Autem se dojede do Štěchovic, až tam, kde se rozdělují červená a modrá turistická značka. Pak se vyrazí pěšky po červené nahoru, přejde se na modrou a kolem obory dolů do Třebonic k přehradní hrázi Slapské nádrže. Odtud vede cesta (místy spíš kozí stezka) po levém břehu přehrady zpátky do Štěchovic. Prochází se legendárními chatovými osadami – Ztracenka, Svatojánské proudy – ve skalnatém terénu; jsou tam i tunely pro pěší. Je to moc hezká vycházka v každém ročním období, jak jsem si dneska zase ověřil.

Dnes je pátého prosince, venku teplo, ve Špindlerově Mlýně ruší závod světového poháru v lyžování, protože není sníh. Lidi chodí na houby a stromy se už už chystají vyrašit. Dvacátého osmého října jsme přitom byli na Grůni, a vypadalo to úplně jinak. Podzim byl v plném proudu, a do toho přišla zima. Výsledek je vidět na fotkách.

Poprvé v Budapešti. Parlament. Rybářská bašta. Řetězový most přes Dunaj, který je v Budapešti širší, než by měl být. Park Városliget s hradem ála Neuschwanstein. My přijeli hlavně do minerálních lázní. V neděli večer jsme si medili v lázních Széchenyi – bazénky pod širým nebem, odkud jsou většinou fotky důchodců hrajících ve vodě šachy; viděli jsme je i my. Venkovní teplota plus pět, teplota vody těsně pod čtyřicet, všude pára, velmi příjemné osvěžení po přemíře Edelweis Weissbier předešlého večera.
V pondělí jsme byli v římských lázních v hotelu Gellért – v pánské části jsem poznal, jak velký je pocitově rozdíl ve vnímání vody 36 a 38 stupňů teplé – zatímco třicet šest stupňů je teplá a příjemně hřeje, třicet osm stupňů už je příliš horká. Asi to bude proto, že teplota lidského těla je 36,6 stupně.
Cestou zpátky jsme se stavili v Ostřihomi, sídle maďarského arcibiskupa – ta socha focená ve tmě tam stojí vedle katedrály na ostrohu a přehlíží Dunaj směrem ke slovenskému Štůrovu.

Zase jednou použiju notes jako externí paměť. Ocitl jsem je po dušičkách v lese, kde se mi líbilo. Je to kousek od Prahy a prozradím vám kde – pojedete z Nučic na Uhlířské Janovice, odbočíte na Střední Skalici a Vlkančice a po asi sto metrech je odbočka doprava na lesní cestu. Ta se vine rozlehlými dubovými lesy rozrytými od přemnožených divokých prasat, kterým jsem musel v noci dávat přednost, když přecházely silnici.
Je to taková lesní zahrádka, ani moc vysoko, ani v nížině, žádné prudké kopce, skály, řeky, jezera. Žádný z těch stromů kolem není původní a lesy jsou protkány hustou sítí nezpevněných cest, poměrně zachovalých.
S takovými lesy je těžké být velmocí. V severní americe na podzim dramaticky svítí pestrobarevné listy javorů. Okolo Moskvy šustí listí v hájích z bříz, s kůrou jako žádný jiný strom. Moruši jsem v životě neviděl, takže nevím, jak je na tom Peking, ale u Prahy jsou lesy samý klid a mír a do extrému daleko. Jako v Německu. Prostě klidná síla. Dokud nepříjde kůrovec, nebo se nepřemnoží duby na úkor buků.

Šance – Řečice, Hutě pod Smrkem, Samčanka, Staré Hamry, Mazák – stanice úzkokolejné dráhy, která kdysi mírně stoupala z Ostravice na Bílou údolím mezi Smrkem a Lysou horou.
Kdysi jsem slyšel historku o tom, jak se někdy v osmdesátých letech babička, která přijela z daleka do své domoviny, ptá přednosty stanice na Ostravici, kdy jí jede nejbližší přípoj na Bílou. „Ale babičko, tam žádný vlak nejezdí, tam je už dvacet let přehrada!“ Babička z toho byla velmi zaskočená, ale kdyby přijela letos, mohla se aspoň na kus bývalé železnice podívat.
Extrémní sucha letošního léta způsobila pokles hladiny v Šancích až o devět metrů. Na Samčance je místo jezera zase údolí, kterým teče Ostravice, vlévá se do ní potok, jsou vidět mosty u křižovatky železnice a cesty Samčanka – Jamník a těleso silnice a železnice z Ostavice směr Bílá.
Je to zajímavý pocit chodit po dně údolí, kam čtyřicet let nikdo nevkročil a vidět, že místo estakády, která nad Ostravicí stoupá snad sto výškových metrů, se dříve jezdilo krásným, pozvolným údolím uzavřeným masívem jdoucím od Grůně na Třeštík. Narodil jsem se, když už byla přehrada hotová a vždycky se mi líbila, ale bez ní je údolí také krásné. Težko říci, co je lepší …

—

V sobotu jsme byli v Ostravě a centrem procházeli Hare Krišnovci. Vždycky, když přijedeme v sobotu do Ostravy, tak tam jsou. Máme na sebe štěstí. Tentokrát jich bylo méně, přece jen je větší zima, začala škola, a tak.

