyrážíme na ostrov Raiatea, kde se pokusíme naplnit plynové bomby. Kousek po výjezdu z korálu vytahujeme plachty. Společnost nám dělá stádo velryb, které nám křižuje cestu. Noční plavba proběhla v pořádku, ráno jsme přirazili k molu v Utoroe na Raiatei a vyrazili do krámku pro bagetu. Koupil jsem si i místní kyšku ze zkvašeného kokosového mléka, ale nedalo se to pít. Celý zbytek dne jsme strávili plněním plynových bomb, což se nám nakonec podařilo. Cíl byl splněn a večer jsme mohli v klidu odplout na ostrov Bora Bora.

Bora Bora

Na Bora Bora se oficiálně nesmí skoro nikde kotvit, byli jsme tedy rádi, že jsme za tmy našli poslední volnou bójku hned vedle Vaitape. Na ráno jsme měli dva úkoly – odhlásit se z Francouzské Polynésie a vystoupat na horu Pahia, odkud má být překrásný výhled na celý ostrov Bora Bora.
Když na policejní stanici slyšeli, že chceme odplout ještě dnes, smáli se, že takhle rychle se odjezdové formality udělat nedají, ale po trošce přemlouvání slíbili, že se o to pokusí a ať se ozveme odpoledne.
Měl jsem tedy čas projít se na kopec. Stezka nebyla příliš dobře značená, ale všechna důležitá místa byla zajištěna fixními lany. Pohled z vrcholu byl skutečně nádherný. Cestou zpátky jsem se ztratil a musel se probojovávat prudkou džunglí, ale díky aplikaci Mapy.cz a jasnému terénnímu reliéfu se mi podařilo sestoupit na začátek stezky. Velkou pomocí byly odhalené kořeny stromů a liány, které usnadňovaly sestup ve strmých úsecích.

Hora Otemanu (727 m n.m.)

Došel jsem do přístavu na wifinu a velké překvapení – francouzský policista mi píše, že odhlášení je hotové! Sbalil jsem dokumenty, koupil známky, poslal pár papírů poštou do Papeete a po celodenním běhání jsem dorazil na loď.
Břeťa říká, že už taky byl výběrčí poplatků za bójku. Nějak jej odpálkoval, ale určitě se vrátí. Na nic tedy nečekáme, odvazujeme se a míříme k díře v korálovém útesu, kudy se dá vyplout ven. Kolem burácejí vlny rozbíjející se o útesy. Blíží se večer. Čeká nás 1300 mil dlouhá testovací plavba na Americkou Samou.
Musíme prověřit loď, zda vše funguje, jak má. Americkou Samou jsem vybral jako první zastávku proto, že by tam mělo být levněji, než v jiných částech Polynezie (je to přece jen Amerika) a také by mělo být snažší sehnat náhradní díly.
První dny plavby fouká čerstvý vítr kolem 25 uzlů. Loď se chová velmi dobře, ladíme ideální konfiguraci plachet, dostáváme se do rutiny. Oceán je úplně prázdný. Kolem nás nejsou žádné lodě, ani na AIS, které má dosah desítky mil. Hlídky máme jen dvě. Od šesti večer do půlnoci a od půlnoci do šesti ráno. Střídáme se každý den, kdo bude mít první. Pokryjeme tak celou noc.
Na vlasec tažený za lodí se nám chytí obrovská Mahi Mahi. S obtížemi ji přitáhneme k lodi, máme ji na badenplatu a než se do ní podaří zasehnout hák, ryba se vymrští, uvolní se z háčku a je pryč. Smůla.
Na přeplavbách většinou moc nevyvařuju, ale Břeťa se chytá kuchyně a jíme si jak páni. Pár dní nám vydrží čerstvé produkty z Francouské Polynézie a pak přecházíme na trvanlivé potraviny, které jsem před odjezdem nakoupil v Polsku a dotáhl v batohu na Tahiti – trvanlivé tortily, toustové sýry, klobásky, polévky z pytlíku a konzervy. Já bych to dlabal víceméně syrové, ale Břeťa udržuje štábní kulturu a vaří, peče, smaží. Abych ho podpořil, vzpomenu si na Rudu Krautschneidera, jak v jižním oceánu pekli buchty a taky je zkusím upéct. Docela se povedly.

Břeťa s vlastnoručně upečenou pizzou

Vítr postupně slábne, přichází naše první flauta – totální bezvětří. Bezvětří na oceánu se snáší častokrát hůře, než bouře. Jsou dvě možnosti, jak jej překonat – buď počkat (netrvá většinou déle, než den), nebo jet na motor. Většina plachetnic, která motor má, se rozhoduje pro druhou variantu a my jsme nebyli vyjímkou. Motor tedy drnčí, nemám z toho radost, ale míle odsýpají.
Pak se nám rozfouká přímo do čumáku, to jsem v pásmu pasátů moc nečekal. Ale pasáty v Pacifiku se chovají trochu jinak, než ty Atlantické, na které jsem zvyklý. Jsou méně souvislé, vítr mění často směr a sílu, musíme stále pracovat s plachtami.
V každém tropickém moři přicházejí náhlé přeháňky, kterým se anglicky říká squall, francouzsky grain. Objeví se mrak, zesílí vítr a začne pršet. Někdy je přeháňka nevinná a za chvíli přejde, jindy vítr zesílí na dvojnásobek, viditelnost klesne na nulu a déšt bičuje palubu. Jsou dny, kdy za celý den nepříjde ani jedna, jindy jsou jich desítky v řadě za sebou. Hlavně v noci je těžké odhadnout, jak silná přícházející přeháňka bude a jak moc tedy máme zarefovat plachty. Mám ale pocit, že squally v Pacifiku jsou přece jen méně silné, než ty Atlantické.
Přívrava na squally má zásadní vliv na celkovou rychlost plavby. Máte totiž dvě možnosti. Plout s velkým oplachtěním a při každé přeháňce refovat, nebo vyvěsit méně plachet, se kterými se dají menší přeháňky přežít bez refování a refovat jen při těch větších. První možnost znamená větší průměrnou rychlost a více práce s plachtami, druhá možnost menší rychlost a méně práce. Je třeba najít rozumný kompromis.
Před Americkou Samoou vítr slábne a dojíždíme na motor. Po jedenácti dnech na oceánu vjíždíme zase mezi palmy, kolem jsou lodě, na březích domy a auta. Přirazíme k celnímu molu v přístavu Pago Pago a odbavujeme se. Jde to snadno, všichni úředníci přicházejí k lodi, i když je pátek odpoledne. Pak přejíždíme do zadní části zátoky, nafukujeme dinghy a vyloďujeme se na břeh.

