Život, vesmír a tak vůbec

Microadventure: Noční pochod

Vyberte si místo, které je vzdáleno asi 50 kilometrů od vašeho domova, po práci sedněte na vlak nebo na autobus a dojeďte tam. Máte celou noc na to dostat se pěšky zpátky a jít ráno do práce, sice ne příliš svěží, ale za to plný zážitků. O půl šesté večer jsem sedl na vlak a […]

Vyberte si místo, které je vzdáleno asi 50 kilometrů od vašeho domova, po práci sedněte na vlak nebo na autobus a dojeďte tam.
Máte celou noc na to dostat se pěšky zpátky a jít ráno do práce, sice ne příliš svěží, ale za to plný zážitků.

O půl šesté večer jsem sedl na vlak a dojel do Lausanne. Bylo zrovna světové setkání gymnastů Gymnaestrada, takže všude hlava na hlavě, ale jen jsem se vzdálil od městských pláží směrem k Morges, ruch utichl a stezku jsem sdílel jen sem tam s nějakým běžcem, vlevo šplouchající vlny jezera, vpravo zralé ostružiny.
Začalo se smrákat a s každou další hodinou byl pochod obtížnější, tělo chce spát. Je úplněk, to pomáhá, ale kolem třetí už se těším na svítání jako malý kluk. Svítání však nepřichází, šlapu mechanicky dál a snažím se udržet víčka otevřená.
V šest ráno mám v nohách šedesát kilometrů, měsíc zapadá, východní obzor se více a více projasňuje a já se svalím na lavičku na malé pláži, abych si odpočal a přesně v tu chvíli se nad horami na druhé straně jezera objeví první sluneční paprsky, povykuju a tleskám, slunce mi vlévá do žil nepoznanou vitalitu a vyrážím zdolat posledních pár kilometrů k domovu.
Záznam trasy je k dispozici níže.

Lausanne to Geneve night walk


EveryTrail – Find trail maps for California and beyond

Microadventure: Městský bivak

Microadventure je pojem, který zpopularizoval britský cestovatel Alastair Humphreys. Chce-li člověk zažít dobrodružství, nemusí nutně jezdit na dlouhé cesty do dalekých končin. Na vytržení z denní rutiny někdy stačí pár hodin kousek za barákem. Důležité je změnit prostředí, poznat něco nového, překonat sám sebe, i kdyby to měla být jen překonaná lenost. Nedávno jsem v […]

Microadventure je pojem, který zpopularizoval britský cestovatel Alastair Humphreys. Chce-li člověk zažít dobrodružství, nemusí nutně jezdit na dlouhé cesty do dalekých končin. Na vytržení z denní rutiny někdy stačí pár hodin kousek za barákem. Důležité je změnit prostředí, poznat něco nového, překonat sám sebe, i kdyby to měla být jen překonaná lenost.
Nedávno jsem v našem spořádaném městečku našel zapomenutý kout, který není nijak využíván a soudě podle nepřítomnosti odpadků ani navštěvován mládeží hledající soukromí či bezdomovci. A navíc je v zámecké zahradě.
Včera celý den pršelo, venku se pohybovalo minimum lidí. Sbalil jsem hamaku, stanovou plachtu a spacák a před osmou byl na místě.
Je příjemné usínat s kapkami deště bubnujícími do stanové plachty, zvláště když se pak člověk probudí do slunečného rána. Blízko civilizace a přitom obklopen přírodou.
To kouzelné místečko se nachází tady:

View Urban Bivouac – Pregny in a larger map

Partyzánský záhonek

Co má dělat člověk, který se rád vrtá v hlíně, ale nemá zahrádku, terasu, ani balkón? V našem městečku není jediný kout ponechaný ladem a tak nezbylo, než provést partyzánský výsadek a zkusit udělat záhonek v nějakém parku. A když už v parku, tak v nějakém hezkém a rovnou u jezera, aby nebyla daleko voda […]

