Loď na letošní rodinnou plavbu jsme si zamluvili u malé společnosti Jadranka Yachting, která má základnu hned vedle průplavu Privlaka na ostrově Malý Lošinj. Na místo jsme dorazili po klidné cestě v sobotu odpoledne, žádné obstrukce na hranicích, žádné kontroly.

piknik na hřbitově cestou na loď

Naše plachetnice Jeanneau Sun Odyssey 32i jménem Čikat byla připravená u mola a hned jsme si padli do oka. Byli jsme unavení z cesty a proto jsme ten večer nikam nepluli, jen do města k nábřeží na zmrzlinu.

naše kráska

nejlepší zmrzlina

V neděli ráno jsme odrazili těsně před devátou, abychom stihli otevření mostu přes průplav Privlaka, který je zkratkou na východní pobřeží ostrova Lošinj. Proplout jsme stihli na poslední chvíli a v lehkém vánku jsme přepluli na jižní cíp ostrova Cres, kde je spousta neobydlených zátok. Zakotvili jsme v nejvýchodnější z nich jménem Meli a začaly vodní radovánky. Šnorchlování, plavání, paddleboard, vodní bitvy, ani jsme se nenadáli a blížil se večer.

poprvé na paddleboardu

opičák

Ostatní lodě ze zátoky pomalu odjížděly, ale my se rozhodli zůstat, i když předpověď na noc nebyla příliš příznivá. Na pláži jsme si udělali oheň a opekli klobásky, prošli se středomořskou džunglí k ruinám starého kostelíka a pak se vrátili na loď a připravili se na rušnou noc.

piknik na pláži

Bouřky začaly okolo deváté večer a trvaly celou noc, žádná z nich nás přímo nezasáhla. Vítr vanoucí do zátoky zesiloval a způsoboval vlnění, ale kotva držela dobře a noc jsme přečkali bez problémů, i když jsem toho nenaspal tolik, kolik bych chtěl.
Další den jsme po lenivém ránu přejeli na ostrov Rab a zakotvili v zátoce Sveta Fumija. Je to výborné, chráněné kotviště, kde bych se nebál přečkat ani uragán. Prošli jsme si krásné městečko Rab, dali si zmrzku a večer na kotvě se kochali luxusním západem slunce. Spát jsme šli brzy, zítra nás čekal dlouhý den.

ach ty západy

V úterý brzy ráno jsme vyrazili Barbatským kanálem na jihovýchod. Cílem byla zátoka Zavratnica pod městečkem Jablanac. Je to úchvatná úzká zátoka sevřená vysokými skalami a leží v ní snadno přístupný vrak německé lodi potopené při náletu v roce 1943. Do zátoky jsme vjeli po osmé ráno a měli jsme ji jen pro sebe. Zakotvili jsme kotva-břeh v její zadní části a šnorchlovali kolem vraku. Všude byla spousta ryb, ale udici ignorovaly. Vystoupali jsme stezkou na útesy nad zátokou, kde je hezká vyhlídka. Po desáté ráno se oblíbená zátoka začala plnit čluny a spoustou lidí, takže jsme vyrazili dále.

zátoka zavratnica

zátoka Zavratnica zhora

Přejeli jsme na sever na ostrov Goli Otok, známý také jako Jugoslávský Alcatraz, kde byl od druhé světové války až do roku 1988 trestanecký tábor. Ruiny tábora jsou veřejně přístupné, takže jsme neodolali a prošmejdili, co se dalo.

tovární část trestaneckého tábora

v bývalém trestaneckém táboře teď bydlí ovce

oddělení 201

Odpoledne jsme přepluli až na ostrov Krk do výborně chráněné zátoky Punat. Zakotvili jsme na malé hloubce u ostrůvku Košljun, kde je františkánský klášter a užili si další klidný večer.
Ráno jsme se jeli podívat mezi františkány, mají na ostrově hezký park a malé národopisné muzeum. Košljun je velmi klidné a pěkné místo.

františkánský klášter na ostrově Kašljun

Pak jsme zvedli kotvu a vyrazili podél jižního pobřeží ostrova. V městečku Krk jsme doplnili vodu, vykoupali se v zátoce Sveti Juraj a vyrazili na celkem dlouhou přeplavbu severního cípu ostrova Cres. Kromě vesničky Beli je to opuštěné, rozeklané pobřeží s divokou přírodou. Navečeřeli jsme se na moři a do zátoky městečka Cres jsme vplouvali už za tmy. Městské molo bylo plné, ale objevili jsme volné místo kousek vedle. Vyvázali jsme se k molu, vystoupili na břeh a zjistili jsme, že jsme v uzavřeném areálu loděnice. Ta se naštěstí používá i jako placené parkoviště, takže brána ven byla otevřená a nemuseli jsme přeskakovat plot. Prohlídka nočního Cresu byla fajn, městečko má atmosféru.