Americká Samoa

První dojmy z pevniny po dlouhé plavbě jsou vždy intenzivní. Jdeme do obchodu pro plechovku koly, pozorujeme zvláštní autobusy vyrobené ze starých amerických pickupů. Pickupů tady jezdí taky hodně, na korbě mají postavené plastové zahradní sedačky a nich sedí celé rodiny. Vypadá to nebezpečně, ale brzy zjistíme, že na celém ostrově se nejezdí rychleji než čtyřicítkou. Je to tady samý kostel a tomu odpovídá chování lidí – jsou příjemní a nápomocní. Večerní mše připomínají spíše jazzové koncerty.
V neděli jdu na nejvyšší bod ostrova, horu Matafao. Oproti Francouzské Polynézii je stezka mnohem zarostlejší, hlavně ve vrcholových partiích. Fixní lana ale nechybí, takže výstup je bezpečný. Nahoře jsou zbytky nějaké kovové instalace z druhé světové války, výhled není tak impozantní jako na Bora Bora.

Výstup na Matafao

V pondělí podnikáme další anabázi s plněním plynových láhví, nakonec kupujeme novou bombu, která nám vydrží déle, než tři staré bomby dohromady.
Jednou večer jdeme prát do veřejné prádelny na konci zátoky. Přirazíme s dinghy ke břehu a slyšíme ze všech stran, jako by někdo bušil do zavěšených kolejnic. „Omlouvám se, ale měli byste si sednout,“ říká nám dívka na břehu.

– „Sednout? Proč si máme sednout?“

– „Protože je curfew. Nebojte se, bude to trvat jen pár minut.“

Jsme z toho trochu zmatení, ale sedáme si. Curfew znamená anglicky něco jako zákaz vycházení, večerka, atd. Vidíme, že všichni na ulici si skutečně sedli, na lavičky, na zídky a podobně. Za deset minut se opět ozve kovové bušení a my můžeme vstát. Vrtá nám to hlavou a další den zjistíme, že curfew na Americké Samoi se vyhlašuje v čase večerních modliteb, aby se na pár minut zastavila veškerá činnost ve vesnici. Je to zvláštní kombinace křesťanství a kmenových zvyků.
Ty mají na Americké Samoi stále sílu zákona. 90% území patří jednotlivým kmenům, zbytek patří americké vládě. Ta si dokonce od kmenových náčelníků pronajímá území, na kterém se rozkládá Samojský Národní park.
Na kmenových územích se nesmí v neděli chodit na pláž. Když se chcete v neděli vykoupat, musíte jít na nepříliš hezkou pláž vedle hlavní silnice, která leží na federálním území. Je to docela legrace, ale ne vždy.
Američan Nate, který na Americké Samoji žije už několik let i s rodinou, nám vyprávěl příběh dívky, která byla zaměstnaná v jedné místní bance. Kmen, do něhož patří, pořádal nákladný pohřeb významného člena a všichni z kmene na ten pohřeb museli přispět. Dívka neměla peníze a tak je ukradla v bance, kde pracovala, i když musela vědět, že se na to příjde. Strach z toho, že by nesplnila svou povinnost vůči kmeni, byl silnější.

