Když bůh za sedm dní stvořil vesmír, Zemi a veškerenstvo vůbec, dal si chvíli přestávku a pak v klidu, beze spěchu, stvořil svůj majstrštyk – údolí podél horního toku řeky Inn ve švýcarském kantonu Graubünden.
Lidé tam mluví rétorománsky a oblast se jmenuje Engiadina, neboli Innská zahrádka.
Základnu pro naší krátkou návštěvu jsme měli ve vesničce Skuol, což znamená škola a je to správní centrum Dolního Engadinu. Místní minerální lázně patří do první ligy, lidová architektura je krásná a netradiční, turistů málo a na objevování okolních hor by byly potřeba tři životy.
Z Engadinu pochází nejlepší bündnerfleisch – sušené hovězí maso a vynikající klobásky salsiz, které se podávají k místní specialitě capuns (knedlíčky zabalené ve spařených listech mangoldu, podávané se smetanovou omáčkou).
A samozřejmě tuorta da nusch – ořechový koláč, který Graubünden proslavil daleko za hranicemi.
Ještě teď se mi z toho točí hlava. A revair!

Ve spirálním rameni galaxie známé jako Mléčná dráha se nachází solání systém, jehož třetí planeta se nazývá Země. Na té zemi žijí lidé, kteří dělají všechno jinak než ostatní a ti lidé si říkají Galové. V jižní části své země mají rozsáhlou oblast hor a pahorkatin, která se jmenuje Massif Central. Od Alp na východě je oddělen širokým údolím řeky Rhôny. Jedna část centrálního masívu se jmenuje Cévennes a je to národní park. A v tom národním parku je i pohoří, které se jmenuje Lozère a poblíž něj jsem se jednoho dubnového sychravého rána probudil po deštivé noci vedle městečka La Garde-Guérin, které je známé především tím, že je to z něj kamkoli strašně daleko. Jeho pět stálých obyvatel mluví jazykem, který mnohem více připomíná vulgární latinu, než dnešní francouzštinu. Živí se těly vlkodlaků, ulovených v okolních horách a vybírají poplatky za prach zvířený procházejícími karavanami oslů. Vykoupil jsem se maskou ze sojčích per zahánějící zlé duchy a pokračoval na své cestě k ústí řeky Rhôny do moře.

Noční sněžení pocukrovalo krajinu kolem řeky Hérisson pár centrimetry čerstvého prašanu, který se rozkvétajícím loukám brzy podařio setřást, ale na větvích a mechu se udržel až do odpoledne.
Vzduch byl naprosto nehybný a krystalicky čistý. Zvuky, které při sebemenším vánku zanikají v šumu lesa a vody měly příležitost vyniknout a dát o sobě vědět. Slyšel jsem šustění zimního kožichu kuny, otírajícího se o vstup do nory, kam se kuna přede mnou utíkala schovat. Kapky tajícího sněhu se roztřikovaly o listí podrostu a křupavě dopadaly do rozměklých zmrazků u kořenů, chráněných před ranním sluncem.
Podběhl jsem pod vodopádem le Grand Saut a v jeskyni postavil mužika na skalní římse. Pozoroval mně u toho netopýr, jeho dva kolegy rachot kamenů neprobudil a tvorbu stély prospali.
Panna Marie strážná v Mirebelu shlíží na ten kraj a pod pravou novou drží zašlápnutého hada.

Konec února je ten pravý čas vyrazit k moři do Bretaně. Konec zimy, žádní turisti, pohoda a klid.
Bydleli jsme v letním domě přátel ve vesnici Saint Pierre na poloostrově Quiberon a oddávali se příjemnému nicnedělání. Byla zrovna doba velkého přílivu a odlivu a ráno za odlivu místní s igelitovýma taškama pročesávali pláže a sbírali divoké ústřice. A tak jsme neodolali pár čerstvým kouskům huîtres de Belon, malých ústřic z ústí řeky Belon, které jsou nejlepší na světě a mají lehce oříškovou chuť.
Za měsíčního svitu jsme se prošli mezi kamennými řadami menhirů u vesničky Ménec v Carnacu, projeli se po ostrově Belle-Île-en-Mer ve vypůjčeném Twingu, pro zahřátí pili chouchen – bretaňskou medovinu, jídlo si solili fleur de sel – kyprou horní vrstvou soli, která jde po odpaření mořské vody snadno seškrábat, narozdíl od zbytku solné vrstvy, která je tvrdá a musí se dobývat v potu tváře a těla. Fleur de sel v Bretani patřívala ženám, které ji sbíraly a ponechávaly si peníze za její prodej. Nejlepší je z okolí Guérande.
Snídali jsme koláč le quatre-quarts, který je ze čtvrtky másla, čtvrtky mouky, čtvrtky cukru a čtvrtky vajec a zapíjeli bretaňskou kyškou lait ribot.
A pak se přiblížil čas odjezdu a my vyrazili do nejlepší rybárny v Quiberonu, koupili coquilles Saint-Jacques(hřebenatky svatojakubské) z nočního sběru, uvařili je v šumivém cideru a do omáčky přidali jemně nasekanou šalotku a trochu crème fraîche a zapíjeli suchým ciderem Valderance a ráno pak nasedli do auta a chtíc nechtíc se vrátili domů.

Film, fotky a texty z mého putování po Islandu si konečně našly své webové doupě:

Přechod Islandu 2007

Ať se vám líbí!

Minulý týden jsme strávili celý v Zermattu. Chodili jsme na okolní kopce a hory a užívali si luxusu uprostřed přírody.
Zermat je obklopen čtyřtisícovkami a i nám počasí dovolilo vystoupit na jednu z nich – Breithorn. Další plánovaná – Monte Rosa – zůstává na příště.
Pobyt v civilizaci ma oproti Islandu výhodu v tom, že když se zkazí počasí, jak se nám stalo v úterý, člověk prostě zůstane na chatě a hraje karty. Вот ето техника!