večeře v Kvarnerském kanále

městečko Cres

Ráno jsme se vypařili za kuropění, částečně proto, abychom nemuseli platit na noční stání, ale hlavně jsme chtěli dorazit co nejdříve k nedaleké turistické atrakci Plava Grotta. V Chorvatsku je několik „modrých jeskyní“, kde prosvítá denní světlo otvorem pod hladinou moře a vytváří úžasné světelné efekty uvnitř jeskyně. Nejznámější je asi Modra Špilja na ostrově Biševo, která je bohužel zcela zkomercializovaná. Plava Grotta na Cresu je oproti tomu úplný poklad. Nachází se v zátoce Žanja, kde jsme zakotvili po osmé ráno. Vstup do jeskyně je volný, dá se do ní proplavat buď padesátimetrovým tunelem, nebo podplavat asi dva metry z moře otvorem pod hladinou. Atmosféra v jeskyni je úžasná a měli jsme ji nějakou dobu jen pro sebe. Kolem desáté ráno se zátoka naplnila turisty, takže jsme zvedli kotvu a vyrazili k šíji mezi ostrovy Cres a Lošinj, která byla ve starověku prokopána průplavem, střeženým malebnou vesničkou Osor. Zastavili jsme u mola vedle průplavu, přes který vede most (otevírá se denně v 9:00 a 17:00) Atmosféra Osoru je klidná a příjemně ospalá.

Plava Grotta

molo ve vesnici Osor

vesnice Osor

vesnice Osor

Večer jsme přejeli na ostrov Unije, kde jsou tři velké zátoky vhodné ke kotvení. My jsme si vybrali zátoku Vognišča, poté, co jsme se ujistili, že dva obrovské padesátistopé katamarany, které nám křížily cestu, jedou bezpečně jinam (do zátoky Podkujni s placenými bójemi)
Noc byla klidná, i když předpověď slibovala zesílení větru. Ráno se nám konečně podařilo chytit rybu. Nebyla velká, po vyfiletování a osmažení to byla spíše taková jednohubka, ale alespoň jsme rybářské náčiní netahali zbytečně. Paddleboardové prkno se teď koncem týdne stávalo mnohem stabilnějším, než když jsme na něm v neděli stáli poprvé.
V zátoce jsme zůstali až do oběda a pak vyrazili na ostrov Susak, opravdovou chorvatskou zvlášnost. Chorvatské ostrovy jsou vápencové, písečných pláží zde mnoho nenajdeme. Ostrov Susak je ovšem tvořený stometrovou vrstvou písku navátou na skalní plotně. Ráz ostrova je úplně jiný, než zbytek Chorvatska, rostou zde jiné rostliny, velmi zajímavé. Vesnička Gorno Selo je překrásná.

detail zdi domu na ostrově Susak

Hlavní silnice na písečném ostrově Susak

Po prohlídce ostrova už nás čekala jen přeplavba zpět na Lošinj a předání lodi. Zašli jsme si na výbornou večeři do restaurace Bruschetta vedle mola a naposledy přespali na lodi. Ráno jsme si ještě vyšli na horu Televrina nad Osorem, ze které je krásný výhled na tuto část Jadranu a pak do auta a domů.

Výstup na Televrinu (588 m n.m.)

Za týden jsme upluli cca 130 mil, většinu na motor. Vítr nám moc nefoukal, což mělo i své klady – mohli jsme se bez problémů pohybovat ve Velebitském kanále, který je za silné bóry neprůjezdný. Za celou dobu jsme ani jednou neplatili za noční stání, nenavštívili jsme žádnou marínu, vše jen na kotvě nebo u městských mol.
Severní Jadran není typická destinace pro dovolenou na plachetnici (tou je oblast od Zadaru po Split), ovšem velice příjemně nás překvapil a rádi se sem znovu vrátíme.

Pátek pět odpoledne. Podzimní koronavirový cirkus je v plném proudu. Vyrážíme na týdenní plavbu do Chorvatska. Projedeme všechny hranice? Naše lehké obavy byly naštěstí liché, zastavit jsme museli jen na hranici mezi Slovinskem a Chorvatskem a i tam chtěli pouze vidět pasy.

První vjemy u moře jsou ty nejintenzivnější.

Nad ránem pár hodin spánku na odpočívadle u Jadranské magistrály a v osm hodin už nás vítal prosluněný Trogir. Teplo, vůně moře, městské tržiště přetékající pestrobarevnými plody. První vjemy u moře jsou ty nejintenzivnější.