Americká pošta na Americké Samoji

Připravujeme se k odjezdu. Ve velkoobchodním skladu poblíž letiště nakupujeme zásoby na další měsíc. Je to typický americký obchod. Polovina regálů jsou sladkosti a nápoje, jedna malá police se zeleninou a pár druhů konzerv – Corned Beef, Chilli a Špagety. Naplníme dva velké vozíky a u pokladen je skládáme do kartónových krabic. Opět se projeví místní pohostinnost – příjde k nám chlapík a ptá se, zda máme odvoz. Když řekneme, že ne, pokyne nám, ať naložíme všechno na korbu jeho pickupu, který má zaparkovaný před obchodem. Odveze nás až k lodi.
Poslední problém, který musíme vyřešit, je pitná voda. V přístavu je volně přístupná hadice obecního vodovodu, hodně lidí nás ale odrazuje od toho, abychom tu vodu pili. Samotné vodárny doporučují, aby se voda převařovala. Na několika místech jsou automaty, kde si za pár dolarů můžete načepovat vodu do vlastních nádob. Automaty jsou připojené na vodovod, ale údajně vodu filtrují a ošetřují UV zářením. Nakonec volíme kompromis – nádrže plníme vodou z vodovodu a k tomu si bereme 80 litrů z automatu. Jen co jsme vzali do rukou naplněné kanystry, už u nás zastavil pickup a nabídl nám odvoz. Chlapík nás odvezl do přístavu a pak jsme si chvíli povídali, jako s mnoha dalšími lidmi za těch pár dní, co jsme tady strávili. „Americká Samoa je jediné místo na světě,“ povídá hrdě chlapík, „kde nechám svoji dceru jít samotnou kamkoli ve tři hodiny ráno, a nebudu se o ni bát.“ Asi to bude díky těm kostelům.
Další den ráno se odhlásíme ze země a vyrážíme na dlouhou etapu. Cílem je doplout až do Torresova průlivu, 2800 mil daleko, s jednou případnou zastávkou na Vanuatu. Ze začátku nám fouká dobře, ale po pár dnech vítr slábne. Vypadá to na dlouhé motorování a navíc nás má zasáhnout silný vítr z obrovské tlakové níže, která se sune od Austrálie na východ. Nakonec se rozhodujeme stočit na jih na Fidži, i když to znamená, že Torres už možná letos nestihneme. Po dvou dnech brzy ráno dorážíme k přístavu Savu Savu na druhém největším ostrově souostroví Fidži – Vanua Levu. Voláme vysílačkou do maríny, mariňák vyjede a pomáhá nám uvázat se na bójku. Je sedm ráno, břeh Fidži je padesát metrů od nás. Ale zatím tam nesmíme, nejprve je potřeba se proclít.
V devět ráno přijíždí tlustý celník a ptá se, zda jsme v předstihu poslali vyplněné formuláře. Neposlali, nemáme na lodi vysokorychlostní internet. Celník pokývá hlavou a odjíždí. Vrací se ve čtyři odpoledne (za sedm hodin!) a přiváží formuláře. Vyplňujeme je a podáváme zpět. Celník odjíždí. Neděje se nic. Jsme jediná loď, která ten den přijela, takže velký nával tu není.
Celník se ten den už neukáže. Padá tma. Potřebujeme si koupit místní SIM kartu, abychom se mohli ozvat domů a začít vyřizovat administrativní záležitosti. Rozhodneme se to risknout. Spouštíme dinghy na vodu a jedeme na břeh. Doptáme se na obchod, kde prodávají SIM karty. Je tam tma, ale uvnitř sedí lidi. „Máte otevřeno?“ ptáme se. „Máme.“ Kupujeme si SIM kartu a přitom se dovídáme, že by otevřeno mít neměli, ale tím, že mají zhasnuto, se to nějak nepočítá. Papíry vyplňujeme při svitu mobilů, a platíme cash, ale to nám nijak nevadí. Když vyjdeme z obchodu, přímo naproti stojí náš známý celník. Ignorujeme jej a vracíme se ke člunu. Přitočí se k nám chlapík s obrovskou baterkou a vyzvídá, kam jdeme, kde máme člun, atd. Na půl cesty zpět vedle nás zastavuje pickup s celníkem a ten nám oznamuje, že máme průšvih a zítra dostaneme pokutu. Pokrčíme rameny a vracíme se na loď. Druhý den se neděje zase nic. Až v jednu odpoledne přijede celník, aby sepsal protokol o našem včerejším výletu. Když odjíždí, říká, že ještě dnes přijedou všichni úředníci a budeme proclení. OK.
Ve čtyři odpoledne přijíždí nějaké dvě paní. Vylezou na loď a předávají nám papíry o tom, že máme zakázáno vstoupit na Fidži. Máme hned odjet. OK. Tak hned to nebude, další ostrovy jsou od Fidži 800 námořních mil daleko. Dělám nezbytnou navigační přípravu a před západem slunce odplouváme. Na Fidži jsme byli. Asi patnáct minut, došli jsme od maríny k autobusáku a zpět. Ale byli.

Zákaz přistání na Fidži

Fidži je velké souostroví, trvá nám skoro dva dny, než se vymotáme na oceán. Chvíli uvažujeme, že se stavíme na Vanuatu, ale naše pozemní spojka má problém vyřídit na dálku všechny papíry, tak to po zkušenostech z Fidži necháme být a míříme rovnou na Novou Kaledonii, která patří Francii a mělo by to tam být všechno trochu jednodušší.
Naštěstí nemáme problémy se zásobami, máme dost na měsíc plavby. Navíc se nám podaří konečně chytit rybu – krásného tuňáka, akorát na dva velké filety. Upekli jsme si jej v troubě a k tomu vařené brambory, olizoval jsem se až za ušima.

Tuňák

Příjezd k Nové Kaledonii je docela náročný. Korálový útes se táhne hodně daleko, je to taková menší obdoba Velkého korálového útesu u Austrálie. K průjezdu v korálové bariéře přijíždíme za tmy, navíc prší. Už jsme skoro u vjezdu, když se naproti vynoří tažná souprava více než 200 metrů dlouhá. Míjíme se dost natěsno. Za vjezdem je silný proud, který nás táhne na sever a my se chceme držet v nepříliš široké plavební dráze. Jsem rád, když se mi o půlnoci podaří dojet k chráněnému místu v zátoce, která se jmenuje Bonne Anse – Dobrá zátoka. Hážeme kotvu a jdeme spát.
Ráno se budíme do nádherného jitra. Břehy pár desítek metrů od nás jsou porostlé bujnou vegetací a vypadají dost jinak, než ostrovy, které jsme navštívili dosud. Nemůžeme je bohužel prozkoumat, protože každá loď, která připluje na Novou Kaledonii, se musí nejprve proclít v celním přístavu, který je tady jediný, v hlavním městě Noumea. Moc nefouká, tak nakopneme motor a vyjíždíme z krásné Dobré zátoky. Po obědě jsme v Noumei. Chytáme volnou bójku hned před marínou a začínáme přihlašovací kolečko. Je zase pátek, a to se ve Francii moc nepracuje. Navštíví nás jen zdravotnická inspekce, která dbá na to, abychom nezavlekli na Novou Kaledonii nějaké nepůvodní druhy. V černém odpadkovém pytli, který si přinesou, mizí naše vajíčka, česnek, ale taky suchá hlína z květináče. Jinak jsou ale příjemní a řeknou nám, že celníci a imigrační máme navštívit až v pondělí. Víkend máme využít k tomu, abychom si prohlédli co nejvíce z Nové Kaledonie. Jaká rozdíl proti Fidži, kde by se z nás na celní bójce asi brzy staly mumie.

