Donutit v sobotu dopoledne rodinu k nějaké činnosti je těžší, než nacvičovat s kočkama na spartakiádu, a tak jsme do přístavu ve Versoix přijeli až ve dvě odpoledne. Plachetka Brabant (Jeanneau Aquila z roku 1978), na které jsme hodlali strávit víkend, není vyvázaná u mola, ale stojí na bóji za přístavní zdí. Podařilo se nám na mole najít plastový člun, který k ní patří, dokonce i vesla, ale nikoli zámky vesel. Takže jsme pádlovali vesly ve stoje jako na přerostlém stand-up paddle, ale kupodivu nikdo nespadl do vody a batohy s proviantem zůstaly celkem suché. Po dvou otočkách se člunem jsme měli Brabanta naloženého a vyrazili jsme. Foukala lehká bise, čili vítr z protisměru. Dvakrát jsme překřižovali jezero a když vítr příliš zeslábl, zapnuli jsme motor.
Francouzský břeh Ženevského jezera je stejně honosný jako ten švýcarský, jen je méně osídlený. Kochali jsme se panskými sídly na pobřeží a před osmou večer jsme domotorovali k vesnici Yvoire, středověké perle na Ženevském jezeře. A jak tomu tak před přistáním bývá, poklidná plavba v přátelském duchu přešla do nervózního závěru.
„Zastavíme tady?“, ptá se moje drahá polovička, když míjíme první volné stání v maríně. „Ne“, kroutím hlavou, „je to moc úzké a bude tu hlučno. Jedeme dál.“ Najednou vidím vlevo ideální místo. „Támhle zastavíme“, ukazuju na mezeru a otáčím kormidelní páku. „Ale tam je značka, že je to soukromé stání“, upozorňuje mě žena.

– „Jaké soukromé stání, celé tohle molo je pro návštěvníky!“
– „A co když v noci někdo přijede a vyhodí nás?“
– „Tak dobře, jedeme jinam.“

Kapituluji a vyjíždím z mezery. Přímo naproti je volné místo, ale není u návštěvnického mola. Zatímco se otáčím v kanále jako splašená vodoměrka, vjíždí do přístavu další plachetnice a ladně kotví na volném místě, které jsem označil za příliš úzké a hlučné. Jiná volná místa v maríně nejsou.

– „Co kdybychom zkusili rybářský přístav?“
– „Nevím jaký máme ponor a zda si tam neškrtneme.“
– „Ale zkusit to můžeme, ne?“
– „OK.“

Mezitím se ozývají děti: „Táto, kdy už zakotvíme?“ „Nikdy“, odseknu naštvaně, „je tu plno, asi pojedeme zpátky do Versoix.“ Objíždím zvenku vlnolam rybářského přístavu, v lese stěžňů nevidím žádnou mezeru. Zpátky do maríny. Přes protesty posádky se vyvazuju na onom místě označeném jako soukromé a doufám, že nás do rána nikdo nevyhodí. Nevyhodil.

Yvoire. Zdroj: www.jardin5sens.net

K večeři máme fazole s čočkou a hrachem. Proviant jsem nakupoval narychlo, takže je potřeba improvizovat. Naštěstí nebude v noci pršet a lukny mohou zůstat otevřené dokořán.
Před spaním se ještě jdeme projít do rybářského přístavu a pozorujeme raky, jak loví mezi kameny. Kousek dál proplouvají dlouhé temné stíny jezerních pstruhů, je to paráda.
Yvoire je malebná středověká vesnička, jejíž jedinou vadou na kráse jsou mraky turistů. Ti ale ve vesnici nespí, takže od osmi večer do deseti ráno není v ulicích ani živáčka.
Ráno se budím v sedm a procházím liduprázdnou vesnicí, zatímco zbytek posádky vyspává. Na dopoledne máme jednoduchý program – dát si zmrzlinu a navštívit jako vždycky Zahradu pěti smyslů, což je takový malý ráj uprostřed vesnice skrytý za vysokými kamennými zdmi. Oba cíle zdárně plníme a je skoro poledne. Přestože rozkaz zněl jasně – neutrácet – posádka se bouří a kupují si k obědu předražené palačinky, zatímco já se vracím na loď a na truc připravuji rajčatový salát s balkánským sýrem. Vzbouřenci dorazí po chvíli, ochutnají salát, seberou mi ho a bleskově ho dojídají. Já se musím spokojit se zbytky jejich palačinek.