Posnídali jsme místní banicu u stánku a přejeli do maríny Baotič v Segetu. Tam se na hladině líně pohupoval náš domov pro příští týden – Bavaria 38 Cruiser jménem Zweigelt. V charterové společnosti FreeWave nám vyšli maximálně vstříc a už v jedenáct dopoledne jsme byli nalodění a na motor opouštěli zdi maríny. Týden na plachetnici začíná!

vezeme proviant

Přejeli jsme Trogirský záliv a zakotvili v zátoce Vinišče. Kluci byli okamžitě na palubě v plavkách. První koupačka, nesmí se promeškat ani minuta! Naobědvali jsme se a na plachty se přesunuli do populární zátoky Krknjaš na ostrově Drvenik Veliki. Ten den byla populární až trochu moc, designový motorový člun plný omladiny pouštěl na celou zátoku taneční hity z výkonných reproduktorů. Naštěstí k večeru odjeli a první noc na kotvě byla klidná.

Druhý den ráno jsme odplouvali kolem osmé, zrovna když do zátoky mířil první ranní duc-duc člun. Taková společnost není nic pro nás a proto jsme vyrazili podél jižního pobřeží ostrova Šolta k naší oblíbené tiché perle – zátoce Blača na ostrově Brač. Blača je malá, divoká a krásná, není tam moc místa, takže je potřeba se vyvazovat ke břehu.

naše kráska

Cestou k zátoce jsem tahal děti ve člunu za lodí a když je to přestalo bavit, nevytáhl jsem člun na palubu, ale nechal jej přivázaný splývat po vodě. Cesta příjemně ubíhala až se najednou Saša zeptal: „Kde máme člun?“ Člun nebyl. Ohlédli jsme se a asi míli zpátky uviděli plachetnici, jak manévruje k malému objektu na hladině. Vyrazili jsme na plný plyn zpět a za chvíli si převzali náš člun od příjemného páru anglických důchodců, kteří tráví léto na své plachetnici na Jadranu. Uf, ještě že je Saša všímavý.

Cesta příjemně ubíhala až se najednou Saša zeptal: „Kde máme člun?“

Dorazili jsme do zátoky Blača, zakotvili, dotáhli loď pavučinou lan ke stromům na břehu a vydali se na procházku čarokrásným kaňonem směrem ke kláštěru hlaholských mnichů, který je vzdálen asi 40 minut chůze od zátoky. Nevede k němu žádná silnice a stezka od nejbližšího místa, kde se dá zaparkovat auto, je ještě delší, než ta ze zátoky.

Nádherný klášter přilepený ke skále je proto velmi málo navštěvovaný. Měli jsme tentokrát štěstí, bylo otevřeno, průvodce mluvil velice srozumitelnou směsicí chorvatštiny a češtiny a ukazál nám školu, astronomickou observatoř, kde byly objeveny dvě komety a asteroid, mnišské cely a ručně psané hlaholské texty, šla nám z toho hlava kolem a tak jsme se na cestu zpátky k lodi raději vybavili klášterním červeným vínem a ořechovicí, abychom si večer snadněji urovnali myšlenky.

klášter hlaholských mnichů

Noc byla klidná a ráno jsme si s Veri vyrazili na krátkou procházku ke skalám nad zátokou. Procházka se trochu protáhla, vylezli jsme na kopec Blačina glava a prudkou skalní stezkou sešli opět ke klášteru. Čekalo nás dva a půl kilometrů zpátky k lodi, měli jsme žízeň. Velmi nám proto přišly vhod granátová jablka z klášterní zahrady, děkujeme pěkně.

Po návratu na loď jsme vyrazili prozkoumávat Titovy námořní bunkry v přilehlých zátokách, ale oba byly okupovány rybáři, tak jsme na boční vítr přejeli na ostrov Hvar a přirazili k městskému molu ve Starém Gradu. Příjemné historické městečko, zmrzlina, večer jsme vystoupali ke kříži na kopci Glavica nad městem. Ve Starém Gradu jsme jako jedinou noc spali s Veri v kajutě (u městského mola je živo), jinak vždy v kokpitu.

… slyšíme slovo „dagnje“ a celá přepravka mušlí, snad pět kilo, mizí v jeho igelitce.

Ráno před odjezdem jsme zašli na trh koupit mušle. Jdeme kolem rybárny, koukneme dovnitř, mušle mají, ale stejně se zkusíme podívat, zda na trhu není ještě nějaká jiná rybárna. Není, tak se vracíme k té první. Před námi jen jeden zákazník, slyšíme slovo „dagnje“ a celá přepravka mušlí, snad pět kilo, mizí v jeho igelitce. Chlapík odchází, my smutně koukáme. „Nemáte ještě mušle?“, ptáme se prodavače. Kroutí hlavou: „měli jste přijít dříve.“ Ach jo. Tak si kupujeme aspoň ryby, ať se nevracíme s prázdnou.

ve Starém Gradu

Odvazujeme se a přejíždíme na ostrov Vis do zátoky Vis u městěčka Vis. Chytáme se na bójku u kostela sv. Jere. Přijeli jsme odpoledne, ale kuchtění ryby s hranolkama trvá tak dlouho, že se do města dostáváme až za tmy. Nevadí, zmrzlina se prodává i v noci.

