Jan Roček je americký chemik původem z Československa. Na stránce uvedené níže je ke stažení jeho fascinující životopis. Roček se narodil v roce 1924 do židovské rodiny v Praze a osud jej a jeho blízké náležitě semlel během druhé světové války i toho, co následovalo v české kotlině po ní. V roce 1960 uprchl i s rodinou za dramatických okolností z komunistického bloku a usídlil se v Americe.
Ročkovo putování strastmi dvacátého století ve střední Evropě mělo šťastný konec a takové příběhy se čtou vždy lépe, než tragédie, zvláště pokud hrdinům fandíte. Každý z nás může být kdykoli vystaven osudovým zkouškám a niko neví, jak obstojí. Osobní odvaha a morální integrita, to je to, co prostupuje Ročkovými pamětmi a je to skvělý pocit číst si skutečný příběh člověka, který obstál sám před sebou a svou rodinou.

Paměti je stažení zde:
http://rocek.knowtheworld.org/rocek.htm

… a přitom jsem nevystrčil nos z Evropy. Okolnosti v práci mě totiž donutily vstávat každý den o půl páté ráno. Obvykle vstávám okolo půl deváté, takže časový rozdíl jsou čtyři hodiny. A to je časové pásmo, ve kterém se nachází Pákistán, Maledivy, nebo ústí řeky Obu v Rusku. Takhle daleko to je.
Je to zajímavý zážitek, jiný než jedna probdělá noc při flámu. Během prvních pár dní si organizmus na změněný časový režim zvykne, stejně jako si zvykne na pobyt v Americe nebo kterémkoli jiném místě na světě. Problém je, že s přestavenými vnitřními hodinami nesedí venkovní světlo. Ráno je příliš dlouho tma a večer příliš dlouho světlo. Žiju v podivném exilu, rozsynchronizovaný s okolním světem. Když si ostatní kupují snídani, já už mám půl pracovního dne za sebou a pomalu čas na oběd. Večeřet bych měl ve čtyři a jít spát v osm. To samozřejmě nedodržuji a tak si rozkročen mezi Evropu a centrální Asii prohlubuju spánkový deficit.
Až mi tenhle režim skončí, budu se muset dát znovu dohromady. Přesunu se virtuálně na západ. Viděl bych to na Brazílii.

V minulé části jsem psal o odpovědích, které přes sto významných světových vědců uvedlo na otázku v titulku a pokusil jsem se tyto odpovědi roztřídit do skupin a vyvodit z nich náznaky trendů, které nás ve vědě čekají v příštích letech.
Dnes se budu věnovat skupině odpovědí, které jsem označil jako zajímavé myšlenky a vyčlenil je mimo kategorie.
Začnu myšlenkou Gregoryho Cochrana, že člověk se vnitřně vyvíjí mnohem rychleji, než se dosud předpokládalo. Zatímco dnes panuje přesvědčení, že evoluční přizpůsobování člověka okolnímu prostředí probíhá v cyklech trvajících desítky a stovky tisíc let, Gregory Cochran uvádí příklady mutací, které nastaly v posledních několika tisících, nebo i stovkách let a usuzuje, že lidské vlastnosti a mentální a intelektuální výbava se mohou výrazně lišit od lidí, kteří žili ve starém Egyptě a Mezopotámii.
George B. Dyson se domnívá, že rozluštění mechanizmů molekulární biologie nepovede k pochopení vzniku života. Tato myšlenka není nijak převratná, ale ukazuje, že přemýšlet o mezích poznání už není ve vědecké komunitě považováno za přehnaný defétismus a nemusí být svázáno s náboženstvím.
Bez lásky není budoucnosti. Helen Fisherová ukazuje, že užívaní antidepresantů, které se v uplynulých desetiletích rozšířilo v západní společnosti jako nástroj k udržení duševní rovnováhy, má negativní vliv na lidskou potřebu aktivně vyhledávat a udržovat sexuální vztahy. Antidepresanty prostě účinně odstraňují všechna vnitřní pnutí, včetně těch, které pocházejí z přirozených a žádoucích lidských pudů.
David Gelernter ukazuje, že se vzrůstajícím množstvím informací, které lidé každodenně konzumují klesá jejich kvalita. Na tomto zjištění není nic převratného, ale David použil jeden zajímavý příklad. V šedesátých letech, kdy světem hýbalo dobývání vesmíru, měl téměř každý alespoň povšechný přehled o tom, co je servisní modul, přechodová komora, jaké náklady vynášejí do vesmíru rakety Atlas a jaké Redstone a podobně. Dnes, v době internetové revoluce nemá širší veřejnost sebemenší ponětí (a ani touhu se dozvědět) co je to TCP/IP, DNS co jsou routery, nebo rozdíl mezi paketovým a okruhovým přenosem dat.
Nebezpečnou myšlenkou Briana Goodwina jsou morfogenetická pole. Popravně příliš nerozumím biologickým aplikacím, které uvádí, ale samotná myšlenka, že kromě polí gravitačního a elektromagnetického mohou existovat i další, která zatím nejsme schopni měřit, ale kterými lze vysvětlit některé „nevysvětlitelné“ přírodní fenomény je zajímavá.
Judith R. Harrisová přichází s revoluční teorií, že rodičovská výchova nemá na děti žádný vliv. Pokud je to pravda, bude to důležitý argument, který pomůže otcům trávit většinu času mimo domov bez toho, aby jim jejich partnerky mohly vyčítat, že zanedbávají děti.
Sociální relativitu uvádí jako potencionálně nebezpečnou myšlenku Tor Nørretranders. V zásadě to znamená, že člověk poměřuje své štěstí podle svého okolí a nikoliv absolutně. Jde o to, říká Tor, že není důležité, kolik vyděláváte, pokud je to více než manžel sestry vaší ženy.
Steven Pinker dráždí hada bosou nohou, když argumentuje, že skupiny lidí se mohou geneticky odlišovat ve svém temperamentu a predispozicích a uvádí příklady.
Scott Sampson musí být velmi zádumčivý chlapík, neboť tvrdí, že skutečným smyslem života je rozptylovat energii a tak zvyšovat entropii ve smyslu termodynamických zákonů. Asi jo, ale zabývat se tím dlouhodoběji musí lézt na mozek.
Rupert Sheldrake se podobně jako Brian Goodwin zamýšlí nad nevysvětlitelnými jevy v biologii. Uvádí příklad orientačního smyslu zvířat, který neumíme uspokojivě vysvětlit a který proto zřejmě čeká na objevení úplně nových fyzikálních principů.
Clay Shirky ukazuje, jak se naše společnost, založená na svobodné vůli dostává do problémů tím, jak dříve náhodné projevy svobodné vůle lze díky úrovni poznání čím dál tím častěji predikovat, ovlivňovat, nebo přímo modelovat.
No a na závěr pesimistický Steven Strogatz, který hovoří o konci pronikání do podstaty věci ve vědeckém zkoumání. Jako příklad uvádí matematiku, kde důkazy jako intelektuální práci stále častěji nahrazuje počítačem generovaný výčet, nebo otestování všech možností.