Zahrada pěti smyslů. Zdroj: www.yvoire-france.com

Po obědě konečně zvedáme kotvy a přesouváme se o kousek zpět k vesničce Nernier, která z vody vypadá jako menší Yvoire a kde jsme ještě nikdy nebyli. V přístavu je opět plno, u návštěvnického mola stojí chumel motorových člunů a zodiaků, opatrně se přídí vsuneme mezi ně a já přitom zjistím, že jsme nechytli bójku za zádí. Prostřední syn se výměnou za slib půlhodinky na tabletu vrhá s lanem do vody a vyvazuje nás k bóji.

Nernier. Zdroj: livingeneva.com

Vesnička Nernier je krásná, všechny domy z kamene, spousta kleneb a nik ve stěnách, překlady nad okny a dveřmi z masívních klád. Mám z takových domů velmi dobrý pocit. Po krátké prohlídce nastupujeme za zpáteční cestu. Vítr fouká přesně opačně než včera, takže zase z protisměru. Plánujeme jet ostře proti větru k Nyonu, a odtamtud domotorovat zpět do Versoix. Kormidla se chápe moje drahá polovička a užívá si jízdu v příjemných třech beaufortech. Mezitím se něco děje nad pohořím Jura, které se táhne podél západního břehu jezera. Obloha se zatahuje, vítr se stáčí stále více k západu a objevují se rotorové mraky nad hřebenem Jury. Začíná foukat Joran. To je prudký, poryvovitý vichr z hor, který nemá dobrou pověst. V roce 1970 prudký poryv joranu potopil výletní parník. Zároveň je to ale krásný bočák, se kterým uháníme rovnou k Versoix. Vítr sílí a tak nabízím ženě, že ji vystřídám u kormidla. Ona ovšem odmítá s tím, že bych loď moc nakláněl, což ona nemá ráda. Bravurně jede těsně na hranici flatrování geny. Vítr stále sílí a brzy mě donutí vyměnit genu za menší kosatku. Přicházejí stále prudší poryvy a je mi konečně umožněno se chopit kormidla. Nejmladší syn protestuje proti jízdním podmínkám a chce stáhnout plachty a jet na motor. Snažím se co to jde udržet na palubě dobrou náladu, protože je to parádní jízda. Přichází však několik hodně silných poryvů za sebou, které s sebou přinášejí prudké vyostření lodi a tak jsem donucen sundat plachty a nastartovat motor. Naštěstí jsme už téměř u přístavu. Rozděluji úlohy, aby se nám v prudkém vichru podařilo vyvázání k přední a zadní bóji bez kontaktu s okolními loděmi, ale sotva dojedeme k našemu stání, vítr Joran utichá stejně rychle, jako se přihnal a my se vyvazujeme skoro v bezvětří.

Pohoří Jura. Zdroj: panoramio.com

Nechce se nám z lodi domů, hlavně díky útulnému interiéru, který tolik kontrastuje se strohou, lacinou estetikou moderních plachetnic. Ale nedá se nic dělat, zítra je pondělí. Příště se nám snad podaří doplout zase o kousek dál a pokročit v poznávání jednoho z největších evropských jezer.

