Na druhém konci světa se nachází země, které se říká nudlová. Není to proto, že by tamní obyvatelstvo mělo ráno nudle, nebo že by se tam snad nudle ve velkém vyráběly. Nudlová se jí říká proto, že ta země je dlouhá a úzká, jako nudle.

V Nudlové zemi žijí dva druhy lidí. Jedni jsou vysocí a štíhlí, ti druzí zase malí a tlustí. Mezi sebou se příiš nemíchají, každý druh lidí žije ve svých vesnicích a navzájem se téměř nestýkají. Když musí vysoký a štíhlý projet přes vesnici malých a tlustých, nezastavuje se, i kdyby měl hlad a koně potřebovaly napojit. Počká, až dorazí do vesnice svých soukmenovců. Malí a tlustí to dělají stejně. Oba kmeny mluví i různými jazyky – vysocí čahounštinou, malí cvalíkštinou.
Jinak ovšem proti sobě nic nemají, nebojují spolu a v Nudlové zemi vládne mír.

Blízko hlavního města je vysoká, strmá hora a na ní v nedobytném hradě žije rodina kouzelníka Finistéra. Nepanuje tam dobrá nálada. Kouzelník Finistér má dva syny – Árona a Jeronýma. Jsou to jednovaječná dvojčata, ale chovají se k sobě, jako by to byli úhlavní nepřátelé. Áron a Jeroným se od božího rána až do pozdního večera hádají, perou, dělají si naschvály, žalují na sebe a kujou proti sobě pikle. Finistér je z nich zoufalý. Nakonec se rozhodne pro radikální řešení – oba bratry od sebe rozdělí a pošle je do světa, aby byli od sebe tak daleko, jak to je jenom možné – Áron skončil ve Španělsku, Jeroným na Novém Zélandě.

Na hradě Finistérů zavládl klid, i když rodičům bylo smutno, že jejich jediné děti jsou pryč, a ještě tak daleko. Brzy si však zvykli a okolní vesnice malých a tlustých i vysokých a hubených se podivovaly, co že je na hradě tyčícím se nad nimi najednou takový klid.

Pokoj ovšem netrval dlouho. Jen dvakrát vykvetly na jaře jabloně, když se kouzelník Finistér roznemohl a umřel. Na pohřeb se sjeli kouzelníci z celého světa a samozřejmě nechyběli ani Áron s Jeronýmem. Člověk by čekal, že tak tragická událost, jako se smrt otce, oba bratry usmíří, nebo mezi nimi alespoň zavládne příměří, ale ne. Jen co se Áron s Jeronýmem znovu setkali pod jednou střechou, začali se okamžitě hádat. Áron na dálku zapálil Jeronýmův pokoj (specializoval se totiž na ohňovou magii) a Jeroným na oplátku spláchl Árona do řeky, když vyvolal prudký přívalový déšť (byl výtečným kouzelníkem vody). Nakonec to dopadlo tak, že na pohřeb otce nebyli vpuštěni a obřad museli sledovat přes plot, každý na opačné straně hřbitova.

Další den se sešla rodinná rada Finistérů. Vypořádali pozůstalost po zesnulém otci a také učinili jedno mimořádné rozhodnutí. Protože Áron a Jeroným byli nenapravitelní, Finistérové se rozhodli zbavit je schopnosti kouzlit. K takovému kroku se přistupuje skutečně vyjímečně, protože kouzlo pro zbavení schopnosti kouzlit je strašně složité s nebezpečné. Musí jej vyvolat alespoň dvanáct kouzelníků najednou. Pokud se magická energie nesoustředí přesně v jeden okamžik, může kterýkoli z nich zemřít.

Celé odpoledne vycházela z hradu Finistérů zelenkavá záře a hora se otřásala jako při zemětřesení. Byly slyšet výkřiky a sténání. Pak se setmělo a vyšel měsíc. Bylo dokonáno. Áron a Jeroným už nebyli kouzelníky. Stali se z nich normální smrtelníci. Byli pochopitelně strašně naštvaní. Jeden na druhého i na celý svět. Pokud si Finistérové mysleli, že oba bratry konečně donutí ke změně chování, spletli se. Když teď nemohli kouzlit, začali se pošťuchovat a prát. Nakonec je museli znovu rozdělit. Áron odjel na sever nudlové země a Jeroným na jih.

Brzy se k Finistérům donesly zvěsti ze severu, že Áron tam začal popichovat kmen vysokých a štíhlých proti malým a tlustým. Poslové z jihu zase hlásili, že Jeroným organizuje malé a tlusté proti vysokým a štíhlým. Rok se s rokem sešel a Nudlová země se proměnila k nepoznání. Vysocí přepadali malé, tlustí bili štíhlé. Áron vybudoval na severu pevnost Tyčkovice, odkud řídil výpady proti malým a tlustým. Jeroným řídil své soukmenovce z hradu Cvalíkova, postaveném v nepřístupných jižních horách.