Edge Foundation je nevládní organizace, jejímž cílem je:

… to promote inquiry into and discussion of intellectual, philosophical, artistic, and literary issues, as well as to work for the intellectual and social achievement of society.

Každý rok položí významným světovým vědcům jednu obecně zaměřenou otázku a z jejích odpovědí sestaví almanach, který je zajímavým dokumentem o náladách a postojích vědecké komunity v daném roce.
Letošní otázka zněla „Máte nějakou nebezpečnou myšlenku?“ s následujícím vysvětlením:

V dějinách vědy známe řadu objevů, které byly v době svého vzniku nebezpečné pro tehdejší společnost a morálku, stačí zmínit Koperníka, nebo Darwina. Máte nebo znáte vy nějakou nebezpečnou myšlenku? Takovou, která je tak nebezpečná, až může být pravdivá?

Přečetl jsem si 113 odpovědí světových vědeckých kapacit, mezi kterými byli například Brian Greene, Jared Diamond, Richard Dawkins, a pokusil se udělat malou statistiku.

Největší počet odpovědí, 37, neboli téměř třetina byly žblechty, neboli samozřejmosti, koniny a vtípky.

Překvapení se koná hned na druhém místě, kde se s 23 body umístily odpovědi na téma vztahu vědy a víry a (ne)poznatelnosti světa. Je vidět, že „znovuzrození“ náboženství je zvláště v USA velkým tématem a řada vědců to bere vážně a přiklání se na tu či onu stranu.

Ta třetím místě (14 odpovědí) se umístily zajímavé myšlenky z různých oblastí. K těm se ještě vrátím, takže je tady nebudu rozebírat.

V těsném závěsu je s 12 odpověďmi nauka o mozku a lidské psýše vůbec. Jak je vidět, je to téma, které zřejmě čeká zářná budoucnost.

Za čelem pelotonu jsou pak natěsnáni medicína (7 odpovědí), Kosmologie a mimozemský život (také 7 odpovědí) , staré páky (do třetice 7 odpovědí) – geny, memy, dědičnost a relativita, prošlé mísy s ovocem dvacátého století a nakonec světlé zítřky (6 odpovědí), ke kterým nás dovedou pokroky v bio- a nanotechnologiích, nové zdroje energie a volný trh.

Ačkoli z jednoho almanachu lze těžko dělat dalekosáhlé závěry, určité trendy se myslím rýsují. Kdo si chce udržet prst na tepu doby ve vědeckém bádání, neměl by se orientovat na módní výstřelky dvacátého století, které jsou dneska v lepším případě nudným byznysem (biotechnologie, nové zdroje energie, medicína) a v horším případě debatními kroužky ometálovaných pamětníků (kosmologie, částicová fyzika, ekonomie).

Cutting edge, vládní granty a přísliby světlých zítřků jsou ve výzkumech mozku, které od doby hypnózy a psychoanalýzy udělaly obrovský pokrok, ale boom je teprve čeká.

V příštím díle si povíme více o těch 14 zajímavých myšlenkách, které se mezi 113 odpověďmi objevily.