Čerstvě utržená papája

Jako vždycky po přistání v nové zemi lovíme wifiny a sháníme místní SIM kartu. Na Nové Kaledonii je to dost bída. Mají tady totiž jediného mobilního operátora, který svého monopolu zdatně využívá. Data pro turisty jsou zde drahá a nedostatková jako u nás v devadesátých letech. Drahé je tu vlastně všechno, třeba jedna krabička cigaret vyjde na českou pětistovku, což Břeťu moc nepotěšilo.
Blíží se konec října a je jasné, že přes Torresův průliv už letos nestihneme projet před začátkem období hurikánů. Rozhodujeme se, zda nechat loď tady, nebo v Austrálii. Navazujeme kontakty s místními. Žije tady třeba Karl, Němec s českou matkou. Říká, že život na Nové Kaledonii je „fůbec nejlepší kompromis z celého sfěta.“ Staví tu čluny metodou „cold molding“ a je v pohodě.
V sobotu večer je na náměstí koncert francouzského šoumena Didiera Super s kapelou Výprodej. Je to pecka. Podnikáme výlet do bývalé trestanecké kolonie v zátoce Prony. Už podruhé za této plavby si vymknu kotník (poprvé na Bora Bora). Stejně ale dobelhám k teplému prameni v ústí řeky do zátoky. Posledních dvě stě metrů se musí brodit mořem, ale je to zajímavé. Mezi nánosy minerálních depozitů proudí ze dna teplá voda. Cestou zpátky se svezeme s Francouzkou, která pomáhá na turistické chatě. Když nás vysazuje u zastávky autobusu, je na ní vidět, že se jí moc loučit nechce. Jsme ale tvrdí jako skály, zamáváme jí a jdeme na autobus.

Brodění řeky v zátoce Prony

Hledáme místo, kde nechat loď na zimu a máme štěstí. Kousek za obchodním přístavem je malá loděnice, kde mají poslední volný flek na břehu. Domlouváme vytažení lodě na konec týdne a konečně máme čas si vydechnout. Letošní plavba končí. Na rozloučenou si dopřejeme malý výlet na padesát mil vzdálený ostrůvek Ile des Pins. Jsou tam krásné bílé pláže, korály na potápění a minimum turistů. Prostě tropický ráj. Lidí je tam tak málo, že dva potulní psi z pláže s námi šlapou až na vrchol nejvyššího kopce v naději, že něco dostanou. Dám jim aspoň napít.
A pak zpátky do Noumey, vytáhnout loď z vody a na letiště. Čekají nás skoro tři dny cesty domů.

Loď jde z vody

Hranici překračujeme brzy ráno. Na silnici jsou kontrolní stanoviště obsazená vojáky, ale nikdo nás nezastavuje. Přijíždíme do města pojmenovaném po králi zvířat. Historický Lvov je perlou Haliče. Taková Praha východu. V šest hodin ráno je tu liduprázdno. Procházíme prázdnými ulicemi a pozorujeme, jak se město plné památek chrání před drápy ruského medvěda.

Cenné vitráže kostelů jsou pokryté plechem, aby neutrpěly rázovou vlnou při bombardování. Sochy jsou obalené do drátěných sítí, které mají zastavit střepiny. Přes sítě jsou přehozené plachty s obrázky soch, jež skrývají. Na plachtách je napsáno: „Originálem se znovu potěšíte, až zvítězíme.“

socha chráněná před střepinami

vitráže pod plechovým štítem

Otevírají první pekárny, houstne provoz aut. Život plyne svým rytmem i uprostřed války.

Pokračujeme na Ternopol. Od mé poslední návštěvy na Ukrajině v roce 2017 je vidět pokrok. Silnice jsou méně děravé, domy opravenější. Nové výstavné budovy v centrech měst, nové obytné domy. Lidé jsou stále stejně příjemní a pohostinní. Zastavujeme se na jídlo v malém krámku s posezením kousek od řeky Dněstr. Posvačíme varenki s pivem a kupujeme sušené ryby. Kolem nás jsou hlavně ženy, na tom se válkou nic nezměnilo.

Jedeme na jih k moldavským hranicím a vstupujeme do všemi zapomenuté malé země natlačené mezi Rumunsko a Ukrajinu. K Černému moři to má coby kamenem dohodil, ale nezbyl na ni ani kousek. Mohli jí nechat aspoň úzký koridor, jaký má Bosna a Hercegovia u vesnice Neum.

I Moldavsko se mění. Na silnicích je méně koňských povozů. Babky v šátcích, kterých byly dříve plné návsi, sedí doma u svých chytrých telefonů.

Moldavsko je země tisíců jezer, rybníků a přehrad. U jednoho z nich táboříme. V noci přechází studená fronta a trochu zmokneme.

Hlavního město Kišiněv je malé jako celá Moldávie. Žije tu něco přes 600 000 obyvatel. Peníze, které Moldavané vydělávají po celé Evropě, jsou i tady vidět. Město obklopuje několik jezer a zahrady v centru jsou v letním odpoledni velice příjemné. Skoro všechna moldavská ministerstva sídlí v jednom velkém baráku na náměstí Marea Adunare.

Nejvíc mně zaujalo Kišiněvské hlavní nádraží. Poměrně velká, udržovaná stavba, kterou zevnitř neustále šůrují tři uklízečky. Na tabulích s odjezdy vlaků svítí Moskva a Sankt Petěrburg. To je ale jen sen, který je dávno pryč. Moldavské dráhy vlastní jediný provozuschopný osobní vlak.

odjezdy vlaků z jiných časů

Oficiálním jazykem Moldavska je rumunština, bez problémů se však lze domluvit rusky, jak se starými, tak s mladými lidmi.