Nudlová země byla v troskách. Kam se oko podívalo, stoupaly k nebi sloupce dýmu z hořících vesnic a měst. Nebylo co jíst, protože téměř nikdo nezasel, a pokud zasel, úrodu mu zničili bojovníci protistrany. Ustal obchod, neboť se nikdo neodvážil projíždět přes území druhého kmene. Všude jen bída a zmar. Áronovi s Jeronýmem to vůbec nevadilo. Našli si náhradu za své kouzelnické schopnosti. Místo magických sil ovládali statisíce lidí. A neváhali je použít, aby uštědřili jeden druhému pořádnou ťafku.

To léto se opět sešla rodinná rada Finistérů. Jejich hoře se válka vyhýbala, nikdo si netroufl na nedobytný hrad chráněný baterií kouzel. Na programu byl jediný bod – tedy vlastně dva body – Jeroným a Áron. Finistérové se už nemohli dívat, jak kvůli vzájemné nevraživosti vypečených bratrů trpí obyvatelstvo nudlové země. Rokovali dva dny a dvě noci, až přišli s řešením:

Navrátí bratrům jejich magické schopnosti. A nejenom to. Dokonce jim jejich schopnosti zdesateronásobí. Ale jen na jeden den. Od slunka východu do slunka západu se z Árona a Jeronýma stanou nejmocnější kouzelníci na světě. Budou se moci utkat v souboji jeden proti jednomu, rovný s rovným. Kdo vyhraje, porazí toho druhého jednou provždy. Oba bratři souhlasili. Finistérové vykouzlili daleko v oceánu velký pustý ostrov, kde se měl souboj konat. Před úsvitem na něj přenesli Árona s Jeronýmem a přičarovali jim desetinásobek jejich původní kouzelnické síly. Pak celá rodina vyčerpáním padla na podlahu a sedm dní a sedm nocí spali bez pohnutí hlubokým spánkem.

Áron a Jeroným si připravovali své rozhodující kouzlo. Na skalnatém ostrohu východního pobřeží ostrova seděl Jeroným, zahalený do černého pláště a soustředěně pozoroval okolní moře. Áron ležel na zádech v písečné prohlubni na západě, ruce roztažené a přes zavřená víčka nasával energii ze slunce.

Den pomalu končil. Slunce se přiblížilo na dva prsty k obzoru. Áron a Jeroným pomalu vstali a postavili se tváří proti sobě, i když byli deset kilometrů vzdálení a neviděli se. Áron rozevřel dlaně a vyplivl do nich malou zářící kuličku. Roztáhl pomalu ruce a kulička rostla, zvětšovala se a začala se měnit ve velký žhnoucí oblak. Ohnivé jazyky se rozlily přes celou šířku ostrova a mrak se šinul k východu. Ze všech stran z něj vystřelovaly blesky a syčící modrozelené plameny.

Jeroným chvíli pozoroval zvětšující se záři nad druhým koncem ostrova a pak rozpažil ruce. Konečky prstů se mu začaly prodlužovat a rostly směrem k moři. Když se dotkly vodní hladiny, Jeroným otevřel ústa, odkud se začal řinout mohutný proud vody. Masa vody se rozlévala do stran, zpěněné bublající víry rostly do výšky a vznikla obrovská vlna, která se valila směrem na západ.

Áron i Jeroným měli oba rozpažené ruce a otevřená ústa. Jeronýmovi se z nich valil proud vody, Áronovi křik a ohnivé sliny. Východní polovina ostrova byla pokrytá rozbouřeným mořem, západní ohnivým peklem podobným rozlitému slunci. Oba živly se k sobě blížily. Slunce zapadlo za obzor. Oheň a voda na sebe narazily.

Nastal obrovský výbuch. Země se otřásla a celý ostrov se zahalil do gigantického mračna mlhy. Když se mlha po hodině rozplynula, na místě, kde se nacházel ostrov, byla jen klidná vodní hladina.

Ostrov, Áron i Jeroným přestali existovat.

Nudlová země si konečně oddechla. Lidé jako by se probudili z noční můry, přestali se vzájemně napadat a i když mezi nimi zůstalo hodně zlé krve, dokázali ji v sobě potlačit a nebrat do ruky klacek či meč. Novými vládci země se stali Finistérové a spravovali ji moudře a rozumně.

A Áron s Jeronýmem? Oba jsou v kouzelnickém nebi (kouzelnické peklo totiž není), sedí každý na svém obláčku a hádají se, kdo koho tenkrát vlastně na tom pustém ostrově porazil. A protože kouzelnické nebe nikdy neskončí, budou se takhle hádat až do skonání věků.