Co má dělat člověk, který se rád vrtá v hlíně, ale nemá zahrádku, terasu, ani balkón?
V našem městečku není jediný kout ponechaný ladem a tak nezbylo, než provést partyzánský výsadek a zkusit udělat záhonek v nějakém parku. A když už v parku, tak v nějakém hezkém a rovnou u jezera, aby nebyla daleko voda k polévání.
Na záhonku rostou po starém indiánském způsobu tři sestry – kukuřice, fazole a dýně. Tyto tři rostliny se vzájemně doplňují, kukuřice poskytuje fazolím oporu pro růst a dýně se plazí po zemi a zabraňuje růstu plevele.
Záhonek lze opečovávat pouze za ranního kuropění, jindy jsou kolem davy lidí. Měštští zahradníci vzali záhonek na milost a opatrně jej objíždějí sekačkami na trávu. Těžko říci, co se jim při tom honí hlavou …

Oceán

„Jak nepřípadné je nazývat tuto planetu Země, když je to zcela evidentně Oceán.“ Arthur C. Clarke Pohled na zeměkouli nad atolem Hereheretue v Tichém oceánu.

„Jak nepřípadné je nazývat tuto planetu Země, když je to zcela evidentně Oceán.“
Arthur C. Clarke

Pohled na zeměkouli nad atolem Hereheretue v Tichém oceánu.

Večerní amatérská archeologie

Konečně průsmyk Col des Fours. Jsou čtyři odpoledne, po celodenním pochodu na plném slunci už sotva pletu nohama a hledám vhodné místo k utáboření. O pár set metrů níž na druhé straně průsmyku vidím krásné, malé jezírko. Je mimo hlavní stezku a vypadá to, že se k němu dostanu přímou čarou dolů, bez mezistoupání. Tělo […]

Konečně průsmyk Col des Fours. Jsou čtyři odpoledne, po celodenním pochodu na plném slunci už sotva pletu nohama a hledám vhodné místo k utáboření. O pár set metrů níž na druhé straně průsmyku vidím krásné, malé jezírko. Je mimo hlavní stezku a vypadá to, že se k němu dostanu přímou čarou dolů, bez mezistoupání.
Tělo i duše se zaradují a já peláším dolů po suťovištích a přes sněhová pole, až jsem u jezera. Kousek od břehu najdu překvapivě rovné místečko, postavím stan, hupnu dovnitř a na tři hodiny nevím o světě.
Probudím se těsně před západem slunce a vylézám ven vyčůrat se a nabrat vodu na vaření. A jak tak koukám na tu vyrovnanou terásku, kde jsem si postavil stan, vidím, že kousek nad ní se rýsuje ještě jedna. A nad ní další. A kousek vedle ještě jedna. Začínám se procházet po ostrohu nad břehem jezírka a objevuju tuhle zákop, támhle střílnu, a támhle zase pozorovatelnu. Vše dovedně skryto prvnímu pohledu. Netrvá dlouho, a nalézám velitelský bunkr.
Prostorná stavba o půdorysu 12×5 metrů, zahloubená do země, přístupná okopy z obou stran, naprosto neviditelná, pokud nepříjdete až přímo k ní.
Postupně objevuju více a více detailů. Cestičky, které vedly od velitelského bunkru k jednotlivým instalacím byly prošlapány trochu pod úroveň okolného terénu. Okem neznatelně, ale díky snadnějšímu stékání vody na nich roste krapet jiné rostlinstvo než vedle a při bližším pohledu se dá jasně sledovat, kudy vedly.
Chytá mně archeologická vášeň. Pobíhám sem a tam a sotva si uvědomuju, že jsem jen ve spodním prádle a bosý. Vojenskou instalaci v horách nevidím prvně, ale tohle je nejúplnější ležení, které jsem kdy našel. Procházím jednotlivé stezky a nacházím artefakty. Knoflík od uniformy, střepy z tlustostěnné láhve, na jednom z nich písmena „PO“. Příliš málo na to, abych se dozvěděl, zda zde byli Italové, či Francouzi. První, či druhá světová válka?
Tohle všechno si zjistím, až slezu z hor, teď a tady mi zůstává dost prostoru pro divoké spekulace. Chránilo tohle ležení před přístupem z ůdolí, anebo před překročením průsmyku? Byla zde dělostřelecká baterie namířená směrem vzhůru, nebo záložní posádka pěchoty, kdyby to v údolí začalo vypadat bledě?
Brzy se setmělo a já musel jít na kutě. Měl jsem klidnou noc a zdály se mi sny. A ty sny byly jiné, než se mi zdávají obvykle. Mluvili v nich lidé, které neznám a o věcech, kterým nerozumím. A víc si nepamatuju.
Do hor už sebou nenosím foťák, takže nemám žádné fotky. Ale pokud byste měli cestu kolem, jezírko se jmenuje Lac de Mya a nachází se tady.
A ještě pár fotek jezírka, které jsou na netu: tady, tady a tady.