„Odkud vlastně jste?“, ptám se jich. „Z Frýdku-Místku,“ odpovídají vesele

Pohráváme si s myšlenkou jít ráno prozkoumat pevnosti nad městem, ale nakonec se po snídani odvazujeme a míříme na západ a pak na jih k malému ostrůvku Biševo, kde je pověstná Modrá jeskyně. Nahrnuli jsme se jako velká voda do zátoky u jeskyně, ale místní průvodci nás hned uvádějí do reality.

– „Musíte na bójku do vedlejší zátoky, tam si vás vyzvedneme a do jeskyně jen na našem člunu.“

– „Ale my tam chceme na svém člunu. A pak vevnitř plavat a potápět se.“

– „To šlo naposledy tak v roce 2010. Od té doby je vše přísně organizováno.“

Co se dá dělat, pokrok nezastavíš. Přejíždíme na bójku a zjišťujeme, že se nám pokazilo badenplato. Trn, který jej drží v trupu, vyskočil z pantu. Laboruju s těžkým badenplatem a najednou přijíždí na člunu chlapík z katamaránu na vedlejší bójce. Čech, bavili jsme se spolu včera ve Starém Gradu. Laborujeme ve dvou, pak ještě připlave jeho bratr, nakonec ve třech badenplato konečně nasadíme.

„Odkud vlastně jste?“, ptám se jich. „Z Frýdku-Místku,“ odpovídají vesele. Svět je malý.

Vracejí se na svůj katamarán a odplouvají, nechce se jim čekat, než příjdou na řadu na prohlídku jeskyně. Sotva odjedou, když se nám podaří přimávat projíždějící člun s průvodcem. Skáčeme dovnitř, chlapík objede ještě dvě jachty a míříme k jeskyni. Nejdříve teda ke kase a až pak k jeskyni, jsme přece v Chorvatsku, že …

Nechci ale křivdit, když průvodce objížděl jachty a nabíral lidi, snažil se jej jeden chorvatský skipper přesvědčit, aby nabral přednostně jeho posádku, i když přijeli na čekací bójky jako poslední. Průvodce ale jeho apel na národní sounáležitost odmítl a řekl mu, že musí počkat jako ostatní.

Čluny s průvodci rejdí mezi jeskyní a čekacími bójkami asi čtyři, střídají se tak, aby v jeskyni byl vždy jen jeden.

Modrá jeskyně

Vjíždíme uměle vysekaným, metr a půl vysokým otvorem dovnitř, zatáčíme za roh a … je to nepopsatelná krása. Modrá světélkující voda, nasvětlovaná slunečními paprsky odrážejícími se od písečného dna. Máme štěstí, jsme v jeskyni v tu pravou hodinu, kdy je efekt nejsilnější.
Po prohlidce se vracíme na loď a přejíždíme znovu do zátoky s jeskyní. Schováme se ale až na její konec za kamenný výběžek, obědváme a šnorchlujeme. Jsme sami v objetí strmých skal, i když pár set metrů od nás je frmol jedné z největších turistických atrakcí Chorvatska.

Sestup zpátky do Komiže je plný úchvatných výhledů.

Po obědě plachtíme do zátoky Komiža. Chytáme bójku, neúspěšně startujeme přívěsný motor na člunu a nakonec dojedeme na břeh pádlováním. To nikdy nezklame. Vydáváme se na tůru k Titově jeskyni. Vysoko v kopcích ostrova Vis měl Tito během druhé světové války svůj partyzánský hlavní štáb, odkud řídil operace v celé Jugoslávii. Po pěti kilometrech chůze a pětistech metrech stoupání jeskyni nacházíme. Sestup zpátky do Komiže je plný úchvatných výhledů. Dolů do města scházíme už za tmy a chvíli nám chvíli trvá, než najdeme tu správnou uličku mezi domy, která nás dovede ke skále, kde máme uvázaný člun. Vypadají po tmě všechny stejně. Člun nakonec najdeme, ale zase nevíme, která z plachetnic v zálivu je ta naše. Vypadají po tmě všechny stejně. Nakonec jsme úspěšní a po namáhavém dni usínáme na našem Zweigeltu.

kostelík svatého ducha na Visu

Další den míříme podél jižního pobřeží k „divoké, romantické zátoce Stiniva“, jak ji popisuje jachtařský průvodce 888. Po příjezdu zjišťujeme, že divoká a romantická Stiniva je přecpaná k prasknutí motorovými párty čluny, takže prcháme o dvě zátoky dál, kde je klid, plno ryb a pohoda.

