Od té doby, co Google koupil od Čeda Hárlyho a Stíva Čena hromadu harddisků na ukládání filmečků za částku převyšující roční rozpočet průměrného afrického státu, roztrhl se už tak děravý pytel s články o vebudvanula. Web 2.0, který začal svou pouť slzavým údolím jako nezvukomalebná zkratka AJAX, zkomolili věrozvěsti nového na cosi, kde se stírá rozdíl mezi čtenáři a autory, dav je inteligentní a budoucnost už nepatří aluminiu, ale komunitním projektům.
Ačkoli toto vizionářské přesvědčení nesdílím, myslím si, že něco jako nová generace webu skutečně existuje. Jejím strůjcem je bezpochyby přechod od klasických webových formulářů k dialogovým oknům, drag-and-drop a dalším prvkům uživatelského rozhraní známým z desktopových operačních systémů. Jinými slovy, v prohlížečích mohou konečně běhat normální aplikace, které jsou přístupné téměř odkudkoli a nejsou omezené na jednu verzi Internet Exploreru a ActiveX komponenty.
Ještě důležitější však je, že přesun aplikací z desktopu na web s sebou přinesl i novou filozofii v návrhu a implementaci. Čím se webové aplikace liší od tradičních?

Datová univerzalita. Podstatná jsou data, nikoliv aplikace. Přístup k datům není geograficky ani časově omezen, je nezávislý na použitém přístupovém zařízení. Automaticky se předpokládá datová perzistence – data jsou uložena v několika kopiích na různých místech a ztráta datového úložiště v jedné lokalitě nemusí být uživatelem ani zaznamenána. Nastavení aplikace je nezávislé na použitém koncovém zařízení – odpadá konfigurace programů po každé reinstalaci operačního systému a na nových počítačích.
Nekonečné undo. Příkaz Delete už neznamená vymazání informací, ale pouze jejich odsunutí do archívu. Bez toho, aby si to uživatel výslovně přál, není důvod cokoli definivně mazat. Místa na discích je dost a vyhledávání dostatečně intuitivní a rychlé. S nekonečným undo souvisí i automatické ukládání změněných dat – po havárii přístupového zařízení lze pokračovat tam, kde se skončilo před pádem.
Redesign aplikací od začátku. Většinu aplikací je třeba pro web znovu navrhnout a implementovat. To přináší jedinečnou možnost zbavit se závaží špatných rozhodnutí z minulosti, které pronásledují nové verze tradičních programů, které vycházejí z existující codebase. Nové návrhy aplikací šité na míru dnešním standardům uživatelského rozhraní a skutečným potřebám uživatelů mohou výrazně zvýšit produktivitu a potěšení při jejich používání.

Myslím si, že výše uvedené body mohou vystihovat podstatu změny paradigmatu na webu lépe, než básnění o síle komunity. Nové webové aplikace totiž mění způsob, jakým uživatelé používají výpočetní techniku, ne jenom internet.

Další webová aplikace, co funguje, jak má. Stisknete tlačítko, píšete, uložíte. Poznámky přístupné odkudkoli, uložené na serverech s rychlým přístupem a nízkým rizikem ztráty dat. Použitelné jako osobní plánovač, úkolovník, takový elektronický sešitek.

Varování: Nasledující text je značně pesimistický a není vhodný pro internetové nadšence a ty, co mají rádi hodně muziky za málo peněz.

Konec internetu tak, jak jej známe, se blíží. Internet je příliš skvělý na to, aby se mohl dlouhodobě udržet. Představa jednotné celosvětové sítě bez překážek a omezení je z říše sci-fi. My v té sci-fi momentálně žijeme, ale nebude to trvat dlouho, tak si to řádně užijme.

Co tedy internetu hrozí?

Státní kontrola
Internet je neomezené publikační médium. Státní byrokracie nemají rády neomezená publikační média. Státní byrokracie mají rády omezené zdroje, na které se dají vydávat licence a které se dají řídit pomocí zákonů, vyhlášek a nařízení.
V příštích deseti letech budou ve většině vyspělých zemí světa přijaty „internetové zákony“, které jasně vymezí publikační činnost na internetu. V evropských zemích bude zavedena povinná registrace internetových serverů. Stát bude mít právo prosadit omezení konektivity na servery ve třetích zemích, které budou odporovat podmínkám místních internetových zákonů.
Veřejnost nebude příliš protestovat, protože internetové zákony budou prezentovány jako nezbytnost pro boj proti terorizmu a ochranu duševního vlastnictví.

