Život, vesmír a tak vůbec

Výpravy na jednu noc

 

Dvěma třetinám lidí, kteří žijí ve městě, chybí bližší kontakt s přírodou. Co to znamená, bližší kontakt? Pro jednoho domek u lesa, jiný sní o spaní v záhrabu vysoko v Himáláji. Touhy se liší intenzitou, k jejich naplnění však bývá stejně daleko. Rád spím v přírodě. Pod širákem či ve stanu, v lese, na sněhu, […]

Dvěma třetinám lidí, kteří žijí ve městě, chybí bližší kontakt s přírodou. Co to znamená, bližší kontakt? Pro jednoho domek u lesa, jiný sní o spaní v záhrabu vysoko v Himáláji. Touhy se liší intenzitou, k jejich naplnění však bývá stejně daleko.
Rád spím v přírodě. Pod širákem či ve stanu, v lese, na sněhu, na vodě, v létě nebo v zimě. Jak to ale udělat, když víkendy jsou jen jednou za týden a dovolená je krátká?
Kde je chuť, tam je i cesta. Podle hesla nemusí pršet, stačí když kape, podnikám výpravy na jednu noc. Po práci do lesa, ráno z lesa do práce.
Velké město se odpoledne mění v past, ze které se těžko uniká. Dlouhé kolony aut se šinou po výpadovkách na venkov, aby se ráno po stejných výpadovkách zase ploužily zpátky. Pokud nechci půlku času strávit v zácpách, je třeba nechat auto doma. Množství klidných míst, kam se dá po práci dostat pěšky / na kole / městskou dopravou, bývá v evropských městech překvapivě veliké, ať už jste v Londýně, nebo v Brně.
Na mapce níže je vyznačeno několik míst, která nejsou dále než hodinu cesty bez auta od mého bydliště i pracoviště a kde po setmění nepotkáte živáčka (kromě mně).

View Příměstská divočina in a larger map
Někdo může namítnout, že podobné dobrodružství se dá zažít i na lavičce v parku a bude mít pravdu. Já mám ovšem rád více soukromí a to vyžaduje odlehlejší kout. Ačkoli se to nezdá, opuštěných, divokých a jinak krásných míst se v urbanizované krajině nachází dostatek. Občas bývá tma rovnou pod svícnem ve velkém parku uprostřed města, jindy je třeba vyrazit dále. Obecně platí, že čím je místo obtížněji přístupné autem, tím větší je šance na divoký kout. Obtížně přístupné neznamená daleko od silnice – někdy stačí přeskákat potok tekoucí podél hlavního tahu a člověk se ocitne v jiném světě.
Pokud je u města nějaký kopec, lze jít těměř na jistotu. My tady máme jeden, na který dokonce jezdí lanovka, která přepravuje zdarma kola. Není divu, že jsem na tom kopci častým hostem, bez ohledu na počasí …

Dnes ráno

 

Auto, které letos v zimě viděl každý

 

Když Jean-Christophe Fornasari z Petit-Lancy u Ženevy zaparkoval koncem ledna na nábřeží ve Versoix, myslel si, že se ráno k autu vrátí, nastartuje a odjede. Nepřečetl si totiž předpověď počasí, která slibovala první letošní zimní bise – silný vítr, který strhává z hladiny jezera kapky vody a vytváří z nich ledovou polevu na všem, co […]

Když Jean-Christophe Fornasari z Petit-Lancy u Ženevy zaparkoval koncem ledna na nábřeží ve Versoix, myslel si, že se ráno k autu vrátí, nastartuje a odjede.
Nepřečetl si totiž předpověď počasí, která slibovala první letošní zimní bise – silný vítr, který strhává z hladiny jezera kapky vody a vytváří z nich ledovou polevu na všem, co mu na břehu stojí v cestě.
A tak Jean-Christophe, výrobce očních protéz, musel domů vlakem. Od té doby si jeho starého kombíka vyfotily tisíce lidí, objevil se na BBC a televizních kanálech po celém světě.
Ale vždy jenom zleva. Zprava nevypadá zdaleka tak dramaticky, odtud vítr nefoukal. Popřejme Jean-Christophovi, aby mrazy co nejdříve polevily a on mohl odjet domů a vyndat si konečně věci ze střešního boxu.

crab ice postrach ulice - cesta do města

 

Poslední měsíc skoro nefoukalo a tak jsem vyrobil pro Krabici vesla. V sobotu jsem je šel vyzkoušet a ono foukalo příjemných 3 Bf z jihojihozápadu a tak jsem po ověření, že vesla fungují, rozbalil novou spritovou plachtu a začal křižovat proti větru směrem k Ženevě. Byla to rozkošná jízda, prázdné jezero, vlny tak akorát (za […]

