Jeli jsme na výlet na Kokořín. Zda tam byly stánky s párkama nevím, protože k hradu jsme nešli, zato jsme prošli spoustu údolí s pískovcovými skalami po obou stranách. Na kokořínsku se jim říká doly a často jimi vedly cesty mezi vesnicemi. Hlavní silnice vedoucí údolím kolem hradu byla zbudována až ve dvacátém století, předtím tam byly mokřady.
Na skály je dnes vidět mnohem méně, než v minulosti, protože všude roste spousta stromů. Dříve tomu tak nebylo, více se pásl dobytek a některé exponované skály tyčící se nad vesnicemi byly přeměněny na sochařská díla, jako třeba Čertovy hlavy na obrázku.

S klesajícími teplotami a příchodem podzimu jsme vyrazili do podzimních hor – Jeseníků (jeseň slovensky, осень rusky, jesień polsky, есен bulharsky, jen česky podzim). Německy se Jeseníky řeknou Gesenkes, takže je vidět, že slovanský název je původní a starší.
Nechali jsme auto na Skřítku a vyrazili na hřebenovou tůru přes Jelení studánku a Petrovy kameny na Ovčárnu. Odtud jsme sešli kaňonem Bílé Opavy do Karlovy Studánky a nechali se vyvézt autobusem zpátky na Ovčárnu. Došli jsme na Praděd a zakončili den popíjením žaludečního likéru stejného jména v restauraci umístěné ve vysílací věži.
Ráno jsme vstali brzy a vyrazili znovu na vysílač, abychom se pokochali pohledem z vyhlídkové terasy, kam se lze za mírný obolus nechat vyvézt výtahem. Ve vzduchu byl bohužel silný opar, přestože bylo brzo ráno, ale i tak to stálo za to.
Z Pradědu jsme sešli liduprázdným Divokým dolem, který dělá čest svému jménu a dorazili ke spodní nádrži přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé Stráně. Místo je hlídáno kamerami a při překročení závory se z tlampače okamžitě rozeřve hlas kontrolující pracovnice, která – sedíc neznámo kde – bedlivě sleduje desítky trempů a turistů na televizních obrazovkách a je vždy připravena úderným příkazem přes tlampač je chránit před sebou samými. Měl jsem z toho hodně orwellovský pocit.
Nedali jsme se odradit převýšením přes šest set metrů a vyrazili k horní nádrži, která je vydlabaná do uřezaného vrcholu v masívu Mravenečníku ve výšce 1350 metrů nad mořem. Je to stavba jako z jiného světa a je důkazem toho, že vybetonovat se dá skutečně cokoli a kdekoli, pokud pro to někdo najde dobrý důvod.

Nedávno jsme se byli potápět na Velké Americe. Potápíme se jen tak, na nádech a je obtížné najít v Čechách místo s dostatečně čistou vodou, aby to stálo za to. Na Velké Americe to za to stojí, i přes krkolomný sestup dolů.
Viditelnost přes pět metrů, spousta ryb a raků, podvodní keson potápěčů z Kladna – a pekelně studená voda!
Přikládám pár fotek, pořízených podvodním pouzdrem Lomo, o kterém jsem tu již psal. Kvalita snímků se pronikavě zhoršuje a navíc se začíná podezřele kývat krytka objektivu, takže den, kdy pouzdro vypustí svou vodotěsnou duši a nahradí jí přívalem vody už zřejmě není daleko.

U moře

U moře je všechno jinak než ve vnitrozemí. Eroze je rychlejší, slaný vzduch nepřeje rostlinám, pořád fouká vítr. V měkkých sedimentech, které na některých místech ubývají rychlostí metr za století mají hnízda vlaštovky. Zvířata se většinou moc nemýlí, ale v tak křehkém prostředí není nikdo prorokem – pár odfláknutých hnízd jsme viděli spadlá na zemi.

Blízko Šably jsou na pobřeží ropné vrty. Ne každý vrt se povede a občas na povrch vytéká jenom horká voda páchnoucí po sirovodíku a terpentýnu. V takovém prostředí má problémy růst i nejodolnější tráva.