6:15 ráno, start ze Ženevy. Nejprve TGV do Bourg-en-Bresse, přestup na vlak do Lyonu, pak na další do Arles. V Arles přesně ve 12:00, pěšky do Decathlonu na jižním konci města, dvacetiminutová procházka.
V Decathlonu kupuju nejlevnější horské kolo, mají poslední, k tomu nosič a gumicuky, vše ostatní mám od minula. Venku připevním postraní vaky a v Aldi naproti kupuju proviant. Deset litrů vody a jídlo. Potkávám tam tři mladé cykloturisty z Ruska, stěžují si mezi sebou, že Aldi je „plochój magazín“. Žádná sláva to není, to je fakt, ale kdyby viděli obchody za socialismu v Rusku, to by teprve valili bulvy – prázdné regály, nakládaná řepa a bečka s kvasem. Zlaté Aldi.
Vyrážím směr Saintes-Maries-de-la-Mer. Kolo je mi malé, ale nedá se nic dělat. Prostě jsem velkej. Přejíždím v dolním patře mostu přes Rhonu, nade mnou sviští auta, Mordor. Za mostem směr jih a ano, fouká svižný jižní vítr, takže těch 40 kilometrů k moři bude proti větru. Dojíždím skupinku Rusů, ale odbočují na Saline Giraud a nemohou tudíž obdivovat mé raketové tempo přerostlého medvěda na cirkusovém kole. Začíná Camargue, otevřené pláně, diskutuji s větrem ohledně optimálního převodu. Já nabízím plný kotel, tj. 3 – 7, vítr navrhuje 2 – 4. Volím kompromis 3 – 5 a na posledních dvaceti kilometrech, když se nikdo nedívá, tak 3 – 4.
Saintes-Maries-de-la-Mer je typické jihofrancouzské letovisko, moře, pláže, stovky restaurací a řidiči kroužící městem v zoufalé snaze někde zaparkovat. Udělám povinné kolečko centrem a pak mizím podél moře na východ. Pláže plné tuleňů v plavkách postupně mizí a začíná Digue à la mer, mořská hráz, která chrání Camargue před zatápěním ze strany moře. Podobné hráze jsou i ze strany Velké a Malé Rhony a tvoří dohromady trojúhelník, který drží Camargue v relativním suchu a umožňuje tam pěstovat rýži, koně a býky pro arénu v Arles.
Hned z kraje musím několikrát sesednout z kola, mořská hráz je převátá pískem, no potěš, jestli to tak bude dál. Naštěstí to bylo jenom takové bububu a dál pokračuje příjemná šotolinová cesta. Za hodinu jsem u majáku Gacholle, který znám z našich předchozích návštěv tohoto malebného, ale drsného kraje. Slunce praží, vítr se utišuje. V noci má přijít déšť a severák. Opouštím relativní pohodlí cesty po mořské hrázi a stáčím se na jih k pláži Beauduc. Brzy zjistím, jak to pojede po písku.
Nepojede. Přední kolo se mi šprajclo po třech metrech jízdy a musel jsem slézt. Zkouším jet po horní straně pláže u dun, úplně u vody, nebo uprostřed. Nejede to nikde. A to mám prosím pěkně podhuštěné pneumatiky, jak to radili na internetu. Chvíli tlačím, supím a protože je po sedmé večer, brzy to zapíchnu. Stavím stan uprostřed pláže, koupel v moři, večeře a spát. Neroztahuju karimatku ani spacák. Písek je měkký a venku je dusno. Usínám a nechávám si zdát hezké sny o tom, jak pojedu dalších padesát kilometrů na kole po pláži, kde se nedá ujet ani metr.
Ráno se probouzím se stanovým plátnem v obličeji. V noci se zvedl svižný severák (tady mu říkají mistrál) a zbortil stan. Nic se neděje, na drsném jihu se mi to stalo už několikrát. Trik je v tom, nevylézat ze stanu a fungovat jako závaží. Jinak dopadnete jako my při jednom rodinném výletu, kdy jsme po pláži Beauduc honili rodinný stan se dvěma ložnicemi, který jsme blbě ukotvili.
Po snídani jsem dotlačil kolo asi kilometr k prvním karavanům a stanům na veřejně povolené části pláže, kde je tolerováno kempování, a postupně se učil číst písek. U vjezdu na pláž už jsem projížděl kolem kitesurferů graciézně jako beduín na černém trubkovém velbloudovi. Projel jsem si chatovou vesničku Les Sables, která je moc blízká mému srdíčku a jako jediná unikla řádění buldozerů, které před deseti lety vyslal ambiciózní prefekt, aby vysvětlily lidem, jaký je jeho názor na svobodný život u moře. Výsledek je nijaký, protože všechny plácky, které buldozery srovnaly se zemí, jsou dnes plné karavanů. Ty dokáží buldozerům ujet, na rozdíl od chatiček. Akorát, že vypadají hnusně. Les Sables ale žije a je krásná. Kdyby všude na světě vypadalo pobřeží takhle, místo paneláků, betonu a diskoték, byl by u moře ráj.
První křest ohněm, vlastně vodou. Cesta dál je vykolíkovaná v mělké laguně. Je to pár set metrů, vody tak dvacet centimerů, akorát uprostřed odtokový kanál, hup do půl metru, asi se mi namočilo jídlo v postraním vaku. Nemůžu najít chatu u indiána postavenou na vysokých kůlech, že by ji taky zbořili?
Pomalu končí část pláže přístupná autem a začíná divočina. Ta s sebou bohužel přináší i nesjízdný písek. Chvíli tlačím a pak zjišťuju, že se dá jet těsně u moře, tam kde vlny olizují písek. Je to paráda. Naprosto dokonalý pocit.
Nebe se zatáhlo a přichází bouřka. Na obrovské pláži jsem nejvyšší bod široko daleko, schovat se není kam. Naštěstí silný vítr bouřku brzy odvane, takže se nestihnu pořádně vybát.
Brzy dorážím k majáku Beauduc. Ačkoli k němu není odnikud moc přístup, na břehu sedí otec s dospělým synem a chytají ryby. Otec syna peskuje, že neumí chytat a syn zase otce, že je moc starý. Soudím, že pravdu mají oba. Od majáku dál pláž končí a pokračuje kamenná hráz. Musí se z vnitřní strany mazlavým bahýnkem a tam to nejede. Pár kilometrů tlačím, až příjde spása v podobě sjízdného náspu. Vylezu na něj a nechám se vést spletí náspů a hrází až do Salin Giraud. Zpátky do Arles je to necelých čtyřicet kilometrů a protože se přes noc otočil vítr o stoosmdesát stupnů, tak to budu mít – tramtaradá – zase proti větru. Mistrál je fičák, takže po kratší domluvě volím prostřední talíř.
Míjím odbočky k zemědělským usedlostem, kterým se v Camargue říká mas. Zrovna jedu kolem jedné takové, moc pěkné, lemované stromořadím, když asi padesát metrů daleko vidím chlapa, jak nese v náručí labuť. Ještě nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by nesl v náručí labuť a tak jsem zastavil, abych zjistil, zda je to dehydratace, nebo realita. Chlap došel ke mně, pozdravil, přešel přes silnici a pokračoval krásnou alejí někam do dáli. Ta labuť byla živá.
S jazykem na vestě jsem dojel na nádraží do Arles, opřel nezamčené kolo o strom u hlavního vchodu a za deset minut už jsem seděl ve vlaku na Lyon.
Bylo to rychlé a intenzivní, jak to mám rád.

