Spolky chlapíků, kteří drží práva ke zvukovým nahrávkám a filmům, bojují svůj velký boj. Milióny lidí na celém světě denně bez jejich posvěcení stahují hudbu a filmy z internetu, protože je to rychlé, pohodlné, moderní a zadarmo. Chlapíkům, kteří drží práva, se to hrubě nelíbí a chtějí tomu učinit přítrž.
Pochopitelně se jim to moc nedaří. Přesvědčit mladou generaci, že by si měli chodit do obchodu kupovat jakési plastikové kotoučky, když si mohou během pár sekund najít na internetu ke stažení všechnu hudbu světa se zatím moc nedaří ani přes pokusy o trestní stíhání čtrnáctiletých fanynek.
Implantovat lidem představu, že kradou, i když fyzicky nic neberou, jde ztuha. Intuitivní pojetí krádeže, vlastní všem lidem na světě je, že když něco někomu seberu, tak to nemá. Zkopírováním písničky o ní její vydavatel nepříjde. A to, že má patnáctiletý kluk na svém počítači hudbu v nominální hodnotě tři sta tisíc korun neznamená, že připravil nahrávací studia o tři sta tisíc – kdyby si tu hudbu nemohl stáhnou zadarmo, vůbec by na ni neměl.
Proč tedy máme platit za hudbu, i když ji můžeme získat jinak pohodlněji, rychleji a zadarmo? Ten fenomén, který přetahuje peníze z našich kapes do kapes chlapíků z nahrávacího průmyslu se jmenuje copyright, neboli autorská práva.
Je to abstraktní právní konstrukt, který se poprvé objevil v osmnáctém století v souvislosti s rozmachem tištěných knih. Stručně řečeno jde o to, že pokud vytvořím nějaké dílo, mám právo na to určovat, jakým způsobem bude dílo šířeno, kdo a za kolik jej bude moci číst, poslouchat, kopírovat, prodávat.
Jak jsem již řekl, je to abstraktní právní konstrukce, nic, co by vycházelo z intuitivních lidských představ dobra a zla. A proto si zkusme zahrát malou hru na „co by, kdyby“.
Co by se stalo, kdyby neexistovaly autorská práva, a spisovatel by napsal knihu? Kdokoli, komu by se text dostal do rukou, by jí mohl vydat, každý by jí mohl kopírovat a znovu vydávat. Konkurence by byla obrovská, a cena knih by závisela vlastně jen na tom, jak levně by se dala vyrobit a distribuovat. Autor by z toho neměl nic, protože kromě jeho textu a jména by výrobci knih nic nepotřebovali – grafická úprava, papír, obal – vše to, co dělá knihu knihou – by si snadno zařídili sami.
Teď se podívejme na hudební skupinu. Copyright neexistuje, každý si může nahrávat, co chce, každý muzikant může okamžitě převzít písničky kohokoli jiného. Co se stane? Nahrávky budou zadarmo. Každý si bude moci kdykoli zadarmo obstarat a poslouchat jakoukoli hudbu. Z čeho budou žít kapely? Z koncertů, podpisů a prodaných triček, to znamená ze svého jména. Ty úspěšné budou vydělávat zlomek toho, co dnes, ale i tak to bude stačit na špičkové vybavení a luxusní existenci. Nebudou existovat uměle vytvořené hvězdy na jeden měsíc, protože je nebude mít kdo vytvořit – velké nahrávací společnosti nebudou existovat. Hudbou se půjde živit i nadále.
A co filmy? Vzhledem k tomu, že filmy by si mohl každý zadarmo volně zkopírovat, přestaly by se půjčovat a prodávat videokazety a DVD. Filmy by se nadále promítaly pouze v kinech a v televizi. Z prodeje a půjčování nosičů získává studio asi polovinu příjmů, takže peněz na výrobu filmů by bylo stále dost, točilo by se jich však méně za menší peníze.
Jak jsme o autorských právech začínali? Že byly vytvořeny kvůli rozmachu tištěných knih. Dnes v roce 2005 jsou to stále knihy, kde mají autorská práva smysl. Potřebujeme je na hudbu a filmy? Vypadá to, že by to šlo i bez nich. Za audiovizuální zábavu platíme nahrávacím společnostem a obřím filmových studiím. Musi to tak být? Nemusí. Stačí změnit pár zákonů.

Včera večer mi ukradli peněženku. Měl jsem v ní téměr všechny doklady. Jsem zvědav, kolik času a peněz bude v dnešní přebyrokratizované době znamenat vyřídit si doklady nové. Výchozí pozice je navíc ztížena tím, že jsem nedávno změnil trvalé bydliště a většina dokumentace nebude k dispozici na úřadech, které budu navštěvovat.
Prozatímní průběh partie:
* Ráno návštěva v bance, pokus vybrat na přepážce hotovost za použití elektronického klíče. Pomocí tohoto klíče mohu na internetu libovolně manipulovat s účtem, převést všechny prostředky jinam, účet zrušit, cokoli. Hotovost na pokladně však bez občanky nedostanu. Crash.
* Policejní služebna v Bartolomějské. Sepsání protokolu, náhradní doklad. Celkem bez problémů. Good.
* Dvakrát zbytečná navštěva policie v Krakovské kvůli zbrojnímu pasu. Poprvé jsem zapoměl protokol z Bartolomějské, podruhé zjistili, že vlastně musím na Prahu 6. Crash.
Časová ztráta asi dvě a půl hodiny, vyřízených dokladů nula. Toť vše za první den.
Update 1.3. – dnes jsem byl zažádat o novou občanku. Byl jsem dobře připraven a hladce oholen, takže žádost přijata a stálo to 100 Kč. Good.