Není se co divit, prvního ruského vojáka potkáváme 50 kilometrů od Kišiněva, přestože Moldavsko s Ruskem vůbec nesousedí. Vjeli jsme totiž do Podněstří, rusky mluvící separatistické republiky, kterou neuznává žádný stát na světě. Podněstří má většinu atributů, které byste od samostatného státu čekali. Hraniční přechody, hlavní město, vlastní měnu, registrační značky aut. Na mapě jej však nenajdete. Oficiálně je součástí Moldavska, ale ruská vojenská přítomnost zaručuje, že o suverenitě nad tímto územím si mohou Moldavané nechat jen zdát.

V hlavním městě Podněstří, Tiraspolu, jdeme na oběd do jedné z nejluxusnějších místních restaurací. Dopřáváme si opulentní hostinu z mistních specialit a za jídlo a pití pro 4 lidi platíme cca 600 českých korun.

místní speciality

Podněstří je chudší než Moldavsko, vyslovenou bídu ale nikde nevidíme. Jako správná země v ruské sféře vlivu má i Podněstří svého oligarchu, kterému patří většina země. Je jím Victor Gușan, majitel firmy Šerif a bývalý důstojník KGB (jak jinak). Firmě Šerif patří v Podněstří benzinky, supermarkety, televize, tiskárny, atd., atd.

oligarchův supermarket

Oficiální vlajka země má na sobě srp a kladivo, aby ukázala lásku, kterou Podněstřané stále chovají k Sovětskému svazu. Na ulici Leninova v centru města je ikonická restaurace Stolovka, kde se to jen hemší obrázky Lenina a slogan restaurace zní: „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Rusko však stále neudělalo ten poslední krok, který by si spousta lidí tady přálo: uznat Podněstří, nebo jej rovnou přičlenit k Rusku.

hlavní město Tiraspol

Vracíme se do Moldavska a táboříme u jezera Gidigiči. K ohni přijde místní rybář a pozdraví se s námi česky. Je jedním z tisíců Moldavanů, kteří k nám jezdí za prací. Pijeme víno a zpíváme. Je tu fajn.

Všechny země, které jsme během naší krátké cesty na východ navštívili, patří k Evropě. Je to ale Evropa, na kterou se tak trochu zapomnělo. Exotika, která je od nás blíže, než Paříž. Stane se někdy západní Ukrajina, Moldavsko a Podněstří masovým cílem turistů? Asi ne. Je tady levno, bezpečno a je co vidět. Snad to vydrží.

O složitých vstupních procedurách do Izraele jsem toho hodně slyšel. Očekával jsem grilování ze strany imigračních úředníků a zavazadla rozbalená do posledního kapesníku. Ve skutečnosti to bylo rychlé, bezbolestné a mírně chaotické.

Za hodinu jsme z letiště venku. Házíme bagáž do pronajatého auta a vyrážíme do tmy. První nocleh máme objednaný v kibucu, což je takový druh vesnice, kde všichni hospodaří společně. Něco jako husitský Tábor.

Vystoupáme serpentinami na kopeček a najednou nám cestu zatarasí zavřená brána. Je půlnoc, nikde nikdo. Všude kolem plot s klubky ostnatého drátu. Z hebrejských cedulí moc moudří nejsme a mobilní signál tu není. Po chvíli z druhé strany brány přijíždí auto s majáčkem.

– „Co tady chcete?“, ptá se mladík vystupující z auta.

– „Máme tady objednaný nocleh …“

– „Aha, tak to je v pořádku. Vítejte v Izraeli!“

Brána se otevírá a my máme za sebou první izraelskou zkušenost: Vesnice jsou tady udělané tak, aby fungovaly jako nedobytné pevnosti.

Za chvíli padáme do postele v malém příjemném domečku. Klíče byly podle domluvy pod květináčem.

První noc v Izraeli

Ráno v kibucu Nachšon je nádherné. Všude zeleň, malé domečky, výhledy na okolní pahorkatinu. Vypadá to tady spíš jako v hodně bohatém americkém suburb, než v komunistické vesnici. Více po tom nepátráme, dáváme klíče pod květináč a vyrážíme na silnici, která dala kibucu jméno. Operace Nachšon byla vojenskou akcí během vzniku izraelského státu v roce 1948. Měla za cíl prorazit blokádu silnice vedoucí od moře do Jeruzaléma.

My nic prorážet nemusíme. Pohodlná dálnice nás dovede až k okraji města. Přes pekelné zácpy v židovské části se dostaneme k hradbám jeruzalémského Starého města a vkročíme do mišmaše turistů, historie a soupeřících náboženství.

U Lví brány začíná Via Dolorosa, křížová cesta, ta skutečná, kudy kráčel Ježíš. Teď tudy kráčí statný Španěl s dvoumetrovým křížem přes rameno. Za ním procesí, hraje se na kytaru, všichni zpívají. Zapadneme do nenápadných otevřených dveří. Je tam tma a schody dolů. Kde to jsme? No přece v kasematech, kde byl Ježíš vězněn před soudem.

Španěl a kříž

Každý barák, každý kámen tady má nějaký význam pro křesťany, pro Židy, či pro muslimy. Většinou pro všechny dohromady a pro každého jinak. Rivalita je tu všudypřítomná. V místě, kde Ježíš poprvé padl pod tíhou kříže, rozdává Mezinárodní komise vědeckého Islámu výtisky Koránu zdarma. Muezzinův tlampač je umístěný tak, aby halekal přímo do vrat koptského kostela. Nikdo se ale neumí nenávidět tak upřímně, jako jednotlivé křesťanské denominace u Božího hrobu. Kolem údajné jeskyně, kde byl pohřben Ježíš sňatý z kříže, jsou dookola dveře a za nimi kněží arménské, řecké, koptské a katolické církve, kteří kolem sebe chodí jako načepýření kohouti.