Po obědě pokračujeme na východ a po krátkém váhání zakotvíme u ostrova Ravnik vedle Zelené jeskyně, takové chudší příbuzné Modré jeskyně na Biševu. Vstupné se tu vybírá také, ale můžeme si uvnitř plavat a potápět se, jak se nám zachce a tak toho využíváme.

… stejně si jich, i přes největší opatrnost, vždycky spoustu zapíchnu do obou dlaní

Navečer přejíždíme na jižní stranu ostrova Svatý Kliment do výborně chráněné zátoky Trašče. Kotvíme až napočtvté a poskytujeme tudíž dostatek zábavy již zakotveným lodím. Nakonec jsme spokojeni, kotva dobře drží a i my se nyní bavíme pozorováním trablů jachet přijíždějících po nás.
Ráno se procházíme po ostrově, trháme zralé plody opuncií a na skalách u břehu mořské ježky. Taková snídaně fakírů. Zajímavé je, že s opunciemi mám dost zkušeností, vím, jak ostré jsou chloupky, které pokrývají plody a stejně si jich, i přes největší opatrnost, vždycky spoustu zapíchnu do obou dlaní. Inu, dobře mi tak.

plody opuncií

Čeká nás poslední den, počasí se trochu mění, je menší horko a více fouká. Přejíždíme kolem Hvaru směrem ke Splitským vratům, fouká čerstvých 20 uzlů od severovýchodu a posádka nesdílí mé nadšení z výborných jachtařských podmínek. Chvíli to vypadá, že bude stačit kompromis v podobě zrefované kosatky, ale nakonec jsem donucen potupně zrefovat i hlavní plachtu. Kolem nás sviští čistě mužské posádky v náklonu se zábradlím ve vodě, ale nám je taky dobře …

V zátoce Nečujam na severu Šolty se potápíme k vraku lodi, která klesla ke dnu v bouři v roce 2009. Vrchní část vraku je sotva metr pod hladinou a je to skvělá lokalita pro šnorchlování s dětmi. Poslední oběd na lodi a pak na motor zpět do maríny. Při tankování nafty si ještě užíváme trochu adrenalinu, protože se musíme vyvázat na mooring na návětrném molu, ale přistání zpět na domovském mole proběhlo klidně a profesionálně. Je to důležité, protože pozorně přihlížející zaměstnanci charterové společnosti podle chování posádek při přístavních manévrech hodnotí, jak moc se mají zaměřit na hledání závad při checkoutu.

rozlučkové foto

Poslední noc na lodi, ráno rozloučení s Zweigeltem, kterým nám byl celý týden příjemným domovem. Odvážíme bagáž k autu a vyrážíme na sever. Máme celou sobotu a tak se rozhodneme udělat si trek v pohoří Paklenica. Procházíme úchvatnou stezku vedoucí korytem řeky Malá Paklenica a po náročné šestihodinové túře se vracíme zpět na parkoviště. Je už tma, potřebujeme si odpočinout, přespíme v lesíku u parkoviště a brzy ráno vyrazíme. No jo, ale kde jsou spacáky? Kde by byly … Zůstaly na lodi, pod postelí v příďové kajutě.

„Jak jsme mohli zapomenout na tak obrovský bágl?“

Několik rychlých telefonátů s charterovou společností a vyrážíme zpět na jih. K maríně jsou to necelé dvě hodiny. Posádka mladých Poláků, která se nalodila na Zweigelt po nás, naštěstí ještě nevyplula a tráví sobotní noc v maríně. Přebírám velký vak s pěti spacáky a Poláci se diví:
„Jak jsme mohli zapomenout na tak obrovský bágl?“
„Aspoň vidíte“, odpovídám jim s úsměvem, „kolik zavazadel je potřeba pro rodinou plavbu, když si nikdo nevšiml, že nám tenhle tuleň chybí!“

A pak znovu na sever a bez zácp s jedinou zastávkou na chorvatsko-slovinské hranici zpět k domovu. Doviđenja!

Minulý týden jsme uskutečnili podzimní plavbu na plachetnici po Baltu. Předpověď počasí před startem byla velice nepříznivá, ale nakonec jsme si užili krásný jachting. Vyrazili jsme z přístavu Breege na Rujáně, přepluli do jižního Švédska, podpluli obrovský most přes úžinu Öresund, zakotvili přímo v centru Kodaně a pak se přes ostrov Møn s nádhernými křídovými útesy vrátili zpět do Německa.
Za týden jsme napluli okolo 250 námořních mil a užili si trochu z každého počasí, které umí Balt na podzim nabídnout, od slunečného bezvětří s koupačkou na Rujáně, přes třímetrové vlny a vítr nad třicet uzlů u mysu Falsterbo, až po uplakaný odjezd z ostrova Møn.