Jsou hory, které máte pod nosem, ale ne a ne se dokopat k tomu na ně vylézt. Takový Pointe Percée, 2752 metrů vysoký vrchol rozeklaného pohoří Aravis. Ten byl v přacím pytlíku od chvíle, kdy jsem tenhle „malý Matterhorn“ poprvé uviděl. Pokaždé, když se vracíme po dálnici ze Chamonix a Pointe Percée se nad námi klene na severozápadním obzoru, si říkám, že už teda co nejdříve … na to musím vlítnout.
Jednou na jaře jsme tam byli s Jurajem a jako stachanovci jsme se dobrodili po pás v rozčvachtaném sněhu až do sedla Col des Verts, ale na vrcholový hřeben nám tenkrát chyběly síly a morál. A od té doby nic.
Každá hruška však jednou dozraje, takže jsem v pondělí bulnul šichtu, skočil do auta a vyrazil směr Grand Bornard. Předpověď počasí slibovala slunečno a slunečno taky bylo – všude kromě vrcholků hor, které byly od božího rána zabalené do mraků. To zamrzí, protože z Pointe Percée je úchvatný výhled přes údolí na masív Mont Blanku, kterým bych se rád pokochal. Nevadí, třeba se to roztrhá.
V mlíku jsem vylezl nahoru a sotva jsem stačil popadnout dech, když se z ničeho nic mraky roztrhaly a já dostal onen dechberoucí výhled. Přesně na pět sekund. Pak hrc – díra se zase zacelila a od té chvíle jen mlíko a nic než mlíko. Možná mám nějakou protekci, nebo mi horské aerolinky chtěly proplatit nasyslené míle, které jsem našlapal po trávě a kamení, sněhu a ledu, cestou necestou a tak mi dopřály tenhle meteorologicky nepravděpodobný fígl.
Vyfotit jsem to nestihl, to dá rozum. Zase tolik mílí nasysleno nemám.