Nedaleko ropných vrtů je maják, vedle něhož kdysi postavili molo s ropným potrubím, které vede tak daleko do moře, kam se mohly bezpečně přiblížit tankery. Před několika lety se nepoužívané molo částečně zřítilo – na vině nebylo ani tak rozbouřené moře, jako silná vrstva ledu, která molo pokryla během tuhé zimy. Tlusté železné nosníky se ohnuly a zlomily jako sirky.

Boží most

Krasovy utvar nedaleko Vrace. Řeka prokopala několik set metrů dlouhý tunel skalním masívem, část se zřítila a vytvořila soutěsku, asi sto metrů zůstalo a jmenuje se boží most. Řeka už dnes teče o patro níže a v jeskyni ji připomíná malé jezírko. Velmi zajímavé místo.

Hokejová hala

Taky připomíná tunel. Nedostavěná hokejová hala stojí opuštěná na louce na okraji Vrace a těžko kdy najde uplatnění. Kolik tisíciletí bude potřeba, než po ní zmizí poslední stopa? Nebo se půda stane tak drahá, že se někomu vyplatí rozebrat jí a postavit místo ní něco jiného. Kdo ví.

Kdysi dávno jsem koupil staré sovětské podvodní pouzdro na fotoaparát Lomo, spolu s malým poloautomatickým foťákem. Pouzdro vypadá jako amatérský výlisek z novoduru, ale je tovární výroba. Použil jsem jej zatím jen několikrát a letos před cestou k moři jsem si na to zařízení zase vzpoměl.
Foťák uvnitř pouzdra je poloautomatický – má vestavěný expozimetr a pro danou clonu dopočítává čas – funguje tedy jako moderní zrcadlovky v režimu preference clony. Převíjení filmu a ostření je manuální, objektiv je pevný s ohniskem 38mm. Kvůli počítání času závěrky je uvnitř baterie. Nevím kde a nevím jaká, protože jsem ji nikdy neměnil. Foťák mám už více než deset let a kupoval jsem jej z druhé ruky, takže v době koupě baterie určitě nebyla nová. I když foťák mnoho nepoužívám, výdrž se mi zdá obdivuhodná. Vot éto ťéchnika!
Tam, kde se u moře často koupeme, je malá pláž uprostřed skal a asi sto metrů od břehu je v malé hloubce skalní okno. Pro představu přikládám pár snímků, jak to tam dole vypadá.

Kdo pozná, odkud jsou fotky u tohoto příspěvku, tomu pošle Mišo Vtipkár stokorunáčku!
… a už mi Mišo volá, abyste ďalej nevolali, stokorunáčky došly, poznali skoro všichni. Je to ten kus Českého krasu mezi Karlštejnem a Malou Amerikou, který lze Čehůnom jenom závidět, i když zásluhu na něm mají vlastně pramalou!
Berounka byla pred Čehůnmi, bude aj po nich. Ale vyhrabali v okolí pár velkých děr do země, kde se dá koupat, a zatím nezastavěli všechny volné louky příměstskými domky z betonových tvárnic, i když do Prahy je to jen něco přes třicet kilometrů!

Kamarád Samuel se stal doktorem – a to ne ledajakým, ale doktorem historie. Jako doktorskou práci zkoumal českou policii v období první republiky – zajímavé téma, zvláště když uvážíte, že Samuel je rodilý francouz.
Samuel pořádal v Paříži v bytě rodičů oslavu promoce a my se také zůčastnili. Měli jsme i dost času se zase jednou projít po městě, které máme rádi a navštívit místa, na která nám nikdy nezbyl čas. Byli jsme na Montparnasském hřbitově, a v knihkupectví Shakespeare & Company s postelema zadarmo na nábřeží naproti Chrámu matky boží. A v židovské čtvrti, kde paní Finkelštejnová prodává štrůdl, falafel a košer slivovici z Polska.
A taky na Eiffelovce, která mě nepřestává fascinovat. Dokonce jsme k výstupu přesvedčili i Samuela, který, ač rodilý Pařížan, na věži nikdy nebyl! Trpí totiž silnou závratí. Podařilo se mi jej umluvit, že dneska věž určitě nespadne a připravili mu tak nevšední zážitek.
Cestou zpátky jsme jeli přes Belgii a stavili se v Gentu, kdysi po Paříži druhém největším městě na sever od Alp. Dnes Gent vypadá jako neuvěřitelně poklidné a malebné městečko, a jestli tomu tak skutečně je, musí se tam dobře žít.