Lodní deník

21.9. Odjezd po deváté z Řeky od hospody „U kata“, kde nás čeká goralská sekce výpravy. Cesta přes Polsko poklidná, ráno na Rujáně návštěva starého křídového lomu a křídových útesů Koenigstuhl v národním parku Jasmund.
Převzetí lodě ve 13:00, výborná rybí polévka v bufetu v maríně. Projeli jsme kanály, trochu zaplachtili a přespali na kotvě za ostrovem Hintersee.
V noci moře úplně klidné.

22.9. Ráno koupačka v moři, pak odjezd na plachty, vítr slabý. Motorování celý den, nejprve směr Ystad, pak otočeno na Gislövsläge. Přes noc sílil vítr.

23.9. Ráno vítr 15-20kt, na genu po větru ke kanálu Falsterbokanal, na jehož severním konci jsme chtěli nocovat. Kanál byl před severním koncem uzavřen kvůli velkému rozdílu hladin, na vysílačce ani telefonu se nikdo neozýval.
Přijel Němec na 7m lodi s utrženým rolfokem. Koupil loď před 3 dny v Göteborgu a jede do Stralsundu. Chce přehodit lanko na vrcholu stěžně rybářským prutem a pak pokračovat. Borec.
Uzavřený kanál znamenal objezd mysu Falsterbo, vítr 25-30kt, vlny 2m, občas ke 3m. Přema a Tomáš dřevorubec krmili.
Těsně před příjezdem do maríny Skanör nás předjela loď přijíždějící z Dánska. Zajel jsem mezi kůly z kolejnic obalených plastem. Plast nahoře chyběl, podřel jsem loď.
Procházka po vesnici, pěkné místo.

24.9. Obalili jsme vrcholky kůlů rozřezanými fendry a vyjeli bez ztráty květinky. Krásný jachting rychlostí 7-8kt ve větru kolem 15kt, podjezd pod mostem Øresundsbroen spojujícím Kodaň s Malmö. Návštěva pevnosti Flakfortet chránící kodaňský přístav.
Příjezd do Kodaně, čumíme jak žluvy na sjezdovku na teplárně, zajíždíme do města, vyvazujeme se v přístavu Nyhavn. Krásná atmosféra, návštěva noční Christianie. Kluci kupují kuřivo a hulí. Jednou si potáhnu, vzpomínka na staré časy.
Noc klidná.

25.9. Ráno jsme si půjčili kola a projeli se po Kodani. V Christianii oběd ve veganské jídelně. Odpoledne odjezd na jih, rychlost 4-5kt ve větru 10-12kt. Příjezd do přístavu Dragør, moc hezká vesnička. V zapadlé uličce objevujeme obchod vším možným, který vede starý pán Karl, nadšenec do vlajek, bavíme se spolu asi půl hodiny.
Nechráněné stání, v noci se houpeme.

26.9. Vyplutí v 7:00. U mostu Øresundsbroen obrovské hejno hus letících na jih (nebo na západ?) Přistál nám ptáček na palubě, sedal si na lidi.
Jízda na plachty skoro celou dobu, příjezd do maríny Klintholm o půl čtvrté.

27.9. Ráno silný vítr a déšť. Nejprve motorování, pak na plachty ostře proti větru. Předjíždí nás dvacetimetrový keč Greif von Ueckermünde, který s námi nocoval v Klintholmu. Krásný pohled na ladné pohyby lodi navržené pro podmínky na Baltu. Přes den uklidnění, příjezd do Breege v 17:40, stihli jsme ještě natankovat, vyvázali loď a pak do bufetu na pivo!