Sněhu valem ubývá a tak jsem včera vyrazil na zřejmě poslední lyžovačku sezóny (legendární Ledovcovou patrolu si nechám na jindy 🙂
Díky slunečnému počasí a bezvětří jsem se rozhodl pro Mont Buet a nebyl jsem věru sám. Na kopci se pohybovalo odhadem přes sto lidí, ale hora je veliká a místa je tam dost.
Celých 1700 metrů stoupání jsem šel v tričku, potkal jsem dokonce chlapíka v šortkách. Sjezd v rozmoklém jarním sněhu byl milosrdný, mohl jsem možná zkusit i kuloár Creux aux vaches, ale to bych se neměl na co těšit pro příště. 🙂
Večer jsem trochu litoval, že jsem se nenamazal opalovacím krémem, ale tlustá vrstva jogurtu zafungovala jako vždy.
Skol skijákům souvěrným!

Znavená posádka nebyla déle schopna obsluhovat loď. Potřebovali jsme co nejdříve přirazit ke břehu a odpočinout si.
„Země na obzoru!“ vykřikla najednou hlídka a oči všech námořníků se upnuly k tenkému modravému proužku zrcadlícímu se na horizontu.
„Kurs dvě stě sedmdesát“, zavelel kapitán a člun se rozběhl po větru. Radostné očekávání posádky se mísilo s pochybnostmi. Co nás tam na břehu čeká?
Už byla zřetelně vidět úzká písečná pláž pokrytá naplavenými stromy a za ní neproniknutelná džungle říční delty.
Místo vypadalo opuštěně, ale kdo ví? Třeba se v křoví skrývá tlupa pralesních divochů s ostrými oštěpy napuštenými jedem kurare. Musíme si dát pozor.
„Měřit hloubku. Připravit na vylodění!“, rozkázal kapitán a všechny oči se upřely dolů pod loď, aby včas spatřily ostré kameny a jiná nebezpečí, která se mohou skrývat pod hladinou .
V tom se loď prudce zastavila a zhoupla se do strany. „Kýl! Zapoměli jsme zvednout kýl.“ Vítr tlačil člun na mělčinu a kormidelník měl plné ruce práce udržet jej v pohybu kolmo na vítr, zatímco posádka horečnatě sklápěla kýl a kormidlo.
Další pokus o vylodění. Tentokrát jde vše hladce, pod hladinou nejsou žádné překážky a člun najížní přídí na měkký písek. Bocman vyskakuje na břeh s kotevním lanem v ruce a hledá vhodný strom, kam jej uvázat. Zbytek posádky shromažďuje zbraně a vybavení a připravuje se na výsadek. Opatrnosti není nikdy dost.
Břeh se zdá být liduprázdný. Ozbrojené hlídky prozkoumávají okolní džungli a nenacházejí žádné známky lidské činnosti. Pohyb v pralese jim usnadňují zvířecí stezky, po kterých přicházejí lesní tvorové k jezeru pít.
Lodní kuchař vytahuje vařič a začíná připravovat čaj. Posádka se sesedá kolem ohně na vyplavené stromy a konečně přichází tolik očekávaná chvíle odpočinku. Ruce námořníků se zahřívají o smaltované plecháčky s horkým čajem.
Kolem poletují vodní ptáci, slunce se pomalu sklání k obzoru. Námořníci se předhánějí v líčení dobrodružství, která se jim během putování přihodila. Ochlazuje se.
Brzy bude potřeba vyrazit znovu na cestu. Do domovského přístavu je to daleko a zdá se, že vítr utichá …

Půjčili jsme si v sobotu oslíka. Naložili jsme na něj spacáky, karimatky, stan, jídlo, vodu a malého Martínka a když jsme se ujistili, že se oslík pod tou váhou nezlomí, vyrazili jsme do hor.
Bylo nádherné podzimní počasí, babí léto v plném proudu a my jsme se rychle přizpůsobili poklidnému tempu našeho nového chlupatého přítele. K večeru jsme vystoupali do průsmyku Arpettaz, rozbili stan, vyhřebelcovali a napojili osla, rozdělali oheň a vůbec si počínali jako parta kovbojů ve Skalistých horách. Jen místo vytí kojotů nás do hajan doprovázelo občasné cinknutí kravského zvonce …