Vyrazili jsme na letošní podzimní cestu do Alp. Oproti minulým letům jsme se vydali kousek dále, do pro nás neznámých Ortlerských alp na hranici Itálie a Rakouska.
Cesta tam byla zpestřena průjezdem průsmyku Stilfser Joch ve výšce 2757 metrů nad mořem. Silnici do průsmyku postavil italský stavitel Donegani na začátku devatenáctého století. Stoupání směrem od Rakouska připomíná vyasfaltovanou kozí stezku, kterou jsme projeli za tmy a neužili si tak závrať, kterou tam nemálo automobilistů určitě pocítí.
V sobotu jsme vyšli k chatě Casati pod Monte Cevedale, horou, na kterou jsme hodlali vystoupit. Záhy se ukázalo, že věci nejsou, jak by měly být – místo souvislé sněhové plochy až do sedla mezi Monte Cevedale a Zufallspitze jen rozpadající se ledovec s obrovským množstvím trhlin.
Přes noc začalo sněžit, do rána napadlo třicet centimentrů a z výstupu na horu nebylo nic. Sešli jsme dolů a vyrazili velkou objížďkou (Stilfser Joch po sněžení nepřipadal v ůvahu) k domovu.
Celkem jsme za tři dny překonali naší přetíženou Fábií s motorem o výkonu 40 kilowattů sedm alpských průsmyků, od tisíce do více než dvou a půl tisíce metrů. Takový Hanibal se svým vojskem překonal při svém přechodu Alp jen jeden – Col du Mont Genèvre ve výšce 1860 metrů.
Ortlerské alpy byly nejvýše položeným bojištěm za první světové války. Válečná linie mezi Rakouskem a Itálií se táhla v ose Ortler – Cevedale a uskutečnilo se zde mnoho bitev pěchoty i dělostřelectva, nejvyšší v 3684 metrech! I my jsme při výstupu od chaty Pizzini na Casati viděli hromady zrezivělého ostnatého drátu, který v drsných podmínkách vydržel už devadesát let.

A ještě pár fotek:

Včera jsem poprvé ujel na horském kole přes sto kilometrů za jeden den. Vyrazil jsem z Českého Šternberka a okolo Sázavy přes Týnec, Jílové dojel do Davle, a odtud okolo Vltavy přes Zbraslav do Prahy.
Cesta pěkná, ale hodně kopcovitá.
[Je úterý večer a já se teprve dostal k dopsání tohoto textíku. … ]
Inu cesta byla pěkná, kopcovitá, od Zbraslavi dál pak rovná, hnusná. Vážně je až s podivem, jak škaredé je údolí Vltavy od Radotína ku Praze. Nejen, že mezi Malou a Velkou Chuchlí vede cyklostezka skládkou, podjíždí se předmostí Barandovského mostu, ze Zbraslavi k Berounce je zátopové území a většinu cesty se jede paralelně s přecpanou Strakonickou výpadovkou, ale i vesnice a předměstí po cestě jsou velmi nehostinná – centrum Radotína, pod Zlíchovem, okolo Smíchovského nádraží. Celkový dojem z cesty však za jedna!

Ještě opis cyklokompjůtru:
Time: 6:03:43
Distance: 108.01 km
Av Speed: 17.8 km/h
Mx Speed: 59.0 km/h

V sobotu jsme vyrazili v tetou a sestřenicí Venery na výlet do severních Čech. Dojeli jsme do Lokte, kde se zrovna konal cyklistický závod Giro de Karlovy Vary.
Šli jsme na loketský hrad, který se mi velmi líbil. Místo průvodce jsme dostali laminované desky s výkladem a mohli si chodit, kam se nám zachtělo. Hrad vypadá zvenčí malý, ale je zvláště výškově velmi členitý a je v něm co vidět – třeba Loketské železo – kus meteoritu, který ve středověku dopadl u Lokte.
Podle výzkumů se soudí, že se jej místní obyvatelé pokoušeli ze zvědavosti roztavit v peci, což se jim ovšem při tehdejší úrovni technologie nepodařilo, takže vznikly pověsti o tom, že Loketské železo nejde roztavit, rozbít, že přináší štěstí, smůlu, atd. atd.
Pak tam na hradě bydlí Strekekel. Je to stará, seschlá postava, která bloudí Loktem a vyhledává děti, které se nechtějí česat. Příjde k nim, šprtá je prstem do vlasů a pak je přetáhne přes hlavu knihou.
No a ještě tam mají kovovou sošku Gottsteina, což je skřítek s dlouhým vousem a pro mně poněkud mlhavým posláním.
Za dveřmi do spodních pater hradu, přilepených ke skále, bylo vnitřní lešení uprostřed schodištní šachty. Inu vydal jsem se po něm a dorazil na hradní půdu, která se táhne (a je volně průchozí) po celé délce hradních stavem okolo nádvoří. Procházel jsem se tam snad půl hodiny a cítil se jako u babičky ve stodole na půdě, akorát ve větším.
Pak jsme vyrazili do Karlových Varů. Tam bylo hezky jako vždycky, spousta květin, Rusů, vřídlo stříkalo a zlaté rybky v říčce Teplé se shromažďovaly pod mostem u hotelu Thermal. Někdy z zimě tam musíme zajet vykoupat se do venkovního bazénu. A taky prozkoumat okolí Varů, vylézt na všechny vyhlídky nad městem a projít horní tok Teplé.