Čtvrtek a pátek minulého týdne jsem strávil ve slovenských lázních Piešťanech. Příjemné místo, bazény s teplou minerální vodou a u lávky pro pěší sugestivní socha uzdraveného nemocného lámajícícho berli.
Ubytováni jsme byli v monstrhotelu na obrázku, k venkovnímu bazénu jezdí v hotelu speciální výtah a v pátek přes oběd jsem měl celý bazén pouze pro sebe. Cool.

Volné velikonoční pondělí přidalo jedničku k obvyklému počtu volných víkendových dnů a nám se začaly ozývat ve skříni toulavé boty. Předpověď počasí pro Čechy byla vrtkavá a tak jsme vyrazili tam, kde bude zaručeně chladno – na sever Německa.
Německé velikonoční zvyky jsou zajímavé. Barevná velikonoční vajíčka se věší na stromy a keře, na Bílou sobotu večer se všude pálí velké ohně (Osterfeuern), podobně jako v Čechách o pár týdnů později na čarodějnice.
Naší první zastávkou byla velká ledovcová sníženina – Meklenburské jezerní plató – severně od Berlína. Chtěli jsme si půjčit kanoi a projet se po jezerech v Müritzském národním parku, ale v tuto roční dobu byly půjčovny zavřené a my měli smůlu. Aspoň jsme se zastavili u rodného domu Heinricha Schliemanna (našel a vykopal Tróju) v Novém Bukowě.
Kolem desítek malých a větších jezer jsme dorazili do Schwerinu, kde stojí fantastický vodní zámek ve stylu á la Neuschwanstein – dřívě sídlo Meklenburských vévodů, dnes zemského parlamentu a taky kanceláří CDU fraktion a FDP fraktion a PDS fraktion – ale procházet se v zahradách mohou i stranicky neorganizovaní smrtelníci.
Ze Schwerinu jsme si odkočili do Šlesvicka-Holštýnska do slavného hanzovního města Lübecku. Hanzovní liga bylo volné obchodní sdružení severoněmeckých měst,které sahalo od Hamburku přes Gdaňsk po Tallin a v dobách své největší slávy plně kontrolovalo obchod ve Východním moři – Baltu. Hanzovní města byla bohatá a podle toho také vypadala – okázalé fasády radnic a kupeckých domů, velké kostely. Hodně bylo zničeno bombami za druhé světové války, ale jak jsme se přesvědčili v Lübecku a později ve Stralsundu, stále je na co koukat.
Stralsundská smlouva, podepsaná ve stejnojmenném městě v roce 1370 byla největším politickým triumfem Hanzy. Po ročním obléhání Kodaně hanzovními vojsky se dánský král zavázal platit hanze patnáctiprocentní daň z veškerého obchodu na Baltu a hanza získala možnost mluvit do volby následníka dánského trůnu.
Stralsund je bránou k největšímu německému ostrovu jménem Rujána (Rügen), místu s mnoha pozůstatky někdejší slovanské historie severního a východního Německa. Na severním výběžku mysu Arkona je dochovaný obranný val, který chránil svatyni zasvěcenou bohu Svantovítovi. Hlavní sídlo a důležitý přístav byl na místě dnešní romantické vesničky Ralswiek. Na Rügenu jsou také úžasné sněhobílé křídové útesy v národním parku Jasmund a elegantní lázeňská města na jihovýchodním konci ostrova – třeba Sellin.
Cestou zpátky jsme si našli čas stavit se v Peenemunde na ostrově Usedom. Komu to nic neříká, tomu to nevysvětlím, ale právě zde se vyvíjely, testovaly a vyráběly německé rakety V-1 a V-2, použité k útokům na Londýn a další anglická města. Přes intenzivní spojenecké bombardování v letech 1943 – 1944 se toho v Peemunde mnoho zachovalo a je tam muzeum. Škoda, že v šest večer zavírali, klidně bych tam byl až do rána!