Cesta na konec světa - díl I. - Patagonie a Ohňová země
Večer odlet do Madridu, pak přelet přes noc do Santiaga de Chile. Letadlo s osmi sedačkami v řadě temně hučí, sedím vedle chilanky německého původu, která vyrůstala v Punta Arenas, kam mířím. Před přistáním v Santiagu krásný pohled na Andy, zasněžené pětitisícovky včetně Aconcaguy.
Pak let do Punta Arenas s mezipřistáním v Puerto Montt, městečku s krásnou zvlněnou krajinou okolo, pokrytou lesy.
Cesta taxíkem z letiště do hostalu Independencia, setkání s Karlem, který dorazil o den dříve. Letěl do Buenos Aires, odtamtud 48 hodin autobusem do posledního argentinského města před chilskou hranicí a odtud dalším autobusem do Punta Arenas. Karel je vesnický učitel, který má vlastní bagr a kombajn, bydlí v dědině Šošůvka u Sloupu u Blanska.
Pokoušeli jsme se několikrát dovolat styčnému důstojníkovi letectva ohledně odletu, ale měl stále vypnutý mobil.
Punta Arenas je příjemné městečko, dlouhý letní den je balzám na duši týranou středoevropskou zimní tmou. V noci jsme spatřili Jižní kříž, pravý i falešný.
Další den pronájem auta a cesta na jih k prázdninovému městečku San Juan, odtud pěšky po pláži na nejjižnější maják jihoamerického kontinentu. Deštný prales mírného pásma dosahuje až k pláži, krásná krajina, viděli jsme v moři plavat kosatky.
Přespání na pláži a cesta zpátky. Nyní jedeme na sever, přejedeme trajektem v Bahia Azul na Tiera del Fuego – Ohňovou zemi, po třiceti kilometrech skončí asfalt a my se kodrcáme po rozbité kamenité silnici stopadesát kilometrů k hraničnímu přechodu s Argentinou. Tam nás celníci nepustí na druhou stranu, protože nemáme plnou moc pro vývoz auta a tak přespíme kousek od celnice a druhý den ráno jedeme zpátky. Sever Ohňové země je převážně rovinatá pampa, na které se pasou ovce a lamy. Vracíme auto a v hostalu se potkáváme s dvěma Čechy, Petrem a Petrou, kteří se zkoušejí dostat do Antarktidy. Druhý den ráno společně nasedáme do autobusu a večer přijíždíme do Ushuaie, nejjižnějšího města na světě.
Tam si najdeme hostal s pokojem pro čtyři a kecáme dlouho do noci. Druhý den se jdeme projít na Glaciar Martial nad městem. Je neděle a nedaří se nám koupit jízdenky zpátky, takže druhý den ve čtyři ráno se nedostaneme do přeplněného autobusu zpátky do Punta Arenas. Přejíždíme autobusem do Rio Grande, kde všechny autobusy do Punta Arenas odjíždějí bez nás. Zaměstanec jedné autobusové společnosti nám dohodne odvoz autem svého kamaráda za 500 pesos do Parveniru, odkud jezdí odpoledne loď do Punťa Arenas. Dáme podivnému chlapíkovi 200 pesos zálohy a v polorozpadlém Fordu vyrazíme. Na argentinských hranicích se ukáže, že jej s autem nepustí dál, zřejmě že stejného důvodů jako před dvěma dny nás opačným směrem. Vyrazíme z chlapíka 100 pesos zpátky a zkoušíme stopovat. Mne s Karlem bere učitel fyziky z Rio Grande přes celou Ohňovou zemí a trajekt v Bahia Azul až na rozbočku silnic do Punta Arenas a Argentiny. Tam po nějaké době stopneme malé terénní Suzuki s dvěma vysmátými důchodci a šedesátkou s koleny u brady přijíždíme do Punta Arenas.
Petr a Petra vyrazili pěšky z argentinské celnice k chilské, která je vzdálená 10 km. Cestou je někdo popoveze a na chilské celnici se jim podaří nastoupit do jednoho z autobusů, kde mají dvě volná místa. Do Punta Arenas přijíždějí hodinu před náma.
Večer jdeme všichni na večeři do restaurace La Luna, která se pomalu stává naším domovským podnikem. Konečně si dáváme pisco sour – chilskou pálenku smixovanou se vším možným včetně vaječného bílku.
Dneska nás čeká nakupování zásob. Pětatřicet kilogramů pražené mouky, ztuženého tuku a dalších laskomin, které na konci světa chutnají jako mana nebeská.