Není nic špatného pochutnat si na dobré pekingské kachně, chilli con carne, nebo moravském vrabcovi se špenátem a špekovými knedlíky. Výborná krmě se dá ale udělat i jinak. Místo desítek ingrediencí a spousty koření lze zvolit opačný postup a zkombinovat několik málo vysoce kvalitních surovin v jedinečný výsledek, souhru jemných chutí. Což takhle třeba:

Rané brambory s podmáslím

Menší čerstvé rané brambory vařené ve vodě, nebo lépe v páře, podáváme s podmáslím z plnotučného mléka vychlazeným na 12 – 15 stupňů. Brambory možno lehce přisolit, ale není podmínkou.

Salát z rajčat, okurek a cibule

známý jako šopský salát (s přídavkem balkánského sýra). Potřebujeme kvalitní salátová rajčata, která, pokud vím, se v Čechách neprodávají. Na rozdíl od rajčat určených k tepelné úpravě mají fialovou barvu, masitou dužninu a nejsou vodnatá. K tomu okurky, které nejsou příliš nahořklé, cibuli a olej, nejlépe slunečnicový (olivový olej je moc aromatický). Špetka soli. Mňam.

Bageta a červené víno

Víno je dobré mít výraznější aromatické, bez převládájící ovocné chuti. K tomu čerstvá bageta. Nic víc není potřeba.

Suši

Tepelně neupravované měkké kousky filetů z čerstvé ryby, vařená rýže. Základní suši, symfonie jemných chutí.

Takových jednoduchých kombinací existují jistě stovky a pokud máte nějakou oblíbenou, neváhejte se podělit.

Měl jsem dneska nějaké vyřizování v nově budovaném kancelářském komplexu, který se staví ze skla a oceli nedaleko metra na Chodově. Cestou z metra jsem si připadal jako bych šel na sraz Jehovistů, stejným směrem totiž mířily davy uhrovitých mladíků v bílých košilích a špatně padnoucích oblecích, ale ukázalo se, že jsou to prostě zaměstnanci IT firem, které v komplexu sídlí.
V komplexu pracuje několik tisíc lidí a průměrný plat tam jistě přesahuje třicet tisíc korun a proto je překvapivý zoufalý nedostatek běžné lidské infrastruktury v jeho okolí. Čekal bych, že ulice kolem budou nabity stánky s občerstvením, prodejnama knih a časopisů, elektroniky, malými kavárničkami, cestovními kancelářemi, obchůdky se sportovním vybavením – a ono nic. Kromě jedné pizerie přes ulici je nejbližší restaurace, kde se dá ve slušném prostředí najíst deset minut pěšky daleko.
V celém komplexu je jedna trafika a ta patří finskému řetězci trafik! Žasnu, čeho všeho už mohou být řetězce. Doba velkých investorů prostě nepřeje drobnému podnikání.

Člověk by si měl čas od času udělat radost a já si jí dneska udělal v budově pražského magistrátu na Mariánském náměstí 2. Mají tam krásný zrekonstruovaný výtah páternoster. Neodolal jsem a trochu se povozil. Při jízdě v páternosteru získává vertikální pohyb úplně jiné dimenze a nemohu jinak než vřele doporučit – dokud je všechny nezruší.

Včera jsem byl vyřizovat jednu z posledních věcí, které mi zbyly po únorové ztrátě dokladů. Při té příležitosti jsem si udělal i technickou prohlídku, protože nám nedávno uběhly čtyři roky od koupě auta. Na technickou jsem se nijak nepřipravoval a proběhla bez problémů – hlavně kvůli tomu, že každých patnáct tisíc kilometrů jezdím na garanční prohlídky do autoservisu.
Platím tedy pravidelné prohlídky v servisu, platím technickou – a napadla mě kacířská myšlenka: co kdyby se prohlídky v servisu uznávaly jako technická, když je to vlastně totéž a ještě lepší?
Něco takového v Čechách samozřejmě nepřichází v úvahu. Takovou změnu by česká byrokracie neměla sílu realizovat. Uvidíme ale za sto let – až budou Čechy čínské a auta jezdit na olej z mandloní a třešní.
I když i sto let a čínani je asi málo a navíc čínská byrokracie je prý ještě tužší než česká. Takže možná ufoni.

Ve dnech následujících po vítězství českého týmu na hokejovém mistrovství světa ve Vídni mě překvapilo množství českých bloggerů, kteří psali články o tom, jak je hokej nezajímá, masové fandění obtěžuje a celkově jak jsou nespokojení s českým národem a jeho většinovým vztahem k hokeji.
Pak mi ovšem došlo, že se divím zbytečně. Kde už by měla být větší koncentrace mrzoutů, než mezi osamocenými bloggery komunikujícími se svým okolím přes internetové stránky, že ano :-;
Spíš to vede k zamyšlení, jak malý výsek života vlastně blogy pokrývají. Jsou to sice nejzajímavější informační zdroje na internetu, ale vypadá to, že bez iDnes a CNN a ostatních mainstreamových médií se také úplně nelze obejít.

Nedostatečně opěvovaným, ale přitom typickým českým národním sportem je výměna dokladů. Každý Čech má v portmonce celou řadu průkazek vydaných různými státními a nestátními institucemi. Průkazky mají v nejlepším případě platnost deset let, často však jen tři, nebo jeden rok.
To znamená, že Češi tráví nezanedbatelnou část života obíháním úřadů, kde jim je vyměněna jedna lesklá kartička v plastikovém obalu za jinou, modernější a méně čitelnou.
Člověk by čekal, že taková nesmyslná činnost se lidem příčí. Opak je pravdou! Lidi sice reptají na fronty a neochotu úřednic, proti samotným výměnám však nic nemají. Spousta lidí chce dokonce vyměnit za nové i doklady, kterým platnost ještě nevypršela. Dneska jsem na dopravním inspektorátu viděl vylepené velké cedule, na kterých je upozornění, že vyměna platného řidičáku za nový „evropský“ jen tak bez důvodu není možná.
Mám proto návrh, jak zajistit hladné přijetí evropské ústavy v referendu. Stačí národu slíbit, že pokud ústavu schválí, budou si moci vyměnit občanku za novou – s logem evropské unie. Ohromující účast a přesvědčivé ano! bude zajištěno!