Sluší se vůbec, aby takový starý fotr jako já jezdil stopem? Stojím na malém plácku u hřbitova v Červeném Potoce. Tři auta, řeknu si nakonec. Zkusím tři auta a jestli žádné nezastaví, počkám na ten autobus, co jede za hodinu. Zvednu palec. Zastaví hned první auto.
Bořek má hospodu. „Je to nejstarší hospoda na Moravě“, sděluje mi hrdě. Chvíli mi trvá, než pochopím, že tím myslí Dolní Moravu, dříve poklidnou vísku pod Králickým Sněžníkem, dnes turistický disneyland tamtéž. „Je to hospoda hlavně pro místní“, vykládá. „Lufťáci po celodenním lyžování nemají už ani peníze, ani chuť, tak radši skočí do auta a jedou dom. Ale místní chodí.“
Bořkova žena je v pátém měsíci, bude mít holku. „Byli jsme na genetice a normálně jsem viděl její stydké pysky, takhle“, dvěma prsty nadšeně ukazuje, jak vypadaly stydké pysky jeho zatím nenarozené dcery. „To víš, je mi šestatřicet, mám nejvyšší čas mít dítě, abych nebyl moc starej, až povyroste a mohl s ní chodit hrát fotbal!“
Trošku si zajede a vyhodí mně rovnou u modré turistické značky. „A přijeď, až se narodí, celý večer bude hospoda zadarmo!“, pozve mně a vystřelí pryč.
Začínám stoupat, není sezóna, nikde ani živáčka. Nahoře na hřebeni osamělý turista s dalekohledem. Jdeme kousek spolu a bavíme se mimo jiné o medvědech. „Já jsem ze Žamberku a před pár lety mi prošel medvěd přímo před barákem. No fakt!“, dušuje se, když vidí můj pohled, „mám jeho stopu, odlil jsem jí do sádry.“
Naše cesty se rozdělí a dál jdu sám. Při západu slunce dorazím na Králický Sněžník, nejdezolátnější českou horu. Dříve tu bývala rozhledna, horská chata (dokonce dvě), ze kterých zbyla jen trocha betonu a socha slůněte na kamenném podstavci. Síla Sudet.
V sedle Stříbrnická rozbaluju tábor. Je už tma, ale nechce se mi rozsvěcet čelovku. Vařím vodu a pak do ní nasypu předpřipravený sáček s jídlem. Zdá se mi trochu větší, ale už je pozdě. Sypká směs přeplní ešus, plamen zhasne, všechno je ulepené. Trochu v tom zakvedlám lžící a pak žvýkám k večeři přesolený, lehce navlhčený prášek. Ponaučení: nepřipravujte si jídlo na cestu, když máte zrovna rozepři se ženou.
Přibíhá osamělý noční běžec s baterkou v ruce. „Kudy na Sněžník?“ Ukazuji mu cestu, popřejeme si dobrou noc a jdu si lehnout. Noc bude dobrá. Je jasno, bezvětří, žádní medvědi, vlci. I jelení říje už skončila. Usínám během minuty.
Probouzím se okolo půlnoci po prvním spánku. Nebe je přeplněné hvězdami. Mléčná dráha září neuvěřitelně jasně, zve, láká. Jako by stačilo jen roztáhnout ruce a vznesu se, poletím až na konec vesmíru… Znovu usínám a probudím se až po sedmé ráno. Dvanáct hodin spánku.
Nemám hlad ani žízeň, jen chuť jít. Sbalím se a vyrážím bez snídaně. Za prvním kopcem vychází slunce. Mám z ničeho nic radost, a tak mu zahraju písničku na foukací harmoniku. Mrkne na mně v odpověď a já jdu dál.
Dorazím na Smrk, nejvyšší vrchol Rychlebských hor. Má u nás dva jmenovce, Smrk – nejvyšší vrchol moravské části Moravskoslezských Beskyd a Smrk – nejvyšší vrchol Jizerských hor. Na vrcholu Smrku rašeliniště, čvachtám v něm až po kolena. Titulek z novin: „Turista se utopil na vrcholu hory“
Scházím k údolí lidí, proti mně skupinka postarších Poláků: „Czy pan wie, jak dostać się na Smrek?“ Ale jo, pán ví, ale nebudu vás přece posílat prameništěm potoka a pak přes rašelinové pasti, jako jsem to šel já. Najdu jim cestu na mobilu, chvíli na to mžourají svými důchodcovskými dalekozrakými pohledy a pak se usmějí: „W jakiś sposób się tam dostaniemy.“ Připomínají mi polské kosmonauty ze seriálu Kosmo – „Polak zawsze da rady!“
Pod kopcem příjemné překvapení, lesní bar. Alko, nealko, párky, tatranky v přístřešku na rozcestí lesních cest, místo obsluhy kovová kasička. Prý je to ohromná atrakce, v létě tento závan norských chat v Česku navštíví až 800 lidí denně!
Kousek dolů z kopce na nádraží v Horní Lipové, známější z filmu jako Bílý potok. Hodná paní výpravčí mi odemkne muzeum, mají tam výdejní tablo na klasické kartónové jízdenky, jímá mě nostalgie. Tu však hned zaplaší jekot a výskot školního výletu, se kterým budou mít mé uši tu čest sdílet cestu vlakem až do Olomouce.
Dobře, že tu se mnou není Bořek, kdo ví, zda by si to s tou dcerou ještě nerozmyslel?