Nebude infrastruktury bez obsahu
Můj měsíční účet za mobilní telefon je vyšší, než můj měsíční účet za připojení k internetu. Telefon přitom používám asi dvě hodiny měsíčně, internet více než šedesát hodin měsíčně. Kdybychom měli doma kabelovou televizi, platil bych za ni měsíčně více, než za internet. Jak je to možné?
Mobilní operátoři mi neprodávají přenosové pásmo pro data, ale službu. Díky omezenému množství fyzických frekvencí a z toho plynoucího oligopolu mobilních operátorů platím za omezenou sadu služeb cenu, kterou si operátor určí. Rychlost inovací se řídí obchodními plány operátora na příští kvartál, nikoliv konkurencí.
Stejné je to s kabelovou televizí. Poskytovatel mi neprodává přenosové pásmo, ale určité množství předem daných televizních kanálů. Jejich nabídka není daná konkurencí mezi kanály, ale snahou o maximalizaci předplatitelů a měsíčních poplatků ze strany kabelové společnosti.
U internetu je to jinak. Poskytovatel internetu mi prodává přenosové pásmo. Nic víc. Je to čistá komodita a prodej komodit není zrovna terno. Zeptejte se zemědělců.
Taková situace není trvale udržitelná. Po přijetí internetových zákonů , kdy bude poskytování konektivity licencováno státem, vzniknou nejprve podobné oligopoly jako u mobilních telekomunikací. Poskytovatelé internetu se budou snažit získat co největší vliv na obsah, který po jejich linkách bude proudit k zákazníkovi. Dojde k fragmentaci internetu nejprve na úrovni států / jazyků a posléze i na úrovni jednotlivých poskytovatelů.

Omezení za bezpečí
V příštích několika letech se stanou velkým problémem statisíce domácích počítačů zavirovaných sofistikovanými rootkity á la Sony, které budou použity pro DDOS útoky a odposlouchávání šifrovaných spojení. Uskuteční se první soudní spory, kde budou poškozené firmy žalovat nic netušící majitele zneužitých počítačů o náhradu škody. Soudní spory zřejmě dopadnou ve prospěch majitelů zneužitých počítačů, mezi lidmi přesto převládne pocit, že připojit domácí počítač k veřejnému internetu je příliš nebezpečné. Poskytovatelé internetu proto začnou nabízet varianty „chráněného přístupu“ na internet, o které bude velký zájem. Chráněný přístup nabídne pouze omezené množství prověřených serverů a elektronickou poštu spravovanou poskytovatelem. Nechráněné varianty přístupu k internetu mohou časem úplně zaniknout z důvodů státní regulace, nebo obavy poskytovatelů z žalob o náhradu škody.

Privatizace privátního prostoru
Na internetu lze publikovat s téměř nulovými náklady. Stránky jednotlivců tvořily vždy jádro internetu a bude tomu tak i v budoucnu. Poskytovatelé obsahu nebudou bránit zakládání osobních stránek, právě naopak. Budou je aktivně podporovat a ty úspěšné využívat pro své obchodní zájmy.
Představte si, že vaše osobní stránky čte padesát tisíc návštěvníků denně. Pokud budou u jednoho poskytovatele internetu vaše nové články ke stažení už v sedm ráno, zatímco u ostatních až v deset ráno, velká újma vám nevznikne a dostanete slušnou finanční kompenzaci. Poskytovateli to může výrazně pomoci při budování značky, zvláště pokud získá podobných stránek desítky, nebo stovky.
Protože obsah bude pro poskytovatele internetu to nejdůležitější, každý alespoň trochu úspěšný individuální publikační projekt bude velice rychle objeven a využit. Na tom samo o sobě není nic špatného, staré přísloví „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“ však platí i na internetu a pestrost obsahu zapletením tvůrců do plánů operátorů může utrpět.

.

Co se dá proti fragmentaci a zglajchšaltování internetu dělat? Obávám se, že nic. Jak jsem řekl na začátku, internet v současné podobě je sci-fi. Je to něco, co snad může existovat v akademické sféře, odkud koneckonců internet pochází. Ke svému fungování v současné podobě potřebuje ekonomické a politické bezčasí a to bohužel v reálném světě neexistuje. Sorry.

Tohle možná způsobí velké pozdvižení. A nebo taky ne. Ať tak, či onak, bude to důležitá zpráva pro vývoj domácí elektronické zábavy. Kočku zašitou do králičí kůže si lidé jen neradi kupují, pokud není moc velký hlad, nebo to tak nedělají všichni.

Zatím jen na týden, na zkoušku. Jestli mu chcete zavolat, vytočte + 420 564 034 059 a pokud u něj zrovna budu sedět, pokecáme.
Je to další z mezníků v konvergenci počítačů a telekomunikací, ke kterému jsem se přichomýtl:

– spojení přes modem s mojí první BBS (konec osmdesátých let)
– první SMS odeslaná z počítače (1992?)
– první hovory z počítače na počítač přes internet – náhodným lidem ve vzdálených zemích (1993)
– první hovor z počítače na pevnou linku (1999?)

Teď se kruh uzavřel – počítač je telefon a telefon je počítač – dobrá zpráva pro kabelové operátory a špatná pro Telekom.

Tak jako má Anglie svou královnu a čeští poslanci imunitu, má každý uživatel počítače na své klávesnici historickou vykopávku, která je k ničemu a jenom překáží.
Je to klávesa Caps Lock, která znepříjemňuje psaní hesel, plete se pod prsty a vůbec je jenom k zlosti. Stačí ovšem stáhnout a spustit tento soubor, restartovat Windows a klávesa Caps Lock přestane fungovat.