Sluší se vůbec, aby takový starý fotr jako já jezdil stopem? Stojím na malém plácku u hřbitova v Červeném Potoce. Tři auta, řeknu si nakonec. Zkusím tři auta a jestli žádné nezastaví, počkám na ten autobus, co jede za hodinu. Zvednu palec. Zastaví hned první auto.
Bořek má hospodu. „Je to nejstarší hospoda na Moravě“, sděluje mi hrdě. Chvíli mi trvá, než pochopím, že tím myslí Dolní Moravu, dříve poklidnou vísku pod Králickým Sněžníkem, dnes turistický disneyland tamtéž. „Je to hospoda hlavně pro místní“, vykládá. „Lufťáci po celodenním lyžování nemají už ani peníze, ani chuť, tak radši skočí do auta a jedou dom. Ale místní chodí.“
Bořkova žena je v pátém měsíci, bude mít holku. „Byli jsme na genetice a normálně jsem viděl její stydké pysky, takhle“, dvěma prsty nadšeně ukazuje, jak vypadaly stydké pysky jeho zatím nenarozené dcery. „To víš, je mi šestatřicet, mám nejvyšší čas mít dítě, abych nebyl moc starej, až povyroste a mohl s ní chodit hrát fotbal!“
Trošku si zajede a vyhodí mně rovnou u modré turistické značky. „A přijeď, až se narodí, celý večer bude hospoda zadarmo!“, pozve mně a vystřelí pryč.
Začínám stoupat, není sezóna, nikde ani živáčka. Nahoře na hřebeni osamělý turista s dalekohledem. Jdeme kousek spolu a bavíme se mimo jiné o medvědech. „Já jsem ze Žamberku a před pár lety mi prošel medvěd přímo před barákem. No fakt!“, dušuje se, když vidí můj pohled, „mám jeho stopu, odlil jsem jí do sádry.“
Naše cesty se rozdělí a dál jdu sám. Při západu slunce dorazím na Králický Sněžník, nejdezolátnější českou horu. Dříve tu bývala rozhledna, horská chata (dokonce dvě), ze kterých zbyla jen trocha betonu a socha slůněte na kamenném podstavci. Síla Sudet.
V sedle Stříbrnická rozbaluju tábor. Je už tma, ale nechce se mi rozsvěcet čelovku. Vařím vodu a pak do ní nasypu předpřipravený sáček s jídlem. Zdá se mi trochu větší, ale už je pozdě. Sypká směs přeplní ešus, plamen zhasne, všechno je ulepené. Trochu v tom zakvedlám lžící a pak žvýkám k večeři přesolený, lehce navlhčený prášek. Ponaučení: nepřipravujte si jídlo na cestu, když máte zrovna rozepři se ženou.
Přibíhá osamělý noční běžec s baterkou v ruce. „Kudy na Sněžník?“ Ukazuji mu cestu, popřejeme si dobrou noc a jdu si lehnout. Noc bude dobrá. Je jasno, bezvětří, žádní medvědi, vlci. I jelení říje už skončila. Usínám během minuty.
Probouzím se okolo půlnoci po prvním spánku. Nebe je přeplněné hvězdami. Mléčná dráha září neuvěřitelně jasně, zve, láká. Jako by stačilo jen roztáhnout ruce a vznesu se, poletím až na konec vesmíru… Znovu usínám a probudím se až po sedmé ráno. Dvanáct hodin spánku.
Nemám hlad ani žízeň, jen chuť jít. Sbalím se a vyrážím bez snídaně. Za prvním kopcem vychází slunce. Mám z ničeho nic radost, a tak mu zahraju písničku na foukací harmoniku. Mrkne na mně v odpověď a já jdu dál.
Dorazím na Smrk, nejvyšší vrchol Rychlebských hor. Má u nás dva jmenovce, Smrk – nejvyšší vrchol moravské části Moravskoslezských Beskyd a Smrk – nejvyšší vrchol Jizerských hor. Na vrcholu Smrku rašeliniště, čvachtám v něm až po kolena. Titulek z novin: „Turista se utopil na vrcholu hory“
Scházím k údolí lidí, proti mně skupinka postarších Poláků: „Czy pan wie, jak dostać się na Smrek?“ Ale jo, pán ví, ale nebudu vás přece posílat prameništěm potoka a pak přes rašelinové pasti, jako jsem to šel já. Najdu jim cestu na mobilu, chvíli na to mžourají svými důchodcovskými dalekozrakými pohledy a pak se usmějí: „W jakiś sposób się tam dostaniemy.“ Připomínají mi polské kosmonauty ze seriálu Kosmo – „Polak zawsze da rady!“
Pod kopcem příjemné překvapení, lesní bar. Alko, nealko, párky, tatranky v přístřešku na rozcestí lesních cest, místo obsluhy kovová kasička. Prý je to ohromná atrakce, v létě tento závan norských chat v Česku navštíví až 800 lidí denně!
Kousek dolů z kopce na nádraží v Horní Lipové, známější z filmu jako Bílý potok. Hodná paní výpravčí mi odemkne muzeum, mají tam výdejní tablo na klasické kartónové jízdenky, jímá mě nostalgie. Tu však hned zaplaší jekot a výskot školního výletu, se kterým budou mít mé uši tu čest sdílet cestu vlakem až do Olomouce.
Dobře, že tu se mnou není Bořek, kdo ví, zda by si to s tou dcerou ještě nerozmyslel?

