Zastavili jsme jednou na parkovišti kdesi uprostřed Bulharska. Vraceli jsme se od moře zpátky do města Vraca, kde bydlí rodiče Veri. Z jedné strany parkoviště byl les, z druhé pole. Uprostřed stála ruina betonové stavby z doby socialismu.

Bylo to něco mezi kašnou a památníkem, z oprýskaných nápisů a opadaného obložení se už nedalo poznat, kdo měl tu čest být zvěčněn na odlehlém odpočívadle u hlavní silnice. Vysoké to bylo asi tři metry a děti začaly brzy lézt nahoru a dolů, jako by to byla cvičná skála.

Na parkovišti byl obvyklý balkánský nepořádek, v okolních keřích se válely sklenice, kelímky, papírky, krabice, plastové láhve, zbytky novin a hadrů umaštěných od oleje, rozbité hračky, igelitové sáčky a všechno to, co mysl nezatížená zodpovědností za budoucnost snadno pustí z ruky na zem.

Pojedli jsme, popili, děcka se vyřádily na kašně a byli jsme připraveni k odjezdu. Než všichni nastoupili do auta, vylezl jsem i já nahoru, abych se podíval po kraji. I když byla kašna rozbitá, voda z ní stále tekla. Betonové korýtko, které mělo vodu odvádět pryč však bylo plné prasklin tlustých jako palec a tak se voda hromadila pod zadní stranou kašny a tvořila tam malé jezírko obklopené močálem.

Z jezírka se ozývalo kuňkání žab. Lehl jsem si na břicho na betonovou stříšku kašny tak, že mi přes okraj přesahovala jen hlava a díval jsem se na jezírko, které bylo tři metry rovnou pode mnou. Ze začátku nebylo nic vidět, můj pohyb po střeše vyplašil všechny obyvatele toho malého vodního světa, ale tím, že jsem ležel bez hnutí, jejich ostražitost brzy pominula.

Ze skrýší začaly vylézat žáby, lapaly po vodoměrkách a proplétaly se mezi rybím potěrem. Rákosím se plazil had pokrytý zelenohnědými šupinami. Na kraji jezírka přistál pestrobarevný ptáček a kmitnutím zobáku ulovil malou rybku.

Hleděl jsem fascinovaně na to přírodní představení. Ze své vysoké pozorovatelny jsem měl vše jako na dlani a přitom jsem nijak nepřekážel. Stačilo ležet na břiše a nehýbat se.

Díky dostatku slunce a vody překypoval mokřad pode mnou životem. Kam jsem se podíval, tam se něco hýbalo, skákalo, požíralo, nebo bylo požíráno, či se jen slunilo a šmejdilo kolem. Z auta na mně volali ať už jdu, že jsou připravení, ale já se nemohl odtrhnout.

Ležel jsem na betonové ruině uprostřed špinavého parkoviště a připadal jsem si jako Adam, který byl právě stvořen, otevřel oči a pozoruje ráj. Kdesi z dálky ke mně doléhaly hlasy stěžující si na vedro v autě (klíče od auta jsem měl v kapse a tak nemohli nastartovat a zapnout si klimatizaci) a já soustředěně doprovázel očima hada vinoucího se mezi rákosím a odpočítával decimetry, které jej dělily od nic netušícího malého rejska, očichávajícího upadlý kus obložení.

Pak had vystřelil do vzduchu a jako oštěp dopadl přesně na svou kořist. Žáby kuňkaly a odrážely se od potopených stébel trávy. Ten močál byl celý jejich svět. A já se v tu chvíli dokázal vcítit do jejich kůže, i pro mně přestala okolní realita existovat a celou mou mysl zaplnilo těch pár metrů čtverečních vody a bahna porostlého rákosem a trávou, popraskané dlaždice z obložení byly kontinenty a prázdný kelímek od jogurtu trčel z vody jako sopka Krakatoa. Nedopalky přilepené k igelitovému pytlíku pluly po hladině jako plovoucí ostrovy na jezeře Titicaca a střepy z rozbité pivní láhve trčely výhružně ze dna po způsobu Velkého bariérového útesu.

Byl jsem pohlcen a šťasten. Dokázal jsem, aspoň na chvíli, uniknout svému věčně nespokojenému já, které mně pořád kamsi žene, naplňuje pochybnostmi, nedá mi pokoje, díky kterému se každou sekundu svého bdění cítím, jako bych byl na jehlách.

To vše bylo pryč. Byl jsem tady a teď. Vstřebán mikrosvětem před svýma očima.

Kdybych chtěl, dokázal bych se cvrknout do velikosti pulce a žbluňknul bych ze střechy dovnou do žabince vedle použitého prezervativu. A pak bych plaval a nervózně pokukoval po hladině, zda se neblíží velký černý stín, protože velký černý stín znamená vždycky konec, ať je to, co je to.

Cítil bych, jak rostu, jak z ničeho nic mám přední a zadní nohy, jak jsem přišel o ocas, jak se mi otevřela ústa. Znal bych každý milimetr svého světa, každé stéblo trávy a každý kamínek. A pak by mi cosi samozřejmého v mé hlavě řeklo, ať se zavrtám do bahna, protože životodárná hladina, na které jsem tolik dní pozoroval odlesky slunce, se brzy potáhne ledem a nastane dlouhá doba nebytí, kdy se nebudu muset bát černých stínů, kdy se život zastaví.

„Tak jdeš už, nebo ne? Jak dlouho myslíš, že na tebe budeme čekat!“ Přísný hlas poplašil jezírko i mně. Vodní živočichové se schovali pod listy, já slezl dolů z kašny a nastoupil do auta.

Občas dokážu být někým, kým nejsem. Ale trvá to vždy jen chvíli. Pak se věci vrátí do svých kolejí. A když se poštěstí, tak si odnesu v hlavě vzpomínku na výlet do míst, kam v tomto vesmíru nepatřím.