Zase jednou jsme vylezli na střechu Evropy, abychom se podívali dolů na svět a nahoru na černý vesmír.
Počasí mírné, jídlo na chatě Gouter chutné, bolest hlavy z nedostatku kyslíku v mezích normy.
Nebyli jsme to ráno na Mont Blancu sami, ale o to ani nejde. Je to pouť a k té patří poutníci. A čím více poutníků se dostane na vrchol, tím více splněných přání si můžou tam nahoře odškrtnout.
Týden před námi se kvůli nebezpečí lavin musel z Gouteru vrátit náš kamarád Brian, i když měl sebou ostrou partu, včetně zkušeného borce, který nedávno vylezl na K2.
Včera přišly srážky, je teplo a příští víkend to asi zase nepůjde. O to více člověk ocení, když se to sejde, počasí přeje, nohy šlapou a hlava chce. Pak je to moc pěkný.

Poslední dobou nám dost pršelo a to je dobře. Byl čas dodělat staré resty.
Konečně jsem se dokopal ke zpracování materiálů z jarní výpravy na Špicberky.
Výsledek je ke shlédnutí zde.

Hory jsou jako písničky.

Po noci strávené v autě u přehrady Ogosta dorážím brzy ráno k chatě pod Koprenem. Dívám se na prudké svahy na západní straně, kam jsem se před třemi lety pokusil vystoupat. Zamotal jsem se tehdy v kosodřevině a musel se vrátit. Dnes jsem tady znovu a snad mi bude přát štěstí. Hodlám to vzít úplně zleva, obejít skalnatá žebra a snad se vyhnout i kosodřevině pod nimi. Chatař Petko, který se na opuštěném parkovišti objevil, moji volbu trasy potvrzuje a já vyrážím.

Lehké tóny smyčců, rozvláčná melodie flétny.

Po lesní cestě vedoucí po vrstevnici přicházím na mýtinu pod levým žebrem Koprenu. Vcházím do bukového lesa a začínám stoupat. Kolem jsou nádherné stromy, ztepilí velikáni roustoucí zde již stovky let.

Tep se zrychluje, hudba přidává na tempu. Zapojuje se basa a bubny. Melodická linka pomalu mizí, zůstává rytmus a hluboké smyčce.

Prudký výšlap lesem končí, výcházím na velké plato zvané Ravno Buče. Masív Koprenu přímo před sebou, začínají se objevovat výhledy na okolní hory Staré Planiny.

Činely a dechová sekce ohlašují otevření obzoru na rovné pláni. Pak se hudba zklidní, laškovná melodie flétny posunuje skladbu ladně vpřed, jako nohy po rovině.

Daří se mi držet se mimo kosodřevinu a brzy docházím k místu, kde Ravno Buče přechází ve skalní ostroh vedoucí až na vrchol Koprenu.

Hudba opět nabírá na síle, melodie ustupuje, rytmus se zrychluje. Vše se připravuje k velkému finále, ještě pár taktů, očekávání stoupá, a už je to tady, údery tympánů přinášejí vyvrcholení, všechny nástroje hrají najednou, stojíme na vrcholu, zhluboka dýcháme a první část písně pomalu končí.

Ze srbské strany je Kopren placka, kochám se pohledy do údolí. Dunajská nížína na severovýchodě, prudké svahy Vračanského Balkánu na jihovýchodě, kousek dál po hraničním hřebeni Midžur, který se stal po odtržení Kosova nejvyšší horou Srbska.

Jdu po hřebeni a na cestu mi hraje lehký džez.

Přicházím k místu, kde erodovaný hřeben vytváří tři skalnaté vrcholy zvané Tri Čuki.

Výměna muzikantů, na scénu přichází metalová formace Adrenalin Band.

Procházím jednotlivé vrcholy Třech Čuk a pak se obracím na východ a začínám sestupovat po žebru zpět do údolí. V zalesněných žlebech po obou stranách žebra jsou vodopády, takže cesta se bude asi hledat hůře než nahoru.

