… bylo střídavě jasno a střídavě luchanec, šplíchanec a provaziště deště. Potkali jsme tam nádherný dub na příkré stráni, hezky zachované domy, Viktorčin splav s vývařištěm a značkové hranolky.

Letošní zimu jsem se nedostal na hory a tak jsem byl rád za nedávný odskok na Smrk. V dolinách jaro v plném proudu, na horách ještě střídání metrových závějí sněhu s rašícími krokusy.
Výstup nahoru po téměř suchých stezkách, sešup dolů pak klouzání lesem a mýtinami po přemrzlém sněhu. Lyžovat se dá i bez lyží!
Cestou zpátky jsem u přehrady Šance stopnul chlapíka, který jel z lyžovačky na Bílé. Bylo tam prý čtyřicet centimetrů upraveného sněhu a téměř ani noha. Co vlastně lidi nutí mačkat se ve frontách na sjezdovkách v lednu a únoru místo pohodového lyžování v dubnu? Asi se máme všichni rádi a chceme být co nejvíc spolu. Nebo si většina lidí plánuje víkendy na půl roku dopředu?

Když jsem byl malý, přišlo mi divné, že některá místa v západních Čechách mají taková divná jména jako Aš, Soos, nebo hora svatého Šebestiána. O Sudetech jsem tehdy nic nevěděl, němcích tím tuplem a stejně to bylo daleko.
Soos je pro Čechy nezvyklé místo poblíž Chebu a Františkových lázní, kde země na ploše několika hektarů bublá a kvasí výrony oxidu uhličitého.
Chtěl jsem tam někdy zajet v zimě, abych spatřil zamrzlé výrony CO₂, které vytvářejí jemné předivo, jako z krajky. Do Soosu jsem dorazil, na krajku nebylo dost zima, ale i tak to byl zážitek, i proto, že jsem byl v celém Soosu sám.
Z Chebu je to kousek do Aše a odtud zase kousek do nejzápadnějšího osídleného místa v Čechách – Hranic do Aše. Zatímco Aš je ještě příjemné živé městečko, v Hranicích vládne krutá realita zapomenutého sudetského městečka na prahu jednadvacátého století – vylidňování, chátrání, a zde navíc žhářství – dva obrovské vyhořelé domy naproti sobě na hlavní třídě – nic moc.
Z Aše přes hranici leží městečko Selb, a kontrast zvláště oproti Hranicím snad ani nemůže být větší. Ze Selbu se dá jet podél hranice údolím Ohře (německy Eger) do města Eger (česky Cheb). Po cestě je několik malebných vesnic a městeček, kde náměstí či návsi většinou vévodí spojené provozovny restaurace a řeznictví, což není špatná kombinace. Údolí Ohře v Německu se stejně tak pěkné, jako část řeky za hranicí.

Kousek za Suchdolem v Tichém údolí je seskupení skalek, kterému se říká Alšova vyhlídka. V neděli bylo hezké dramatické počasí, foukal silný vítr, mraky se honily po obloze. Na Alšově vyhlídce bylo sice zima, ale velice příjemně. Zkoušel jsem udělat několik fotek, ale všechny vypadaly naprosto nezajímavě – šedohnědé skály na pozadí šedohnědých opadaných stromů a uschlé trávy. Uvažoval jsem, proč se mi v reálu scenérie tolik líbí, a na fotce přitom vypadá nudně a obyčejně.
Zkusil jsem fotky převést na černobílé, což obvykle pomáhá vytáhnout tvary a struktury, ale nic se nezměnilo. Pořád stejná nuda. Pak jsem si uvědomil, že to, co je na Alšově vyhlídce zajímavé, nejsou tvary, barvy, celek, ale detaily. To jak oko při pohledu ze skal těká po okolí a zaměřuje se podrobnosti, nedokáže fotka zachytit.
Upravil jsem jednu fotku tak, jak jsem scénu viděl já, ne foťák a snímek se stal rázem mnohem zajímavějším.

Ve vzduchu bylo tolik vody, jako by se vypařily Seina i Marna dohromady. Přeháňky se střídaly s deštěm, mrholení s lijákem. Takové počasí je ideální pro poznávání mokré Paříže. Třeba kanálu Svatého Martina, který vede od rezervoáru la Vilette v 19. arrondisementu k Náměstí republiky a odtud tunelem až k Bastille, kde ústí do přístavu jachet a malých lodí. A až je člověk prokřehlý na kost, může se jít ohřát do vody pod střechou, třeba na bazén v Rue de Pontise v Latinské čtvrti, nedaleko Sorbony. Vodě zdar!