Minulý víkend jsem zavítal do své beskydské domoviny. V sobotu, tak je vidět z přiložených fotek, jsem na zahrádce regeneroval nervovou soustavu. Podzim je plný sklizně a klidu a babího léta a být v tu dobu na zahrádce je, jak říkají angličani – rewarding.
Což mně oklikou přivádí k tomu, co rewarding rozhodně není, a to dálnice z Lipníku nad Bečvou do Ostravy. Zase jsem viděl nějakého tlustého rozumbradu, který do televize hřímal: „Nezapomínejte, že na severní Moravě žije milión a půl lidí, kteří tu dálnici potřebují!“ Nepotřebují. Z Olomouce do Frýdku-Místku vede čtyřproudová silnice (kromě jednoho 10km úseku). Z Frýdku-Místku do Ostravy vede dálnice, je to méně než dvacet kilometrů. Takže ta nová multimiliardová dálnice zkrátí cestu do Ostravy o nějakých dvacet kilometrů a po většinu času povede paralelně s již existující čtyřproudovkou!
Stejně si myslím, že severní Morava by se neměla příliš orientovat na Prahu a Čechy vůbec, protože s nimi historicky i zeměpisně nikdy neměla žádné zvláštní svazky. Přirozeným partnerem Moravy jsou Slezsko, Horní Uhry a Dolní Rakousy. Tomu by měla odpovídat i silniční síť – hodně cest do Polska a hodně na Slovensko.
Zpátky k víkendu. V sobotu večer jsem vyrazil na krátkou procházku okolo Olešné, ztratil jsem se ve tmě u Palkovic a nachodil přes deset kilometrů. Mezitím vyšel měsíc a já ho zkusil vyfotit digitálním foťákem. Výsledek, opatřený popisky, je na obrázku. Tam, kde je Moře klidu (Sea of Tranquility, Mare Tranquilitatis) přistálo 16. července 1969 Apollo 11 a Neil Armstrong učinil „malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo.“ Dobře je vidět i světlá skvrna okolo kráteru Tycho a okolí kráterů Kepler a Koperník.
V neděli jsem uskutečnil dlouho plánovanou akci – výjezd na kole na Lysou horu. Vyrazil jsem z Místku na Ostravici, po asfaltce k domku hrázného a pak první asfaltovanou odbočkou nad hrází doleva.
Posledních 500m na vrchol jsem kolo vynesl po turistické značce, pojedl, popil a vyrazil se na osmikilometrový parádní sešup po široké asfaltce dolů na Krásnou.
Byl to zážitek, který za to moření se nahoru rozhodně stál!

Loni jsme byli na vinobraní ve Znojmě, ale přišlo nám to moc masové. Tak jsme letos jeli do Mikulova a nemělo to chybu. Ačkoli to nebyla explicitně akce „bez bab“, byli jsme téměř všichni bez svých drahých půlek a mohlo se naplno projevit naše horší já. Jedli, pili a hodovali jsme od pátečního večera do nedělního oběda, burčáku jsme vypili neúrekom, nenakvašený, zlomený, a měli jsme štěstí i na výborný ze stánku Vína Mikulov, který byl v sobotu v deset ráno ve své „pravé hodině“, na kterou prý čekají vinaři po nocích u sudů ve sklepě. Jedli jsme jenom maso, ráno půlku kuřete s chlebem, večer kusy uzeného vepřového a grilované bůčku, občas bez chleba. Při takových výkonech se samozřejmě nedá spát jen jednou denně, takže kromě nocí strávených na Svatém kopečku jsem si zchrupnul i ve vinohradě, pod Sirotčím hrádkem a v zámecké zahradě. Kromě takového festivalu obžerství nám zbyl čas i na subtilnější potravu oka, duše a těla – byli jsme po mši v kostele, kde si šli krojovaní chlapci a dívky pro požehnání, ochutnávali jsme bobule z vinohradů a na výstavě vín jsem okoštoval i botrytický výběr z rulandského bílého – víno napadené „ušlechtilou hnilobou“ – plísní rodu Botrytis cinerea. Svět se mi na pár sekund zastavil, jak jsem to víno ochutnal. Bylo vynikající! Sladké víno s komplexní chutí. Takže víno nemusí být suché, až se z něj práší, aby bylo vynikající. To je dobrá zpráva, svět může být zase o něco pestřejší. Dost jsem v Mikulově i fotil. Pár fotek tu přikládám: pohled na město z vinice (nahoře), dívky v krojích, Mars ze Svatého kopečku v jednu ráno (ta nejsvětlejší tečka) a začínající podzim na révě.