La bise - ledový polibek severního větru

Zimy jsou v Ženevě mírné, většinou je nad nulou a sníh se dlouho neudrží. Přesto se Ženeva stala jedním z vizuálních symbolů zimy. Možná jste viděli fotky aut a stromů stojících na nábřeží jezera, které jsou pokryté tlustou vrstvou ledu. Tyto fotky jsou právě ze Ženevy a okolí. Za tento jev, který nastává jednou za […]

Zimy jsou v Ženevě mírné, většinou je nad nulou a sníh se dlouho neudrží. Přesto se Ženeva stala jedním z vizuálních symbolů zimy. Možná jste viděli fotky aut a stromů stojících na nábřeží jezera, které jsou pokryté tlustou vrstvou ledu. Tyto fotky jsou právě ze Ženevy a okolí. Za tento jev, který nastává jednou za několik let, může la bise – silný severovýchodní vítr a zvláštní geografické poměry Švýcarska.
Ženevské jezero, v jehož ústí Ženeva leží, je největší jezero západní Evropy. Je 73 km dlouhé a vodě trvá přes jedenáct let, než doteče od jednoho konce na druhý. Přestože leží na úpatí Alp, od konce poslední doby ledové nikdy v celé ploše nezamrzlo. Jezero leží v údolí, které je ohraničeno pohořím Jura na severozápadě a Alpami na jihovýchodě. Toto údolí mezi Jurou a Alpami pokračuje dále na severovýchod přes celé Švýcarsko a říká se mu Švýcarská plošina. Leží zde ještě několik větších údolních jezer, jako Neuchatelské, Cyryšské, či Bodamské jezero.
Vytvoří-li se v zimě na jih od Alp výrazná tlaková níže, přesunují se masy studeného vzduchu ze střední a východní Evropy jižním směrem. Pokud nastane správná souhra klimatických poměrů, proudí studený vzduch Švýcarskou plošinou jako trychtýřem, omezeným Jurou z jedné strany a Alpami z druhé.
Na volné ploše Ženevského jezera vítr nabírá na rychlosti a trychtýř se navíc zužuje. Blízko ústí jezera dosahuje vítr rychlosti vichřice a strhává z hladiny kapky vody, které dopadají na překážky na břehu a mrznou. La bise může trvat i více než 24 hodin a vrstva ledu dosáhnout i několika desítek centimetrů.
A pak vítr utichne a vyjde slunce. Hladina jezera se uklidní a pokračuje mírná ženevská zima …

Podzim nad Bionnasay

Vždycky, když začnou zlátnout modříny, mně popadne nutkání vzít do ruky foťák a projít se nad vesničkou Bionnassay v masívu Mont Blanku. I letos se mi poštěstilo brouzdat se listím, žulovou sutí a ostrůvky nového sněhu v tomto malebném koutě hor.    

Vždycky, když začnou zlátnout modříny, mně popadne nutkání vzít do ruky foťák a projít se nad vesničkou Bionnassay v masívu Mont Blanku. I letos se mi poštěstilo brouzdat se listím, žulovou sutí a ostrůvky nového sněhu v tomto malebném koutě hor.

 

 

Podzimní stanování

Ráno vylézám ze stanu, abych uvařil čaj, než se ostatní vzbudí. Krajina i stany jsou pokryty jinovatkou. Je jasno, úplné bezvětří. Z lesa vybíhá srna. Od kopýtek ji odskakují kusy jinovatky a lesknou se ve vycházejícím slunci. Vařič syčí, voda bublá. Kousek ode mně se ve vzduchu třepotá zpozdilý skřivan. Ze stanů je slyšet zvuky […]


Ráno vylézám ze stanu, abych uvařil čaj, než se ostatní vzbudí.
Krajina i stany jsou pokryty jinovatkou.
Je jasno, úplné bezvětří.
Z lesa vybíhá srna. Od kopýtek ji odskakují kusy jinovatky a lesknou se ve vycházejícím slunci.
Vařič syčí, voda bublá.
Kousek ode mně se ve vzduchu třepotá zpozdilý skřivan.
Ze stanů je slyšet zvuky probouzejících se nocležníků.
Dnes bude slunečný den.

Petroselinum crispum