V Liptovském svatém Mikuláši mám na přestup půl hodiny, tak velké zpoždění to Pendolíno snad mít nebude.
Mělo.
Nevadí, za dvě hodiny jede další spoj směr Biela Skala, nástupní místo na hlavní hřeben. V autobuse na zadních sedačkách dva dědci starší než svět.
„Čo robí Stano?“, ptá se ten bez zubů. „Žije“, odpovídá ten v klobouku, „jak go vidze, pošedzime, povravime, ale jo mum svojo robote, on mo svojo robote.“ Konverzace plyne dál. Co Fero, Jožo, Maťo? Vypadá to, že všichni žijí, ale „Jo mum svojo robote, oni majo svojo robote“ se ozývá za každou odpovědí. Všeci momy svojo robote …
Na Bielej skale do kopce lesem smrků a hřibů, za Sivým vrchem zapadá slunce, je čas si ustlat. Rovné místečko v sedle Pálenica. Blahoslavený klid okořeněný troubením jelenů všude okolo. Jeden testosteronem nabitý paroháč troubí v houští za zatáčkou. Zkusmo mu odpovím. Vykoukne z kosodřeviny, pak strach překoná chtíč a mizí skočmo do údolí.
Vlahá jasná noc. Ráno třičtvrtě litru čaje z ešusu a jde se. Bezvětří, slunce, jasno. Pohupuji se na hřebeni z vrcholů přes sedla na vrcholy jako loďka na vlnách. I hory tečou, vlní se a pění. Jen je třeba roztáhnout měřítko času.
Za Baníkovem pár v nejlepších letech. „Musíš hlavně pomalu“, vysvětluje chlapík mentorským tónem své polovičce, „a pořád se držet řetězů. A nebát se.“ Čiperná ženuška souhlasně přikyvuje a zdolává přitom skalní hřebínek ladně jako kočka. O kus dál si chlapík splete cestu a křečovitě slézá exponovanou skalní plotnu. Stezka vede přitom pohodlně vlevo. „Ale je tady krásně, že?“ zeptá se mně trochu omluvně horská kočka, když čeká pod hřebínkem, až její kocour dokončí horolezeckou vsuvku.
Přibývá lidí proudících ze Zverovky a Žiarské doliny. Je po prázdninách a není víkend, jak to tady asi vypadá o slunečné srpnové sobotě?
Na Plačlivém si vzpomenu na zimní příhodu s uvolněným vázáním a dvěma zhulenými skialpinisty (tu až jindy). Ladné svahy mezi Smrekem a Prostredným grůněm mi v hlavě žadoní o přikrývku z prašanu. Když zavřu oči, strašně chci, aby byla zima, svítilo slunce a všude kolem mně jiskřil panenský sníh. Jen svistot lyží, dlouhé oblouky v závějích a opojný pocit rychlosti a svobody. Když oči otevřu, jsem rád, že je léto.
Na Ostrém Roháči přibývá polských turistů, blížíme se k hranici. Dosud to bylo tak deset ahojů na jeden cześć, teď se poměr začíná obracet a na Volovci už to bude opačně.
Ze sedla pod Deravou scházím k plesu a nacházím vhodný ďolík pro dnešní nocleh. Vedle stezky medvědí hovno. Klid je absolutní, až do tmy si čtu knihu. Vařím u stanu, jím u stanu. Jestli mně má sežrat medvěd, tak ať. Lepší, než ústav pro přestárlé.
Hrdinství mně opouští chvíli po ulehnutí. Není to dobrá noc. Budí mně každý šelest, v mé představivosti se to kolem hemží medvědy. Počítám hodiny do rozbřesku a neklidně se převaluji. Vstávám před východem slunce.
Je pořád krásně. Sluneční zář sestupuje po jihovýchodním svahu Volovce a počítám, že do deseti minut osvítí i můj bivak. Ale ne. Z ničeho nic se přihnaly mraky, silný vítr. Slunce mizí. Balím tedy vlhký spacák a stan a vyrážím dál. Račkovo sedlo, Sivá veža, Bystré sedlo, tam všude jsou stezky lákající na rychlý sestup do údolí, pryč od mraků, pryč od větru. Ale člověk se občas musí překonat a dnes mi k tomu hory dávají příležitost.
Bystrá, nejvyšší vrchol Západních Tater, člověk by čekal, že na vrcholu bude vítr nejsilnější, ale je překvapivě ve větrném stínu. Odměna za překonání sebe sama? Pak dolů do Pyšného sedla, kde pro mně přechod končí. Kamenistou dolinou bez jediného živáčka do Podbanského. Na zastávce malá statná babka: „Aj ja som chodila, ale teraz už len pozerám“, opíše rukou půlkruh k tatranským velikánům, „a máte dobré boty, to ja poznám!“
Autobus přijel včas, v Liptovském svatém Mikuláši žádný stres.
Pendolino má na příjezdu půlhodinu zpoždění.