Tmavý Golf s převrtanými válci, rachotící výfuk, neprůhledné černé fólie na sklech a modrá záře na silnici pod autem – to je typické auto pravověrného automobilového tunera. Je to fenomén rozšířený a mně by zajímovalo, co dělali tuneři v dobách před automobily. Touha po rychlém, mocném a dobře vypadajícím dopravním prostředku se určitě nezrodila až se spalovacími motory. Bežný tuner ve středověku si určitě nemohl koupit nejlepšího koně, nebo rovnou osmispřeží, stejně tak jako si dnes nedovolí BMW, nebo Maybach.
Měl tedy na svojí kobyle široké podkovy? Nebo lesklé třmeny, dvakrát delší ostruhy a speciální odlehčený bič? Kravské zvonce na prodloužených ojnicích loukoťových kol svého vozu? Najde se nějaký historik, který zpracuje historii tuningu ve středověku a novověku? Nechám se překvapit.

Jsme v Evropě. Heim in Reich. Do evropského holubníku přibylo deset nových superstar. Klaus je na Blaníku a Staroměstským náměstím zní Mumuland Petra Muka. Těšme se a tužme se ….
Na oslavu jsme si otevřeli francouzský Martell VSOP, přikusovali k němu dánskou fetu a vstoupili do EU pravou nohou a s lehkou hlavou.
PS:
Vždycky když slyším Ódu na radost – hymnu Evropské unie – vybaví se mi její verze v podání Jarka Nohavici a nějak se mi nedaří brát ji vážně. 🙂

Minulý týden jsem strávil váháním, zda svoje nachlazené tělo z namoženým lýtkovým svalem přihlásit, či nepřihlásit na půlmaraton. Nakonec jsem si v pátek odpoledne pro ten startovní baťůžek zašel a dneska se postavil na start na Karlově mostě.
V předstartovní tlačenici, které jsem se bohužel nevyhnul (můj první půlmaraton) jsem vyslechl řadu poučných příběhů, třeba:

Chlapík kost a kůže: Loni jsem dal maratón za tři osmnáct!
Asi doktor: Skvělý
Chlapík kost a kůže: Primátor Bém mi dal po závodě patnáct stovek v obálce
Asi doktor: Skvělý
Chlapík kost a kůže: Na konci závodu jsem měl tep dvěstě dvacet
Asi doktor: A kolik ti je?
Chlapík kost a kůže: Padesát šest
Asi doktor: Hm

Vyrazili jsme na trať, atmosféra byla výborná, všude spousta povzbuzujících diváků, běžel jsem jako s větrem o závod a vůbec si nevšiml, že se držím skupinky běžců, která má našlápnuto na celkový čas okolo hodiny a třiceti minut. Takže prvních deset kilometrů jsem zaběhl za 45 minut a byl se silama u konce.
Zbytek trati byl jako křížová cesta slzavým údolím, ale nakonec jsem se do cíle dostal, vzal si medaili, jabko a banán a šel domů.

Freediving znamená potápění na nádech a je to regulérní sport, ve kterém se soutěží v několika disciplínách. Nic neobvyklého. Neuvěřitelné mi ovšem připadají vzdálenosti, hloubky a časy, kterých jsou schopni rekordmani během soutěží dosáhnout.
Základní disciplínou je vydržet bez dechu ve vodě. Dělá se to tak, že člověk leží na břiše s obličejem ponořeným pod vodou. Současný rekord: 8 minut 24 sekund!
Další disciplína je plavání pod vodou – nadechnout, ponořit a bez ploutví plavat v bazénu tam a zpátky. Rekord je 166 metrů – to je téměř sedmkrát přeplavat pětadvacetimetrový bazén!
Maximální dosažená hloubka s ploutvemi bez dalších pomůcek – 95 metrů. Zajímavé je, že této hloubky nebylo dosaženo v moři, ale v jezeře Millstätter See v Rakousku.
Nejdrsnější kategorie se nazývá No limits – v ní potápěč sjíždí kolmo dolů pomocí „lanovky“, s sebou má lahev s plynem a vyfouknutý balón. V nejnižší dosažené hloubce balón z lahve nafoukne a doslova vystřelí k hladině. Současný rekord – 162 metrů!
Zkusil jsem zatajit dech, bez vody, jenom tak na židli – dvě a půl minuty. Tož tak.
Mimochodem, držitelem rekordu ve výdrži na nádech byl donedávna Čech Martin Štěpánek. Momentálně se připravuje na pokus o překonání rekordu v plavání pod vodou s ploutvemi – 13. až 14. prosince tohoto roku chce uplavat více než 200 metrů!

UPDATE:
Tak jsem zase zkusil zadržovat dech, a – 3:16. Takže ono to jde!

UPDATE 8. prosince: 3:36 – přestávka v práci místo svačiny ….

UPDATE 21. května 2004: 4:18 !!!