Jean-Luc má fajnový nos.
Už několikrát si přestěhoval skříňku v převlíkárně běžeckého klubu, protože mu ta sousedova příliš smrděla. Poctivě si přepírá trenky po každém běhu a na poličce má vyrovnanou baterii antiperspirantů, šampónů a deodorantů, za kterou by se nemusely stydět kolegyně z ženských šaten za zdí.
Vytrpěl toho s námi už dost. Kolegovy propocené boty. Ztvrdlé ponožky stojící v koutě, ke kterým se měsíce nikdo nehlásil. Napůl plesnivý zašedlý ručník přehozený přes přívodní šňůru od vysoušeče vlasů. Odtokový kanálek sprchy ucpaný nechutným chuchvalcem z chlupů, štěrku a bavlněných vláken z řídkého spodního prádla.
Všechno to nesl statečně a často se nás dokonce pokoušel napravovat. Ale onehdá jsem jej našel téměř v slzách. Vypadalo to, že pověsí běhání na hřebík a do šaten už nikdy nevkročí.
A to všechno jenom proto, že jsem si ve skříňce zapoměl přes noc uzenou makrelu.