Osmnáctého prosince ráno přišel náš čas. Stojíme v hale letiště Punta Arenas a čekáme na styčného důstojníka uruguayského letectva, který nás má přijít vyzvednout. Brzy v hale identifikujeme i další skupinky, které nevypadají na cestující pravidelných letů. Skupina Poláků míří na polskou stanici Arctowski. Korejská výprava doplní posádku stanice Král Sežong, na kterou lze při dobré viditelnosti dohlédnout z Econelsonu. Čtyři Němci jedou zkoumat ledovce na uruguayskou stanici. Brzy jsme všichni a přichází muž v leteckém bomberu. Je to Valdemar, náš uruguayský kontakt.
Bereme si bágly a vycházíme na letištní plochu. Vidím, že se mi splní klukovský sen. Sto metrů před námi stojí plnokrevný vojenský Herkules s uruguayskou imantrikulací. Nahážeme bagáž do zadní části obrovského břicha letounu a sami si sedneme do síťovaných sedaček vepředu. Sedíme podélně ke směru letu, jako výsadkáři. Všude je plno potrubí a kabelů, vzadu Toi-Toi budka jako záchod.
Mechanici zkontrolují tlak oleje, zavřou se vrata nákladového prostoru, ozve se šílený řev motorů pohánějících čtyři vrtule a brzy jsme ve vzduchu. Směr jih.
Herkules nemá přetlakovou kabinu jako dopravní letadla pro cestující a tak cestujeme v letové hladině něco málo přes tři tisíce metrů. Vzduch nad Drakeovým průlivem není příliš klidný a tak se i obrovský Herkules chvílemi natřásá jako splašená husa.
Fascinovaně pobíhám mezi pilotní kabinou a zadní částí letadla, zakopávám o kolejnice pro posouvání nákladu a všechno fotím a natáčím na video. I kdybychom se teď vrátili a já odjel rovnou domů, tenhle let by mi stačil ke spokojenosti.
Začínáme klesat. Pod mraky se vyloupne černobílá flekatá krajina. Rozeklaná skaliska, sněhová pole, silný příboj. Před námi šterková dráha letiště na ostrově krále Jiřího. Runway protíná téměř celou Fildeskou šíji, Atlantik od Pacifiku tady dělí jen něco přes kilometr souše.
Pilot manévruje v silném větru vanoucím z Tichého oceánu. S žuchnutím dosedáme na dráhu, motory se okamžitě rozeřvou v protitahu, runway je krátká. Dorolujeme na stojánku a otevřou se dveře. Někdo přistaví žebřík, vylezeme z letadla a já okamžitě zjišťuju první poznatek – v Antarktidě je fakt pořádná zima.