Napětí se tu dá krájet. Černý americký reverend se dohaduje s hrbatým koptským knězem.

– „Mlč a táhni!“ soptí koptský kněz.

– „Pravdu neumlčíš,“ odpovídá mu plamenně reverend, který před chvílí vysvětloval své skupince, že Ježíš ve skutečnosti zemřel v Indii.

Chrámu šéfují ortodoxní Řekové a dávají to dost najevo. Podlehl jsem atmosféře a uvnitř jeskyně, přímo vedle kamene, kde měl ležet Ježíš, jsem se s jedním z nich chytl. Mea culpa.

Měl jsem raději zůstat v luteránském kostele, který stojí naproti chrámu Božího hrobu. Nikdo tam nechodí a střízlivý interiér je balzámem na duši.

u Božího hrobu

Procházíme nekonečné arabské bazary až se dostaneme ke Zdi nářků. K mužské části zdi přiléhá krytá modlitebna plná knih a studujících Židů. Mumlání modliteb a rytmicky se klátící postavy v kloboucích. Inspirující místo, které stojí za návštěvu.

Vstup na chrámovou horu hlídají vojáci. Dnes tam mohou jen muslimové.

V Getsemanské zahradě na mně dolehne druhá izraelská zkušenost: Mír je tady stále jen absencí války.

Olivová hora

Odjíždíme z Jeruzaléma do mošavu Tarum. Mošav je něco jako kibuc, ale vypadá ještě američtěji. Je samozřejmě oplocený. Náš hostitel zastříhává na zahradě citronovník a velmi příjemně si s ním a jeho paní popovídáme.

Klíče od našeho domečku jsou opět pod květináčem.

Ráno se trochu projdeme v lesích okolo Tarumu. Od procházky v Česku se to liší hlavně tím, že v Izraeli dříve nebo později narazíte na hrob někoho, o kom se píše v Bibli. My jsem takhle na kopečku narazili na hrobku Samsona, který oslí čelistí pobil 1000 mužů. Je z ní hezký výhled na Hroznový úval, pokud by vás to zajímalo.

mošav Tarum

Sedáme do auta a jedeme na jih. Jet v Izraeli na jih je jako jet v Americe na západ. Nekonečné pouště, nekonečné příležitosti, pionýrský duch a svoboda.

U města Be’er-Sheba si všímám zářícího, oslepujícího předmětu, který visí nízko nad obzorem. Co to může být? Mám teorii, která se po pár kilometrech potvrdí. Je to scéna jako z vědecko-fantastického filmu. Uprostřed pouště stojí tepelná solární elektrárna.

Představte si 200 metrů vysokou věž a na jejím vrcholu kotel. Kolem věže jsou tisíce zrcadel, které odrážejí sluneční paprsky na povrch kotle. Ten se rozžhaví a voda v něm se promění v páru, která pohání turbínu. Zíral jsem na to s otevřenou hubou.

termická solární elektrárna

O kus dál jsou zase dlouhé řady parabolických zrcadel, které nahřívají trubku, v níž proudí roztopená sůl. Díky tomu tahle solární elektrárna vyrábí elektřinu ještě pár hodin po západu slunce.

Třetí část elektrárny je z běžných fotovoltaických panelů. Cílem projektu bylo zjistit, jaká solární technologie je nejlevnější. Vyhrály panely.

Na dohled od solární elektrárny je Centrum pouštního zemědělství. Když si totiž chcete v Izraeli odpočinout od lidí, nejdete pást kozy do hor jako u nás. Jdete do pouště pěstovat rajčata.

700 metrů pod povrchem Negevské pouště je obrovské brakické jezero (voda je lehce slaná) Ukázalo se, že rajčatům sůl úplně nevadí a dobrodruzi z různých koutů Izraele se usazují v poušti a začínají farmařit. Centrum pouštního zemědělství jim dodává know-how, protože pěstovat ekonomicky rentabilně cokoli na poušti vyžaduje technologie, které byste čekali právě asi jen od Izraelců. Nedávno díky svým pouštním farmám převálcovali světový trh s jojobou.

Jedeme stále na jih, Izrael se zužuje jako trychtýř, vlevo je Jordánsko, vpravo Egypt. Když už se zdá, že mezi nimi nezbývá žádné místo, objeví se před námi moře. Jsme v Eilatu u Rudého moře. Jsou tu údajně nejsevernější korálové útesy na světě. Pestrobarevné rybky se nám pletou pod nohama, jen co vejdeme do vody.

Na koupání jsme zvolili pláž Migdalor (maják). Je zdarma, parkování taky zdarma, vedle jsou sprchy. Jestli tam pojedete, pozdravujte od nás murénu, která bydlí pod kamenem deset metrů od břehu. A taky její kámošku barakudu, co šmejdí kolem.

Stmívá se, loučíme se s Eilatem. Jedeme přespat na veřejné tábořiště u Rudého kaňonu. Veřejná tábořiště jsou rozesetá po celém Izraeli. Většinou jsou to jen kamenité plácky bez jakékoli infrastruktury, ale umožní vám legálně přespat téměř kdekoli.

Rudý kaňon

Rudý kaňon je velká pouštní atrakce a my jej chceme mít jen pro sebe. Přespíme proto na tábořišti vedle něj a na prohlídku vyrazíme brzy ráno, než dorazí turisté. Stavíme stan a koukáme na hvězdy. Jsme tu úplně sami.

Ráno si projdeme kaňon, přilehlá wádí a vystoupáme na horu Neshef. Krajina je úchvatná, vedro skoro nevnímáme. Kousek od parkoviště narazíme na skupinku kamzíků, vypadají úplně jako ti tatranští.