Poslední měsíc skoro nefoukalo a tak jsem vyrobil pro Krabici vesla. V sobotu jsem je šel vyzkoušet a ono foukalo příjemných 3 Bf z jihojihozápadu a tak jsem po ověření, že vesla fungují, rozbalil novou spritovou plachtu a začal křižovat proti větru směrem k Ženevě.
Byla to rozkošná jízda, prázdné jezero, vlny tak akorát (za celou dobu mi asi tři šplouchly do lodi) a po hodině a půl jsem přirazil k molu na Bains de Paquis v centru Ženevy.
Dal jsem si pivo a oběd a sedl si na chvíli ke kamnům se zahřát, byl jsem přece jenom dost prokřehlý. A pak přišel zlatý hřeb výletu, svištění po větru zpátky na pláž Le Vengeron, odkud jsem startoval.
V praxi jsem si předvedl, co to znamená nabrat vítr do plachet a za necelou půlhodinku vystupoval z lodi. Měl jsem sebou GPSku a díky ní zjistil, že jsem na zpáteční cestě dělal v průměru přes 4 uzly.
Teoretická maximální výtlačná rychlost crab ice je asi 3.5 uzle, takže to je nezvratný důkaz, že tahle nemotorná krabice jde ochotně do skluzu, s nevelkou plachtou a při středním větru!

 
 
Záznam trasy ve formátu KML pro Google Earth je ke stažení zde.

Nové věci na Krabici

 

crab ice dostala nový stěžeň a trojúhelníkovou spritovou plachtu, která by měla lépe stoupat proti větru. Které oplachtění se vám líbí víc?

crab ice dostala nový stěžeň a trojúhelníkovou spritovou plachtu, která by měla lépe stoupat proti větru.
Které oplachtění se vám líbí víc?

Microadventure: S kolem přes jezero

 

Rozložené kolo už jsem na nafukovacím člunu jednou vezl a nastal čas dát si repete. Už delší dobu mi vrtalo hlavou, jaké to asi je projet se v nafukovacím člunu po jezeře, když fouká bise. Bise je ostrý severní vítr o síle 6-7 Bf, který rozbouří hladinu jezera a zimě dokáže pokrýt ledem vše, co […]

Rozložené kolo už jsem na nafukovacím člunu jednou vezl a nastal čas dát si repete.
Už delší dobu mi vrtalo hlavou, jaké to asi je projet se v nafukovacím člunu po jezeře, když fouká bise. Bise je ostrý severní vítr o síle 6-7 Bf, který rozbouří hladinu jezera a zimě dokáže pokrýt ledem vše, co mu na břehu stojí v cestě. Mohlo by být zajímavé nastoupit do člunu severně od Ženevy a nechat se větrem unášet po jezeře na jih.
Koncem minulého týdne bise foukala a podle předpovědi měla v pátek pomalu ustávat. V pátek ráno jsem tedy sbalil do batohu člun a pádlo a po práci vyrazil na kole na druhou stranu jezera. V přístavu Corsier to nevypadalo, že by bise nějak ztrácela na síle. Vlny měly bílé čepice, vítr cinkal v lanoví plachetnic a já si řekl, že z přeplavby asi nic nebude.
Domů se mi ale hned vracet nechtělo, tak jsem nafoukl člun, abych si trochu zablbnul u břehu. Docela to šlo a po chvíli se mi zdálo, že i vítr trochu ustává. Slunce zrovna zapadalo a přišel okamžik rozhodnutí. Po chvíli váhání jsem rozložil kolo, přidělal jej na příď člunu a vyrazil. Vítr se do mně opřel a začal jsem ve vlnách splouvat na jih.
Po chvíli se setmělo a já se dostal doprostřed jezera. Ukázalo se, že můj původní předpoklad, že vlny jsou vyšší na mělčině a uprostřed jezera bude klidněji nebyl správný. Poskakoval jsem nahoru a dolů a měl plné ruce práce udržet člun kolmo k vlnám. Vlny na jezeře jsou jiné, než na moři, jdou rychle za sebou. I tady ovšem v nepravidelných intervalech příchazejí série „macků“, které jsou mnohem vyšší než průměr. V noční tmě jsem je neviděl, ohlašovaly se zezadu šuměním přepadávajících vrcholků.
Cesta jinak ubíhala plynule, vítr mně tlačil po hladině rychlostí 4 km/h a brzy jsem se přiblížil k Ženevě. Přistál jsem po hodině a půl plavby v přístavu Le Reposoir a dokonce ani neztratil vachrlatě přivázané kolo.
Ačkoliv jsem si sebou bral foťák, z celé výpravy nemám ani jednu fotku, protože na focení prostě nebyl čas. Microadventure jak má být!

 
 
Záznam trasy ve formátu KML pro Google Earth je ke stažení zde.

Špicberky

 

Letos na jaře jsme s českým polárníkem Mirkem Jakešem udělali týdenní okruh na lyžích na Špicberkách, arktickém souostroví patřící Norsku. Bylo to nejsevernější místo, kam jsem se zatím dostal a tak není divu, že mi přitom trochu omrzly prsty na nohou. Vyrazili jsme z Longyearbyenu, hlavního správního střediska souostroví a došli až k ruskému hornickému […]

Letos na jaře jsme s českým polárníkem Mirkem Jakešem udělali týdenní okruh na lyžích na Špicberkách, arktickém souostroví patřící Norsku. Bylo to nejsevernější místo, kam jsem se zatím dostal a tak není divu, že mi přitom trochu omrzly prsty na nohou. Vyrazili jsme z Longyearbyenu, hlavního správního střediska souostroví a došli až k ruskému hornickému městečku Barentsburg.
< 1 2 3 4 5 >»