Jsem pár desítek metrů pod vrcholem hřebene, když se zeshora ozve zavolání. Člověk v liduprázdné krajině! Máváme na sebe a pak si jdeme naproti, sejdeme se na půl cesty. Chlapík, který přišel ze srbské strany, se jmenuje Dejan, je to historik na univerzitě v Novém Sadu. Pochází z místních hor, přivezl ukázat rodičům manželku a půlročního synka a neopoměl vyrazit na tůru. Mluví dobře bulharsky a tak sedíme v trávě a povídame o všem možném.

Zpívá se a capella. Jednotlivé hlasy se doplňují, prostorem zní durové harmonie

Po hodině se rozloučíme a každý vyrážíme svou cestou. Prodírám se kamennými poli a kosodřevinou a pak bloudím mezi srázy v bukovém lese.

Hudba přestala hrát. Místo ní se ozývá jen hučení a rytmické údery šlapáku.

A pak svahy končí a já podél potůčku vycházím zpět na louky pod horama.

Skladba končí jako začíná, smyčce pomalu ustupují do ticha a jen flétna ještě dlouho opakuje chytlavou melodickou linku, která jak se jednou dostane do hlavy, tak ne a ne se jí zbavit.

 
 
Záznam cesty ve formátu GPX ke stažení zde.

Až do minulého víkendu jsme nikdy nebyli v Baden Badenu. Je to s podivem, protože kolem často projíždíme po dálnici A5 a město má pověst lázeňské perly Německa. Záminku nám poskytla sobotní návštěva veletrhu CMT ve Stuttgartu. Ze Stuttgartu do Baden Badenu je to hodinka cesty a tak jsme tam v sobotu večer vyrazili.
Ubytovali jsme se v hotelu Rathausglöckel (Radniční zvonice) v historické části města a v restauraci povečeřeli echtovní flammkuchen – křupavý slaný koláč potřený jemným tvarohem a zasypaný šunkou a cibulí.
Baden Baden si uchoval čistotu lázeňského stylu z přelomu devatenáctého a dvacátého století; tak nějak mohly dneska vypadat Karlovy Vary, kdyby je nezkurvili komunisti.
V neděli naše kroky vedly neomylně do Café König, kde nabízejí nejjemnější schwarzwälder kirschtorte na světě. Dortík, jemně parfémovaný pověstnou švarcvaldskou třešňovicí, i prostředí kavárny byly exkluzívní.
Odpoledne jsme Baden Baden opustili a vydali se po scénické Schwarzwaldhochstraße na jih. Prošli jsme se kolem hezkého jezírka Mummelsee a bohatě se zásobili místními produkty, včetně výborné uzené šunky, jitrnic a jelit a lahodného chleba se škvarkovým sádlem.
Po loňské návštěvě pohoří Vosges v Alsasku, kde jsem si dal zatím nejlepší uzené se šťouchanými brambory v životě, se opět ukázalo, že krajina na obou březích středního toku Rýna je pro milovníky tradiční české kuchyně země zaslíbená.

Je doba na přelomu podzimu a zimy, kdy krajinu halí sníh, ale horská jezera ještě nezamrzla. Když příjdou mraky, svět se stane černobílým.
Sedím bez hnutí uprostřed jezera. Je naprostý klid, jen čas od času dopadne na hladinu kapka vody z kajakářského pádla, které držím v ruce. Přes noc nasněžilo čtvrt metru prašanu, jenž překryl pláně, srázy a skalní lavice. Mraky si sedly těsně nad jezero a zakrývají okolní štíty. Nebýt tenké linky tmavého štěrku u břehu, nebylo by chvílemi vidět, kde končí hladina a začínají hory.
Sestup z hor je postupný návrat do barevného světa. Nejdříve se objevuje žlutá modřínového jehličí a červená zasněžených jeřabin. Kousek níž zelené odtíny mechů a lišejníků.
A dole v nížině čeká pestrobarevná exploze – je tu stále podzim.