Vracíme se na sever. U silnice narazíme na ruiny města Avdat, které založili Nabatejci. Že jste o Nabatejcích nikdy neslyšeli? Já taky ne. Přitom měli vlastní písmo, ovládali obchod na Hedvábné stezce a postavili město Petra. V téhle části světa je co se týče civilizací velká konkurence a musíte být opravdové šajby, jako Sumeři nebo Babylóňané, abyste neupadli v zapomění …

Kousek vedle je národní park Ein Avdat, kde otestujeme benevolenci jeho strážců tím, že tak trochu ignorujeme nařízení a zákazy, které tam mají. Projde nám to a získáváme třetí izraelskou zkušenost: hodně věcí se dá domluvit.

O pár hodin později jsme zase v autě. Brzdy smrdí a venkovní teplota stoupá i když se blíží večer. Sjíždíme totiž 430 metrů pod hladinu moře, do nejhlubší prolákliny na světě, kde leží bezodtoké jezero zvané Mrtvé moře. Obsah soli je v něm 9x větší, než v oceánu. To se těžko představuje. Když do něj namočíte prst a olíznete ho, je to jako byste si sevřeli jazyk do kleští. A voda stříknutá do oka je jako žhavý drát. Je tam tolik soli, že dno je pokryté tvrdými solnými oblázky.

Mrtvé moře

Koupání v Mrtvém moři byla přesně taková zábava, jak jsem si to představoval. Když se ve vodě postavíte, trčíte od prsou nahoru nad hladinu a máte rozhled. Plácnutí rukou do vody neudělá skoro žádné vlny, jak se voda hustá. Můžete ležet, převalovat se a číst knížku. Jen je dobré být v dosahu sprchy.

My jsme se koupali na pláži Ein Bokek. Je zdarma, jsou tam převlékárny a sprchy.

Noc jsme strávili na veřejném tábořišti pod horou Masada. Veri se nelíbilo, že po zemi lezou štíři, tak jsme spali v autě.

Masada je majestátní stolová hora na břehu Mrtvého moře, od nepaměti používaná jako přirozené opevnění. Své sídelní město tu měl i král Herodes. Krásnou stezkou vystoupáte 500 výškových metrů a dostanete se tak do závratné nadmořské výšky 50 metrů nad mořem. Dá se jet i lanovkou. Prošli jsme si zříceniny na vrcholu a když jsme se chystali sejít dolů, ukázalo se, že je stezka zavřená. Prý kvůli velkému horku. Naivně jsem si myslel, že horko a poušť k sobě tak nějak patří, ale zjevně jsem se mýlil. Ještě že nás nechali sjet dolů zadarmo lanovkou.

V takovém hicu uprostřed pouště by se člověk rád vykoupal. Nejlíp v nějakém chladivém potůčku, kde bude koupací tůňka. Mohl by tam být i vodopád. Ideálně by to celé mělo být tak na půl v jeskyni, aby tam nepražilo slunce. Hodil by se i výhled přímo z vody na Mrtvé moře a Jordánské hory. A samozřejmě tam musíme být sami, aby se dalo koupat bez plavek. Pokud si myslíte, že blouzním z pouštního úžehu, pak vězte, že jsme takové místo našli. Je někde v národním parku Ein Gedi a budete mít větší radost, když si jej taky sami objevíte.

V průzračně čistém potůčku uprostřed pouště jsem získal čtvrtou izraelskou zkušenost: je to země zázraků.

jedna z tůní v En Gadi

Po koupačce nás čekala cesta přes Palestinu na sever. Palestina je stále součástí Izraele a hraniční přechod proto není hraniční přechod, ale military checkpoint. Jsme na západním břehu Jordánu, Silnice číslo 90 je pod izraelskou kontrolou. U odbočky na Jericho je velkými písmeny napsáno: Izraelcům vstup přísně zakázán! Máme auto s izraelskou značkou, tak radši jedeme dále. Po setmění opouštíme Palestinu a dojedeme ke Galilejskému jezeru. Na místě, kde má být tábořiště, je půjčovna kánoí a hospoda, spíme proto v autě.

Za ranního kuropění přijdeme k Jordánu a vklouzneme do jeho vod. Plaveme ve stínu vysokých stromů, prozpěvuji si přejdi Jordáán, řeku všech nadějííí a připadám si jako kříženec Jana Křtitele s Helenou Vondráčkovou. Než jsme vešli do řeky, ptali jsme se Izraelce, který zrovna vylézal ven, jaká je voda. „No complaints,“ odpověděl. Byli jsme na tom stejně.

koupel v řece Jordán

Svět je prý nejkrásnější ze hřbetu koně, ale poznávat takto Galilejské jezero by bylo nepraktické. Našel jsem proto půjčovnu paddleboardů, které by nám na vodní hladině mohly koně nahradit. Na začátku ulice, která vedla k parkovišti u pláže, byla velká cedule Zákaz vjezdu, parkoviště je plné. Usoudil jsem, že je to jen taková izraelská hra a pokračoval dále. Ukázalo se to jako správná volba. Na parkovišti bylo místo, hlídač byl přívětivý a dvě hodiny stání byly zdarma.

Galilejské jezero je 200 metrů pod hladinou moře a nás čekal pokus o výstup na nejvyšší horu Izraele, 2236 metrů vysoký Mount Hermon, známý také jako Džabal al-Šeich. Technicky to není problém, skoro až nahoru vede silnice. Hora však leží na trojmezí Izraele, Sýrie a Libanonu, což je v dnešním světě jedno z nejhorších míst, na kterém se může hora nacházet.

Hned ráno před koupačkou v Jordánu jsem volal vojákům a získal mlhavý příslib, že nás pustí na začátek zelené turistické stezky, která z hory vede. Stoupáme autem na Golanské výšiny. Mění se krajina i lidé. Izrael dobyl Golanské výšiny během Šestidenní války v roce 1967. Předtím patřily Sýrii. Prodavač v malém krámku v městečku Masade mi vysvětluje: „58 muslimských vesnic bylo vystěhováno, zůstat jsme mohli jen my, Drúzové.“

Drúzové? Podle internetu žijí v Libanonu, Sýrii a Izraeli a vyznávají jakési excentrické náboženství. K tomu můžu z vlastního pozorování dodat, že tráví hodně času na mobilu a pečou výborné koláčky. Odtud zkušenost pátá: Izrael je rozmanitější, než se zdá.

Galilea

Projedeme město Madždal Šams a najíždíme na horskou silnici, vedoucí k lyžařskému středisku pod horou Hermon. Po pár stech metrech je zavřená brána. Tentokrát to vypadá vážně. Zkouším volat na různá čísla, ale bez úspěchu. Přijíždějí další auta s izraelskými návštěvníky, ale otáčejí se a jedou pryč. Sorry kámo, dneska je drúzský svátek a středisko je proto zavřené. Zkuste to jindy.

Trčíme před branou a uvažujeme co dál. Tak trochu jsem počítal s tím, že to nevyjde, ale nechce se mi ještě vzdát. Přijíždí voják v džípu, ale nemluví anglicky ani rusky. Jedním z těchto jazyků se jinak domluvíte skoro s každým Izraelcem. Voják stojí u brány a něco povídá do vysílačky. Za námi zastavují tři civilní auta. Vystupují z nich starší Izraelci. Jdou k vojákovi. Mluví s ním přátelským, ale autoritativním tónem. Po pár minutách voják pokrčí rameny a jede k bráně. Brána se otevírá. Izraelci se vracejí ke svým autům. „Můžeme jet taky?“ volám na ně. Mlčky přitakají. Proklouzneme dovnitř a brána se zavírá. Jupí! Vystoupáme v koloně k lyžařskému středisku. Všude je pusto prázdno. Izraelci vystupují z aut. Jdu k nim a ptám se, jestli je ok vyjít podél lanovky nahoru a udělat si malou tůru.

„Tůru? Ty jsi se zbláznil, ne? Víš co je tady za kopcem? Sýrie. A tady za tím? Libanon. Jakou túru?“ Vysvětluju jim, že mi během ranního telefonátu bylo přislíbeno, že můžeme jít k zelené stezce. Nakonec pokrčí rameny a řeknou, že je to na nás.

Překonáváme ještě checkpoint se dvěma záklaďáky, kterým také stačí zmínka o telefonátu a pak začínáme stoupat. Hory jsou krásné, nikde ani živáčka. Na vrcholu obhlížíme vojenské instalace na okolních kopcích. Je to tady skutečně horká půda. Poslední bombardování syrských pozic proběhlo v roce 2019. Zkoušíme ještě, kam nás až pustí hlídka na příjezdové cestě k vojenským instalacím, ale když na nás začnou křičet, volíme strategický ústup. K vrcholu Mount Hermon jsme se přiblížili, co to šlo.

Sejdeme dolů a spouštíme se autem k pramenům Jordánu. V jednom z přítoků leží převrácený syrský tank, který tu zbyl z poslední války. Přespáváme na tábořišti pár kilometrů od libanonské hranice. V noci slyšíme od hranice střelbu. Určitě jen cvičnou.

Ležím ve stanu a přemítám o tom, jaké to je žít v zemi, kde můžeš vyvíjet nejmodernější komunikační technologie a zároveň být ostřelován podomácku vyrobenými raketami z železné trubky. Mít pokročilou demokracii a nemít jediný hraniční přechod se dvěma sousedními zeměmi. Odpověď je asi jednoduchá: zvykneš si na všechno.

Ráno přijíždíme do Haify na pobřeží Středozemního moře. Zvolňujeme tempo a nasáváme atmosféru kosmopolitního města. Koupeme se v moři, v pořadí už třetím. Odpoledne jedeme do kopců a chodíme křížem krážem. Večer na tábořišti je plno arabských rodin, sedí na kobercích, grilují a mluví jeden přes druhého. Děti se prohánějí na koloběžkách, pohoda. Taky grilujeme a po soumraku trochu s obavami pozorujeme obrovská divoká prasata, která přicházejí na tábořiště hodovat na zbytcích.

pouštní kvítí

Noc je ale klidná, jen Veri si propíchla karimatku. Poslední den. Procházíme se po útesech nad mořem, koupeme se. Moře je trochu bouřlivější. Velká vlna mně semele a ztrácím brýle. Nevadí, stejně potřebuji nové. Vidíme v akci nejstarší paddleboard na světě, 50 let starý izraelský design zvaný hasake.

Jedeme se podívat na plot mezi Izraelem a Palestinou. A pak na letiště.

– „V tom batohu máte bonbóny?“ ptá se trochu podezíravě chlapík u rentgenu.

– „To nejsou bonbóny, ale datle“

– „Kde jste je koupili?“

– „V takovém městě tady kousek, je tam …“

Včas se zarazím, než dořeknu: „… mezera v plotě mezi Palestinou a Izraelem.“ Protože by následovala otázka: „A proč vás zajímá mezera v plotě?“ A já bych řekl: „Protože tam Izraelská národní pěší stezka vede kousek Palestinou.“ Chlapík by to nepochopil a kdo ví, jak by to dopadlo.

Takže řeknu: „Je tam takový obchoďák mezi paneláky“ a chlapík se usměje a řekne: „Jo, tam to znám.“ Popřeje nám hezkou cestu a batoh zmizí v útrobách letiště.

Dobře to dopadlo, ale stejně mám v hlavě izraelskou zkušenost šestou a poslední: Hodně se dá domluvit, ale něco se dá jen vybojovat. A nenaděláš s tím nic.

Šalom.